Návrat náboženství? „V politických dějinách počátku tohoto století je nejnápadnějším a nejpřekvapivějším jevem světové scény, s nímž se společenské vědy musejí vyrovnávat, zcela jistě to, čemu se říká — podle mne neprávem — návrat náboženství. Neprávem proto, že náboženství nikdy neodešlo,“ píše věhlasný americký kulturní antropolog Clifford Geertz v článku „Náboženství — téma budoucnosti“ (Le Monde, 4. června 2006). To je ovšem obrovské téma, kterému se věnuje nekonečné množství vědců, existuje o něm nepřehledné množství knih, studií a konferencí a vede se o něm nepřetržitá diskuse badatelů všech humanitních oborů. Je to ale také téma, kterého se zmocnila média a bulvár, téma navýsost politické. Pokud lze mluvit o skutečném "návratu", jde o návrat náboženské otázky do vědeckého a politického myšlení a diskurzu. Boha a náboženství nepotřebovali v moderních dějinách pro své teorie někteří osvícenští filosofové, libertini, pozitivisté, radikální liberálové, Marx, Nietzsche a vliv náboženství se pochopitelně pokoušely vytěsnit ze společnosti totalitní režimy. Lenin pokládal náboženství za opium lidu, ale byl to právě lid, který v ovzduší oficiálního ateismu zůstal Bohu a náboženství věrný.
Statistiky o náboženství ovšem matou stejně jako všechny jiné statistiky. Jsou většinou založeny na naprostém nepochopení odlišnosti takových základních pojmů, jako je víra, náboženství, církve, konfese, sekty, "praktikování" atd. Statistik nemá čas, nebo nedovede pochopit a vysvětlit odlišnost těchto pojmů, táže se většinou na příslušnost k nějakému náboženství či na víru v Boha. Respondenti si jeho otázku vyloží jako otázku na příslušnost k církvi a své "praktikování". Proto Češi v evropských statistikách (např. Le Monde, 14. února 2004) figurují na prvním místě evropských ateistů (49 % dotazovaných), následováni Nizozemci (41 %) a Dány (37 %). V pořadí věřících vedou v Evropě Rumuni (96 %), následováni Řeky (92 %) a Poláky (90 %). Tyto statistiky však přece jen naznačují alespoň ztotožňování víry a církví. To je nejpevnější u pravoslavných, slabší u katolíků a nejslabší u evangelíků. A také vztah národů k církvím v moderních dějinách: katolicismus byl oporou vzniku a existenčních bojů polského moderního národa, v českých zemích naopak zůstávala vysoká katolická církevní hierarchie příliš dlouho ve službách barokního absolutismu a byla ve vztahu k národnímu hnutí a k české státnosti rozpolcená. Ještě jeden výmluvný údaj o vztahu církve a víry z výše uvedené statistiky stojí za pozornost. V Rusku podle ní "praktikovalo" pouze 4 % obyvatel, ale jako věřící se deklarovalo 65 % obyvatel; v USA praktikovalo 43 % dotazovaných, za věřící se jich prohlásilo 75 %. Víra, tento subjektivní stav mysli, není kvantifikovatelná, náboženství jako společenství spojené v církvi s vyznáním jen obtížně.
Politika a náboženství. Horkým problémem soudobého "návratu náboženství" je vztah náboženství (církví) k politice a zejména k pokračování politiky ve formě války. V některých náboženstvích (islám) zůstává náboženství "pravdou moci" a oficiální ideologií. Avšak také u některých "křesťanských" politiků se objevují pokusy o návrat k dávno překonané náboženské formě ideologie a k náboženskému zdůvodnění politiky a války. Tento návrat ideologie může mít povahu buď náboženskou, nebo "morální". Některé křesťanské církevní, politické a mediální kruhy se snaží náboženství a morálku ztotožnit podobně, jako je v těchto kruzích náboženství ztotožňováno s kulturou. Dějiny i současnost však ukazují, že deklarovaný křesťan může být morální nebo nemorální, kulturní nebo nekulturní, stejně jako bezvěrec. Lidská morálka je spíše věcí osobního charakteru než náboženského vyznání a jeho momentálních interpretací.
