Rozhovor s hungaristou Evženem Gálem o kulturní politice a kontextech postojů vlády Viktora Orbána k akademickým institucím, nejen Středoevropské univerzitě a Maďarské akademii věd
Jak je na tom věda v kontextu Orbánovy kulturní politiky, o níž se poslední dobou píše i v Česku?
Viktor Orbán se o kulturní elitě, kam řadí jak umělce, tak vědce, vyjadřuje obecně. Ale není vědec jako vědec, ministr pro inovace a technologie László Palkovics je sám strojní inženýr a za vědu považuje vynálezy a patenty, ale třeba medievistika…, to nevím. Hungaristika by prošla, ale radši ne moc kriticky pojatá.
Orbán má každopádně každý rok tři velké projevy, jeden z nich proslovuje v Kötcse u Balatonu, kde má své politické zázemí, think tank svých příznivců. Před lety tam vymyslel onen Systém národní spolupráce (Nemzeti Együttműködés Rendszere), který finančně podporuje – mimo jiné – i umělce. Orbán tehdy teoretizoval o kulturní elitě, o potřebě odlišit tu objektivní od aktivistické. Nová kulturní politika by se měla soustředit na úspěšnost vládnutí, odvolával se tehdy na politického filozofa Istvána Bibóa, perzekuovaného po roce 1956, podle něhož selhání maďarské politiky v padesátých letech bylo i selháním kulturní elity, která nebyla schopná mobilizovat, a vlastně ani skutečně oslovit veřejnost. Když je kultura jen pro úzký okruh zasvěcenců a nedokáže prosáknout celou společností, je to špatné. A tak je třeba, aby ta správná kulturní elita definovala žádané hodnoty, a vláda ji v tom podpoří. Orbán to udělal šikovně, pozval každého, kdo chce přiložit ruku k dílu v tomto takzvaném Systému národní spolupráce, jen ne toho, kdo chce moc, protože moc náleží politikům, kteří jsou ostatně od toho, aby určovali, co zasluhuje podpořit. A do téhle koncepce zahrnul jednak kulturní elitu ve smyslu umělců, ale také vědce, a to především ty humanitní. Tehdy to byla šokující vize, ale Orbán ji naplnil díky tomu, že ovládl technikálie moci: média a instituce.
Média ovládli noví Orbánovi oligarchové. Jaký postup zvolil v případě institucí?
I v tomhle případě došlo k řadě personálních změn, nedávno byl jmenován nový šéf Petőfiho literárního muzea (Petőfi Irodalmi Múzeum), jakéhosi památníku národního písemnictví. Realizují se teď bizarní projekty, literární muzeum například povede archeologický výzkum v Segesváru, tedy v Rumunsku, s cílem najít Petőfiho kosti [na tomto místě pravděpodobně padl v roce 1849 v revoluční válce s Rakouskem; pozn. V. B.]. Podobné zvláštní pokusy už samozřejmě proběhly, tentokrát se navíc argumentuje potřebou objektivity, protože se pořád tvrdí, že Petőfi je pohřben v Rusku.
Existují ale i systematičtější postupy. Kulturní politika vlády je podřízena mnoha dalším zájmům. Ministerstvo kultury neexistuje, veškerá agenda je součástí kolosu ministerstva lidských zdrojů. Řada institucí je rozebrána, třeba Svaz spisovatelů v podstatě zanikl na úkor nově založených paralelních institucí. To je ostatně hodně oblíbená metoda, kterou Orbán prováděl už v době, kdy byl v opozici. Nově byl založen Institut pro hungaristiku (Magyarságkutató Intézet). Tahle instituce, kde není jasné, kdo na ní vlastně bude působit a jak má fungovat, obdržela miliardovou investici, zatímco Mezinárodní společnost pro maďarskou filologii (Nemzetközi Magyarságtudományi Társaság), která funguje čtyřicet let a pořádá například pravidelné světové kongresy, na nichž přednášejí stovky řečníků, získává od Maďarské akademie věd sedm milionů forintů, tedy ani ne sedm set tisíc korun. Přitom spojuje hungaristy, nebo raději hungarology – hungarista přece jenom v maďarštině označuje spíš fašistického nostalgika po velkých Uhrách – z celého světa. Ale hlavně v té nové instituci mají sedět domácí odborníci, ne nějací cizáci. Dobrým příkladem politických praktik je také umělecká akademie Imre Makovcze [oblíbený architekt Viktora Orbána, tvůrce architektonického národního romantismu, v jehož duchu vybudoval mimo jiné megalomanský fotbalový stadion ve Felcsútu, Orbánově rodné vesnici; pozn. V. B.]. Před rokem 1990 umělecká akademie neexistovala a Makovczova byla založena jako soukromá instituce blízká Fideszu. Když se pak v roce 2010 psala nová ústava, byla do ní tato umělecká akademie zahrnuta.
