Za sedm dní byl prý stvořen svět, za sedm dní se ale může svět i zhroutit. A během jednoho týdne se odehraje příběh, který ve svém románu Až zhasneme (Host, Brno 2019) vypráví Jakub Dotlačil. Jeho hlavní hrdina se v druhé půlce devadesátých let vrátí se začátkem léta domů a na naléhání maminky pracuje u svého strýce, který je ředitelem a spoluvlastníkem masokombinátu Argés. Ve stejné době v Evropě propuká nemoc šílených krav a postupně začíná vycházet najevo, že šíbři, kteří v „devadesátkách“ vycítili svou příležitost, do svých plánů zahrnuli i malé městečko v severních Čechách – a podniku s kyklopovským jménem už žádná obří síla není s to pomoci. Zůstane jen temný tunel. A taky pachuť a vědomí, že dnes by asi žádného mladého vegana či vegetariána maminka do masozpracovatelského průmyslu za letním přivýdělkem neposlala. Někdo by si možná myslel, že v masokombinátu je vidět život na dřeň. To nejohavnější z nejohavnějšího. Ale masokombinát je jen jiná verze supermarketu. Krev je jen růžová voda, co zůstane na dně otlučených bílých beden, když se maso vysype do kutru. Smrt neexistuje, ani zabitá zvířata neexistují, existují jen odměřené porce a rozemleté porce a porce připravené k zabalení, pečlivě opracované a úzkostlivě oddělené od jakéhokoliv náznaku toho, že i tohle byl kdysi živý organismus. Pokrok. Tohle je nakonec vždycky pokrok. Nestali jsme se lepšími, jen jsme se naučili vše ošklivé líp skrývat. Smrt mizí z našich životů. Odsouvá se na okraj, abychom ji neviděli, neslyšeli, necítili. Ale někde být musí.
- ivc -