Vztah náboženství k politice a k moci je problém s dlouhou historií, během níž se střídají epochy naprostého liberalismu a poměrné tolerance "k jiným" s epochami, kdy je náboženství nástrojem "jednoty" a zdůvodněním vládnoucí moci i jejího počínání (středověk). V moderní době mělo dojít podle M. Webera nebo M. Gaucheta k "odkouzlení světa" a "odchodu náboženství" z politiky. Donedávna se soudilo, že řešení vztahu náboženství a moci ve smyslu jejich oddělení bylo v křesťanství nalezeno například odlukou státu a církví, laicizací státu, zatímco islám dosud k tomuto stadiu nedospěl. I v křesťanském světě se však do politiky znovu vrací náboženský jazyk s "říšemi zla" a "ďábly" a války posledních let dvacátého a počátku jednadvacátého století jsou již i váženými učenci vykládány jako "války náboženské" nebo války náboženstvím determinovaných "civilizací". Není proto divu, že vyvstala další otázka.
Jaké je dobré náboženství? Tuto otázku položila řadě významných intelektuálů různých vyznání redakce deníku Neue Züricher Zeitung v rubrice věda. Po dva minulé roky na ni hledali odpověď respektovaní teologové, reprezentanti jiných humanitních věd, věřící i bezvěrci. Tito se ostatně po dlouhé době znovu hlásí o slovo a o právo na rovnoprávnou pozici s věřícími. O shrnutí příspěvků ankety se pokusil J. W. Uwe, renomovaný religionista, filosof a historik. Své závěry shrnul do textu s výmluvným názvem.
Všichni jsme kacíři. Každá seriózní vědecká diskuse musí začínat vymezením pojmů. Samo sousloví "dobré náboženství" totiž naznačuje, že ne každé náboženství musí být samo o sobě "dobré" a že jeho kvalita je měřitelná objektivními kritérii platnými i mimo náboženskou sféru. Že se prostě musí z náboženství při jeho analýze "vystoupit". Většina autorů ankety tento princip přijímá. Vymezení "dobrého náboženství" mohl J. W. Uwe vyjádřit takto: „Pokud může být náboženství pro lidi a pro jejich soužití dobré, musí být schopné směřovat k míru (Friedenschluss) a disponovat (teologickými) nástroji k prosazování míru.“ I když tento smysl zní světsky, má svou logiku. Z tohoto postulátu totiž vyplývá další znak: „Dobré náboženství je takové, které uznává všeobecnou náboženskou svobodu ... a také svobodu obrátit se k náboženství zády.“ To není případ radikální islámských fundamentalistů, učících: „Kdo své náboženství změní, má být zabit.“
Křesťanství, které bylo po dobu středověku a na počátku novověku (v rozporu se svým raným stadiem svobody víry a tolerance) ideologií absolutních konfesijních států, se ve věci svobody víry a vyznání podle ankety radikálně změnilo teprve po druhém vatikánském koncilu, který uznal, že „institucionální oddělení politiky a náboženství a svoboda víry náleží k ‘propriu’ (charakteristickým vlastnostem) křesťanství“. Islám zatím k takovému teologickému vyjádření nedospěl.
Do vymezení pojmu "dobrého náboženství" ovšem historik musí zahrnout i křesťanství, jež prošlo po prvních staletích své existence různými stadii a muselo sdílet historický úděl. K jakému svému stadiu se bude křesťanství vracet, pokud se vrátí do politiky a do života? Doufejme, že bude nadále uznávat svobodu víry jako ve svém raném stadiu nebo v moderní době a že se vyrovná nejen s křižáckými válkami a inkvizicí, ale i s problémy současnosti.
Při poslední návštěvě Prahy jsem se chtěl zastavit jako obvykle v chrámu sv. Mikuláše a alespoň nahlédnout do barokního nebe. Bohoslužba se nekonala, avšak u jediného postranního vchodu seděl u pokladničky člověk a prodával vstupenky i na pouhé nahlédnutí do kostela. Pro dospělé za 60 Kč, bez slevy pro penzisty. Položil jsem mu otázku, zda jsou v té položce alespoň započteny i odpustky. Nic nechápal. Vrací se doba, kdy všechno, co církev nabízela, včetně spásy, bylo za peníze?