Akademii ale asi Orbán nenahradí, existuje teď spekulace, že ovládnout Akademii znamená mít zase trochu blíž k evropským fondům, na nichž Orbán buduje svou síť oligarchů. Ostatně teď po volbách do Evropského parlamentu vláda zveřejnila stanovisko, že ministr Palkovics k prvnímu srpnu podřizuje Akademii svému rezortu, ústavy budou vřazeny do Výzkumné sítě Lóránda Eötvöse (Eötvös Lóránd Kutatási Hálozat) kontrolované vládou a majetek Akademie bude v podstatě konfiskován. Kromě toho už také vznikl nový historický ústav Veritas (Veritas. Történetkutató Intézet és Levéltár), který má jako konkurence Historického ústavu Akademie věd vytvořit jaksi příznivější obraz Maďarska ve 20. století, respektive posttrianonského Maďarska, než je ten kriticky vytvářený historiky z Akademie věd.
Projevuje se to nějak přímo ve vědě?
Právě Veritas zjemňuje různé nepříjemnosti. Je dobře známo, že velké deportace Židů za druhé světové války probíhaly v Maďarsku až v roce 1944 ve dvou vlnách, na jaře a na podzim. Ale už předtím se v rámci maďarských židovských zákonů něco dělo – týkalo se to vrchovatě například Židů z Haliče. Měli problematické občanství a pod tlakem ukrajinských nacistů je maďarské úřady prostě vydaly. Jakmile překročili hranice, tak je vydaly. A Veritas vysvětluje, že se v podstatě jednalo o otázku fungování hranic a zahraniční politiky, o otázku cizinecké policie, ovšem že by byli lidé vydáni na smrt, o tom se ve stanovisku Veritas nemluví. Přitom jen v oblasti Kameněc-Podolsk bylo prakticky ihned popraveno na dvacet tisíc „předaných“ osob. Čelní politici Maďarska v té době (1941) už přesně věděli, co na ty Židy z Haliče na druhé straně čeká.
Je tedy možné číst politiku Fideszu jako snahu sebrat humanitním vědcům autoritu?
Řekl bych, že ano. Využívají se přitom ideologicky blízké kruhy, jako je třeba Batthyányova společnost profesorů (Professzorok Batthyány Köre), která sdružuje konzervativní profesory nejrůznějších oborů. Ve výroční zprávě za rok 2016 kritizovali stav zdravotnictví, vzdělání a vědy i další body Orbánovy politiky včetně antiimigrační kampaně a ekonomiky prospívající úzkému kruhu. Zkrátka napsali, že není úplně dobré pro konkurenceschopnost země jen tak dávat peníze do kapes kamarádům. Orbán kritiku obrátil ve svůj prospěch, když jim v odpovědi poděkoval, že otevřeli diskusní prostor bez propagandistických cílů. V konfliktu mezi vládou a Akademií pak tihle profesoři stáli trochu stranou a říkali, že akademická svoboda je samozřejmě dobrá, ale zase akademici musejí chápat, že peníze dává vláda, a tak má nějaké požadavky.
Ale i sám Orbán se staví do role odborného vykladače, teoretika společnosti a moci, třeba ve svých projevech v Kötcse. On byl vždycky vynikající řečník, mluvil spatra, pečlivě vkládal do projevů různé vtipy, všechno, co říkal, bylo srozumitelné. Teď to je trochu jinak, asi má hodně práce, proto projevy čte. Pravidelně v pátek ráno má v rozhlase „rozhovor“, on je to spíš monolog, říká se, že ve studiu proti němu sedí stativ mikrofonu. Je to jednoduše prostor, jak říct, co se povedlo za poslední týden. Tak to nevypadalo v televizi a v rozhlase v Maďarsku ani před rokem 1990.
