Dějiny a současnost

Jonathan Littell, francouzsky píšící spisovatel pocházející z New Yorku, se „globálně“ upsal čtenářské pozornosti svým rozsáhlým románem Laskavé bohyně, jenž podle deníku Le Figaro způsobil, že se už nakladatelé nebojí objemných knih. Jeho druhá práce, která právě vyšla v českém překladu, je naopak co do objemu velmi skrovná. Suché a vlhké (přeložil Martin Procházka, Odeon, Praha 2010), úvahový esej s podtitulem Rychlý výpad na fašistické území, se inspiroval metodikou především z práce německého mezioborového vědce Klause Theweleita Mužské fantazie (Mannerphantasien, sv. 1: Frauen, Fluten, Körper, Geschichte, 1977; sv. 2: Zur Psychoanalyse des Weissen Terror, 1978), kterou Littell aplikoval na text knihy Léona Degrella Tažení v Rusku ze čtyřicátých let 20. století (č. překlad vyšel roku 1996). Tento belgický fašista, který o sobě mimo jiné vášnivě rád rozhlašoval, že byl Hergému inspirací pro Tintina, byl jedním z hlavních představitelů belgického rexismu, nakonec se ale natolik ztotožnil s německým fašismem, že přistoupil k německým SS a vytvořil a vedl jednotku složenou z belgických Valonů, jež se stala jedním z pilířů německých výbojů na Východ. A právě primární antagonismy – Východ vs. Západ, horizontální vs. vertikální, divoké vs. civilizované, ale především vlhké vs. suché, tedy mrtvoly vs. těla – stojí v centru Littellovy pozornosti. Čtenář může nabýt dojmu, že je autor místy až příliš unesen touto myšlenkou, pod děsuplným dojmem tekutosti až naturelnosti na chvilku zapomene, že se nedívá na filmový horor, ale čte „pouze“ knihu, která očitému vjemu zhusta konkuruje, a také si třeba vysvětlí, proč na něj velmi podobně působily Laskavé bohyně, při jejichž přípravě materiály pro Suché a vlhké autor shromáždil. (ivc)

Stál by těsně u zábradlí a zvracel. Starší pán s dámou by se k němu blížili ze zádi. Vítr by vál, vlny by se vzdouvaly, racci by se chechtali. Siréna by do noci vydávala naříkavý tón. Takto nějak by mohlo vypadat setkání Franze Kafky a Karla Maye na zaoceánském parníku plujícím do New Yorku v roce 1908. Samozřejmě, že k takovému setkání nikdy nedošlo, ale rakouského spisovatele Petera Henische tato představa natolik nadchla, že o fiktivním setkání mladého začínajícího spisovatele a stárnoucího autora dobrodružných knih napsal román O touze státi se indiánem. Jak Franz Kafka na lodi Karla Maye potkal, ale na americkou půdu přesto nevkročil (přeložila Alena Nováková, Kniha Zlín, Zlín 2010). Henischova útlá knížka je malou hříčkou na oblíbené téma co by, kdyby…, která je napsána s poetickou elegancí, ale především s humorem.(eb)

Jhumpa Lahiriová se narodila bengálským rodičům v Londýně, ale od útlého dětství žije v New Yorku. Rozhraní mezi „místními“ a „cizími“ se pro ni stalo základním tématem povídek, jež čerpají především z příhod a osudů tzv. druhé generace přistěhovalců z Indie (a Pákistánu) do Spojených států i Británie. Obě její povídkové knihy Tlumočník nemocí (přeložila Dana Hábová, Argo, Praha 2009) a Nezvyklá země (přeložila Gisela Kubrichtová, Argo, Praha 2010) se ocitly v nejvyšších patrech žebříčku bestsellerů. Zaujmou totiž naprostou neokázalostí, radostí z každého okamžiku, což však neznamená, že by byly vždy jen veselé. Životaschopnost vykořeněnosti je totiž mnohem složitější organismus, než by se na první pohled zdálo – náhle vzklíčí i tam, kde to vypadalo, že se nikdy neuchytí. Nejtriviálnější historky z běžného dne se na zlomek okamžiku spojí s velkými dějinami, aby se opět přelily v nej­ohmatanější dennodenní rituál, díky kterému se však život nerozpadne na kousíčky, přesto však zůstane na patře hořká pachuť „jiného“. Uvěřitelnost postav i situací vyplývá především z toho, že autorka čerpá ze zkušenosti své i svých blízkých a známých. A zaujme tak i čtenáře, který se dosud z indickou kulturou seznámil tak nanejvýš díky Bolly­woodu. (ivc)

Před dvěma roky vzbudil velkou pozornost román Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem, který na pozadí osudu jedné rodiny líčí historii naší země v uplynulém půlstoletí. Podobného druhu je i próza slovenského spisovatele Pavola Rankova Stalo se prvního září (nebo někdy jindy) (přeložil Miroslav Zelinský, Host, Brno 2010), ve které Rankov sleduje životní osudy tří kamarádu z Levic (Maďara Petera, Čecha Jana a Žida Gabriela) v letech 1938–1968. Ve třiceti kapitolách Rankov zachycuje životy tří hlavních hrdinů a jejich spletité osudy ovlivněné dvěma totalitními ideologiemi. Přestože autor píše o neveselé době, nechybějí vtipné kapitolky, pojednávající například o okolnostech vzniku slavné paštiky Májka. Díky těmto pasážím je tento snad až poněkud na efekt vykalkulovaný příběh méně patetický. (eb)