Jestliže mohli Srbové na začátku 19. století svoji hudbu spojit s guslemi, Rusové s balalajkou a Finové s kantele, jaký nástroj měl charakterizovat Čechy a jejich hudební umění, obdivované návštěvníky českých zemí již v 18. století? Pohlédneme-li na budovu Národního divadla, Myslbekova monumentální sousoší na pražském Vyšehradě, ale i výzdobu některých měst a městeček, může překvapit, že se tu neobjevují autentické dudy, proslavené Tylovým Strakonickým dudákem, ale – varyto. Údajný staročeský strunný nástroj, v kanonickém Mánesově zobrazení podobný malé harfě, tvarem připomínající pravoúhlý trojúhelník s mírně vypouklou přeponou, který je doložen jen Rukopisem královédvorským a jinak znám ze satirických veršíků novější poezie (Však najednou se člověk stropu chytá / a rozzuřen je přitom dočista. / Ne bez příčiny! Šláp mi do varyta / učený marxista – Jaroslav Seifert). Nejen Švandovým dudám konkuroval ještě v desetiletích po Masarykově kritice Rukopisů.
...