Panteon Národního muzea začal vznikat v polovině devadesátých let 19. století. Doprovázely jeho vznik společenské diskuse?
V muzeu se o tom samozřejmě diskutovalo, ale o širší diskusi mnoho zpráv k dispozici nemáme. Hlavním hybatelem byl Josef Emler, který sestavoval koncepci ikonografické výzdoby celé budovy Národního muzea, včetně vnějšku. Ten se na podobě Panteonu podílel asi nejvíc. Dále se podoba schvalovala až na Zemském výboru. Občas to asi muselo narazit na nějaké námitky, ale v Archivu Národního muzea se prameny k těmto „námitkám“ nenalézají; nicméně ty faktické věci svědčí o tom, že k nějakým sporům docházelo. Mě třeba zaujalo, že byla vytvořena busta Bernarda Bolzana, ale nikde jsem nenašel zprávu, že by tam byla skutečně instalována. Pouze na jediné fotografii, která se zachovala v Archivu Národního technického muzea, jsem viděl, že na jedné konzolce byla tato busta umístěná, ale pak se zase vytratila. Svědčí to o tom, že tehdy, kolem zlomu 19. a 20. století, byl problém s Čechy německého jazyka, což je právě případ Bolzana. A podobný byl problém s bustou, která měla být nad hlavním schodištěm – tam se nacházejí mecenáši a dobrodinci Národního muzea –, měl tam být umístěn Bolzanův žák Michal Josef Fesl. V Emlerových seznamech byl uveden, důvod, proč se nad schodištěm nakonec neobjevil, je zřejmý: byl to Čech německého jazyka a s Bolzanem patřili do „křídla“ považovaného za protivníka křídla jungmannovského. Na tyto problémy se naráželo a o těch se diskutovalo, ale pravděpodobně asi jen v kuloárech, mimo zápisy, vyřešilo se to bez nějakého oficiálního prohlášení, protože to by pak vzbudilo větší rozruch.
A jak se Panteon proměňoval ve 20. století? Mizely některé osobnosti?
Základ Panteonu byl vytvořen ve velmi krátké době, zhruba v období 1897 až 1905, a pak se mnoho nedělo. Ale po vzniku první republiky evidentně nastal problém – najednou nám přibylo Slovensko a Panteon se musel stát československým. A tak se tam objevila busta Pavla Országha- Hviezdoslava. Pochopitelně by se dali ke Slovákům připočíst Pavel Josef Šafařík i Ján Kollár, který získal čestné místo nad krbem místo císařovny Alžběty, již po převratu odstranili – mimochodem místo císaře Františka Josefa získal Josef Dobrovský. Šafaříka a Kollára však chápeme jako české obrozence. Také přibyla socha Husova – nastala paradoxní situace, protože původní Husova busta zůstala na svém místě a vedle ní stála velká Husova socha, aniž by to někomu vadilo – bylo to tak asi deset let. A naopak po druhé světové válce, když se chystala výstava o husitství, byla tato socha od sochařky Věry Ducháčkové- Beránkové přesunuta do expozice, takže Hus tehdy v Panteonu nebyl vůbec, protože mezitím se busta samozřejmě přemístila do sbírek. Změny přinesla také válka – Němci zabavovali bronzy, a tak byly sochy i busty zrekvírovány a z muzea odvezeny, měly se roztavit. Naštěstí k tomu ale nedošlo, ležely několik let ve skladišti a po válce se vrátily do muzea. Pak přišla padesátá léta a velké změny v důsledku politických zásahů iniciovaných Zdeňkem Nejedlým. Ten tehdy provedl velkou a dodnes patrnou „očistu“ Panteonu, přičemž vyřadil některé plastiky i z dnešního hlediska oprávněně (např. velké sochy politiků: Jindřich Jaroslav Clam-Martinic, Jiří Kristián z Lobkowicz, F. L. Rieger, E. Beneš), ale některé naopak až nepochopitelně. Dále odstraňoval busty, protože ti zástupci vědy a kultury, jež představovaly, nebyli podle něj „správnými Čechy“ – Petr Parléř či Kilián Ignác Dientzenhofer. Úplně jsem nepochopil, proč odstranil Tadeáše Hájka. Ale je celkem pochopitelné, proč odstranil Josefa Pekaře. Navíc tím, že s bustami a sochami tak „zamíchal“, narušil výtvarnou koncepci Panteonu, promyšleně navrženou architektem Josefem Schulzem…
Byl Panteon v pozdějším období ještě doplňován?
