Biomechaniku jako hereckou metodu, nebo spíše jako soubor cvičení, jenž se měl stát fundamentální součástí hereckého tréninku, koncipoval již v desátých letech 20. století ruský avantgardní divadelník Vsevolod Emiljevič Mejerchold (1874–1940). Metoda založená na fyzičnosti těla a jeho rigidním tréninku měla herce naučit naprosto přesně a vědomě ovládnout své tělo a dokonale využívat jeho mechanismy. Úplný odklon od psychologické stránky herecké tvorby a důraz na fyzicky trénované tělo představoval protipól k tehdy rozšířené Stanislavského psychologické metodě. Tradičně dominantní slovo bylo na divadelních scénách ve dvacátých a třicátých letech nahrazováno pohybem a obrazem. Vliv filmového umění bezpochyby rovněž přispěl k přehodnocení divadelních inscenačních postupů a postupně se čím dál tím více prosazovaly snahy definovat divadlo právě pohybem. Přesvědčení, že se pohyb může stát pramenem smyslu mluveného slova, bylo velmi blízké i Mejercholdovi, který se domníval, že přesně vybrané a propracované pohyby dokážou v herci také zpětně vyvolat určitou emoci. Jedině vědecká analýza a dokonalá znalost mechaniky vlastního těla (jeho rozměru, síly, trajektorií pohybu, těžiště, rovnováhy) může pomoci vytvořit jedinečnou výrazovou formu.
...