Dějiny a současnost

Mladý německý spisovatel Simon Urban si ve své románové prvotině Plán N (přeložila Jana Zoubková, Euromedia Group – Odeon, Praha 2012) tak trochu pohrál s historickými kdyby. Co kdyby se politické události a společenský kvas na konci 20. století ve východním bloku vydaly jinou cestou než tou, kterou se nakonec vydaly? Co kdyby dál existovala dvě Německa? Jedno „západní“, svobodné, a druhé „východní“, podléhající všudypřítomnému špiclování, jemuž by pomáhala i nová technologická zařízení jako mobilní telefon a internet? Urban si žánrově vypomohl detektivní zápletkou. Pro čtenáře z bývalého východního bloku však napětí a rozechvění vychází z úplně jiného zdroje: z nesdělitelného a nepřenosného pocitu úzkosti, vyvolaného popisem šedivých paneláků i nekvalitních obleků, trabantových výletů či neustálého dozoru. Stejné je to v téhle zemi s lidmi. Červiví, nebo nečerviví? Někoho můžete považovat za ne­úplatného, a pak se z druhé ruky dozvíte, že je informátor. Ale třeba to není pravda. Třeba o něm někdo jen úmyslně rozhlašuje fámu. Na druhou stranu mohou být fámy pravdivé, i když si je někdo vymyslel. A tak dále. Nikdy si nejste jistý. Neexistují žádné spolehlivé indicie. A když se rozhodnete někomu věřit, stačí maličkost a začnete pochybovat. Neuvážená věta. Vtip. Nějaké slovo. Někdy absence slova, absence vtipu. Stanete se automatem na nedůvěru... Simon Urban vytvořil svět (se zábavnými detaily), který sice s tím dnešním politickogeograficky plně neladí, ale profily některých postav jako by právě vyskočily z normalizačního stranického výboru. A protože je to detektivka, dojde i na zahradníka, ten však není vrahem, ale obětí – alespoň tedy v prvním plánu.