Další vlna doplňování, spojená se záležitostmi politickými i obecně kulturními, přišla v šedesátých letech. Dodatečně tak přibyli Petr Bezruč či Julius Fučík. Když jsem do Národního muzea nastoupil, dostal jsem za úkol doplnit Nejedlého, což byl poněkud nepříjemný úkol, alespoň jsem se snažil najít nějakou výtvarně slušnou bustu. Dali jsme proto odlívat bustu od Jana Laudy. A tak Nejedlý, který Panteon vlastně pošpinil a znesvětil, se na přechodnou dobu do něho sám dostal – po roce 1989 byla jeho busta odstraněna. Panteon zažil ve 20. století docela perné časy. Spočítal jsem, že se za tu dobu odstranilo asi osmnáct plastik, některé zase přibyly, anebo byly vyměněny za nové odlitky, třeba nádherná busta Boženy Němcové od Štursy anebo Myslbekův autoportrét. Některé věci se tam však doplňovaly neuváženě a bezmyšlenkovitě z hlediska výtvarného – to je třeba případ busty Heyrovského, která tam působí jako špendlíková hlavička, což je z výtvarného hlediska nepřijatelné.
A neuvažuje se třeba i v tomto konkrétním případě o nějaké změně?
Uvažuje. Já jsem již v roce 1990 podal rozbor situace, vycházel jsem i ze starších prací doktora Vladimíra Denksteina, někdejšího ředitele Národního muzea, který se koncepcí a vývojem Panteonu rovněž podrobně zabýval, a doporučil jsem i případné změny. A rovněž jsem doporučil, aby Panteon zůstal nadále „živý“, aby sloužil původnímu účelu – tedy jako oslava vědy a kultury v historii této země. Tehdy jsem také uvedl, jakým způsobem osobnosti doplňovat – aby byl návrh vždy pečlivě zvážen, aby se jím zabývala třeba vědecká rada, aby to byl patřičně zdlouhavý proces, nicméně aby to pak bylo nezvratitelné. A také jsem prosazoval, aby se tam umisťovaly plastiky lidí, kteří jsou nejméně padesát let po smrti, abychom měli dostatečný odstup, který dokáže zafungovat jako filtr. Tento návrh byl sice přijat, ale pak se na něj zapomnělo, takže ředitel Stloukal bez nějakých diskusí zařadil do Panteonu Karla Čapka, což je z hlediska Čapkova významu samozřejmě v pořádku, a to i výtvarně – bustu dělal Miroslav Pangrác. Ale stalo se tak bez oponentury, což považuji za riziko.
Nyní se stará budova Národního muzea rekonstruuje. Změní se složení Panteonu?
Už v srpnu 2012 jsem se dozvěděl, že by měla vzniknout nová koncepce, která by řešila další podobu, případně změny v sochařské podobě interiérů. Byl jsem k těmto přípravám také přizván. V lednu loňského roku jsem vypracoval rozbor stávající situace a návrhy, co by se s Panteonem i se sochařskou výzdobou nad schodištěm mělo dít dál. Stále trvám na tom, že by Panteon měl být živý. Navrhl jsem některé docela razantní změny, zejména v uspořádání bust, aby respektovalo původní Schulzovu představu, aby mělo i vnitřní systém. A navrhl jsem vyřazení Hviezdoslavovy busty z toho důvodu, že Panteon reflektuje stávající podobu státu. A naopak by tam měly některé další osobnosti přibýt – K. H. Mácha, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, František Kupka... Měl by tam být asi i Franz Kafka. S tím souvisí můj další návrh, aby se Panteon rozšířil i do ochozů. Prosazuji koncept, aby to byly pouze osobnosti vědy a kultury – protože jsme Národní muzeum, i když Panteon přesahuje význam muzea, je podle mého názoru důležité, abychom hájili pole vědy a kultury. Pokud by tento koncept neobstál, hrozí, že by se tam začali „protlačovat“ politici, to jsou pak tlaky, kterým se z hlediska vedení muzea těžko odolává. V souvislosti s rekonstrukcí se sochy z budovy odvezly a začaly se restaurovat. Zarazilo mě, že Národní muzeum, které je nepopiratelnou ukázkou gesamtkunstwerku, není v tomto smyslu vnímáno jako celek, že busty Panteonu nejsou zapsány do celku Národního muzea jako národní kulturní památky. Myslím si ale, že by to tak být mělo, obzvlášť jestli se podaří výzdobu Panteonu stabilizovat. Byly tu i tendence sochy z Panteonu zařadit do sbírek muzea, což ale přináší rozdílný přístup třeba při restaurování, v ochraně či při stěhování, ale především v chápání expozice, tedy v chápání oněch soch jen jako expozice sbírkových předmětů. To by Panteon ztratil část své zamýšlené funkce.
Připravila Iveta Coufalová