Zaměřuje se Orbán jen na instituce, nebo i na jednotlivce? Nebo jednoduše stačí nedat jim prostor oslovit veřejnost?
Jsou samozřejmě někteří veřejně známí jednotlivci, které si média vyberou a pustí se do nich. Například filozofku Ágnes Hellerovou z Lukácsovy školy, emigrantku, co se vrátila do Maďarska, vláčí v článcích jako liberálku a neomarxistku, a to jí nedávno bylo devadesát. A pak máte třeba skupinu filozofů z Akademie, kteří se mimo jiné zaštiťovali právě Hellerovou, a ti si „dovolili“ ve 21. století překládat Platóna! Chápete to? A když se jim někdo hodí, ze dne na den z něj udělají akademika, nebo přinejmenším „úctyhodného a respektovaného“ vědce. Třeba literární historik Mihály Takaró přednáší po celém Maďarsku, mediální prostor je ho plný a Fidesz o něm uvažoval i jako o nominantovi na nového šéfa Petőfiho literárního muzea. Když se ale ukázalo, že to už je moc, tak zase ustoupili. Hodně se rozdmýchávají spory mezi institucemi, orbánovci těží z jejich dlouhého trvání. Jednoduše není možné dostat znepřátelené instituce k jednomu stolu. Když jsme chtěli jako České centrum v Budapešti udělat pořad o šestapadesátém a zvali jsme členy Institutu 1956 (1956-os Intézet), řekli: Bude tam Terror Háza (Muzeum fašismu a komunismu v Maďarsku)? Tak to my ne! A to dělají obě strany.
Jak se vlastně Maďarská vláda staví k zahraničním hungaristickým pracovištím?
Uzavírají se bilaterální dohody o vysílání lektorů, fungují kulturní centra. Z Česka vysílá lektory ministerstvo školství a česká centra provozuje ministerstvo zahraničí, zatímco v Maďarsku měl obojí na starost Balassiho institut (Balassi Intézet) se samostatným aparátem a vlastním sídlem. V roce 2016 byl ale začleněn do ministerstva zahraničí a celou agendou se teď zabývá asi pět lidí v jednom malém oddělení. V devadesátých letech například všem zahraničním institucím Balassiho institut nakupoval odbornou literaturu, dávali nám vybrat, co potřebujeme. Kulturní centra podléhají centralizaci, stává se, že se řekne: tenhle spisovatel tam nepojede, anebo ať si jede, ale my to nezaplatíme.
A co strategické mezinárodní vazby třeba s Tureckem nebo středoasijskými státy, kde Orbán vyzdvihuje etnické příbuzenství s Maďary?
To se v kontextu vědy těžko soudí. Orbán sice na oficiální návštěvě ve střední Asii říkal, že maďarština je turkický jazyk, ale rok předtím zase ve Finsku tvrdil, že ugrofinský. Na tom je dobře vidět Orbánův situační pragmatismus. Orbánova turkická angažovanost má někdy skutečně až burleskní projevy, například na zmíněné návštěvě v roce 2018 navštívil i 3. olympiádu nomádských sportů (III. World Nomad Games) v Kyrgyzstánu, a zúčastnil se dokonce plenárního zasedání parlamentu turkických národů. Maďarsko je v něm od roku 2014 pozorovatelem, a v roce 2017 podalo žádost i o členství v Mezinárodní akademii turkických národů. Prostě naše slavná hunsko-turkická minulost je nám neustále v patách.
Rozhovor připravil Vojtěch Bažant
Evžen Gál (1957–2024) působil na Katedře středoevropských studií FF UK. Zabýval se moderní maďarskou literaturou, mj. dílem Sándora Máraiho nebo Jánose Pilinszkého. V letech 2003–2009 působil jako ředitel Českého centra v Budapešti. Kromě odborných textů napsal také řadu publicistických statí o současném Maďarsku.