„Kollárova Slávy dcera je mrtva“ – to jsou první slova z vaší edice této Kollárovy básně. Jsou mrtvy i Rukopisy královédvorský a zelenohorský, podobně zatížené ideologií, učeností a zastaralým jazykem? Anebo se díky intenzivnímu zájmu vykladačů a umělců, hlavně v 19. století, podařilo udržet je naživu?
Myslím, že rozdíl – kromě všeho ostatního – spočívá v tom, že Kollár se k autorství hlásí, v případě Rukopisů jsou autoři nepřiznaní, a že Rukopisy byly valnou částí kulturní obce vskutku brány jako národní epos, kterým sice chtěl mít Slávy dceru i Kollár, ale ona v tomto smyslu tak docela přijata nebyla. Vlastně chtěl napsat něco podobného, čím se stávaly Rukopisy, něco, nač se budou všichni odvolávat, co se bude znovu malovat, zhudebňovat, a to se v tomto případě nestalo.
Jistěže se objevily i variace na Slávy dceru, ohlasy, zdaleka ale nemají pro ideologii pozdního obrození takový význam, jakého nabyly Národní divadlo a další monumenty spojené s Rukopisy. Ty tedy v tomto smyslu nezemřely, ba i spor o ně je činí živými. Slávy dcera nikoho nezajímá. Je vnímána jako monument, o kterém se učí, ale vlastně se s ním dál nepracuje, kdežto s Rukopisy se zachází neustále: hájí se, rozvíjejí a třeba také variují, malují, zhudebňují, anebo se o nich hádá.
Dnes se samozřejmě staly předmětem terciární nebo kolikáté derivace: třeba před rokem jsem byl na představení Zbyhoň! v Národním divadle o fiktivní sektě, která věří v jejich pravost. Nejsem si jist, zda bylo zcela zdařilé, ale jeho idea byla geniální: že totiž v dnešním světě, ve kterém neplatí žádná pravda, nýbrž pouze to, že já mám názor, ať si myslím, že Země je placatá, Židi patří do plynu či že Rukopisy jsou pravé, že v tomto světě je zkrátka všechno postaveno na stejnou rovinu.
...