Studium propagandy a symbolických reprezentací není v historiografii nijak nové, i když se nejčastěji pojí s totalitními režimy. Co Vás přimělo právě ke zkoumání československých politických mýtů a cest československé zahraniční propagandy? Máte k tématu nějaké osobní vazby, nebo to byla spíš náhoda?
Když jsem postgraduálně studovala na Stanford University, povšimla jsem si, že tamní knihovna obsahuje spousty anglicky a německy psaných knih o Československu z let 1920–1938. A skoro všechny měly stejné vydavatele: Orbis nebo Čin. Zaujalo mě také, že obsahují shodné interpretace dějin ČSR, které se posléze odrazily ve většině anglicky psaných prací až do sedmdesátých let. Tehdy jsem ještě netušila, jak s tím naložit, ale začala jsem ty texty jako sekundární zdroje užívat obezřetněji. Moje kniha Battle fot the Castle je v mnoha ohledech odpovědí na jednu základní otázku: proč všechny ty knihy tvrdí v podstatě to samé? Tím odpovídám i na druhou část dotazu. Na doktorandské konferenci v roce 1997 jsem vystoupila se studií, jež podrobně zkoumala Masarykovo bezskrupulózní manévrování v meziválečných politických sporech. Zdůraznila jsem, že Masaryk nebyl jen reprezentativní postava, ale také angažovaný politik. Po mém příspěvku se na mě obrátil historik Andrew Michta s pochybovačnou otázkou: Copak to je nějaká novinka? Proč by nás mělo neustále překvapovat, že se skutečný Masaryk liší od toho idealizovaného? Ačkoli si myslím, že o mimoparlamentní politice v meziválečné ČSR toho zatím víme dost málo, v podstatě jsem s ním souhlasila. Má kniha je tedy pokusem odpovědět na jeho otázku i prozkoumat vazbu mezi Masarykem a „jeho“ republikou. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak nejlépe označit činnost, kterou Masaryk, Beneš a prohradní intelektuálové dělali. Šlo zjevně o něco víc než interní politiku Hradu. Nedělo se to navíc parlamentní cestou a nešlo ani o tradiční diplomacii. Četla jsem stále víc o první světové válce a znovu pročítala dokumenty, v nichž Masaryk s Benešem v Paříži v roce 1919 opatrně spřádali plány na instituci, jež by pečovala o kulturní diplomacii a propagandu. Pochopila jsem, že Masaryk a Beneš neviděli na pojmu propaganda nic špatného. To, co o propagandě zaznělo v otázce, není tak úplně pravda, ostatně to v knize zmiňuji. V evropských dějinách hrála propaganda po staletí zásadní roli, rozhodně pak v moderních dějinách (například Napoleonova propagandistická mašinérie byla úctyhodná). I když o tom historikové dávno vědí, běžně si lidé ten pojem spojují s nacistickým Německem a Sovětským svazem. Masaryk a Beneš propagandu ale vnímali jinak – a měli pro to dobré důvody. Vzorem jim byli Britové; viděli v nich mimořádně zběhlé a úspěšné mistry propagandy. Snahou Hradu tedy bylo dosáhnout stejné úrovně a také – jak to chápali – stejně „pravdivého“ obsahu. A nakonec: psala jsem knihu během prezidentského období George W. Bushe. Bushův kabinet zvládal – obvykle dost úspěšně – manipulovat americkou veřejnost prostřednictvím státem řízené propagandy. Takže jsem během práce mohla sledovat proces utváření politického mýtu z první ruky.
...
Andrea ORZOFFOVÁ (nar. 1969 v Chicagu) je mimořádnou profesorkou New Mexico State University. Studovala moderní evropské dějiny na Stanford University a badatelsky se věnuje zejména problematice moderního Německa a středovýchodní Evropy. Její kniha Battle for the Castle. The Myth of Czechoslovakia in Europe 1918–1948 (Oxford University Press, 2009) zúročuje studium masarykovského mýtu a československé meziválečné propagandy (viz recenze v tomto čísle DaS). V současné době je Andrea Orzoffová na studijním pobytu v Německu, kde zkoumá germanofonní sekce P.E.N. klubu v době studené války. Připravuje knihu The PEN and the State: PEN International and Central Europe’s Cold War, 1945–1980.