Vánoční svátky připomínají v křesťanské tradici narození Ježíše Krista. Kromě toho jsou to ale především svátky dětí. Ozdobený stromeček, kapr, jesličky, koledy a Ježíšek přinášející dárky představují tradiční atributy českých Vánoc.
V rámci „sovětizace a ateizace“ československé společnosti po roce 1948 se komunistický režim pokoušel pojetí vánočních svátků změnit. Bylo to celkem logické, neboť církev se stala jedním z hlavních ideových protivníků nového zřízení. Komunisté proti ní zahájili tažení hned po svém nástupu k moci. Rušeny byly kláštery, řeholníci i řádové sestry se ocitli v internaci, nepohodlní kněží i katoličtí spisovatelé se stávali oběťmi politických procesů a začali plnit vězeňské cely. Nový režim bedlivě sledoval, kdo se zúčastňuje bohoslužeb, z veřejných knihoven byly vyřazovány závadné knihy. Chceme-li si udělat obrázek o tom, jak byli církevní představitelé komunistickým režimem zobrazováni, stačí zalistovat například tehdejším satirickým týdeníkem Dikobraz. Opakuje se v něm několik stále stejných stereotypů – vypasení mniši popíjejí mešní víno, kněží ovládaní Vatikánem pohybují křížky a konají falešné zázraky a papež kuje pikle se západními imperialisty. V rámci tažení proti církvi došlo i na církevní svátky. Vánoce si však nově nastolený režim zrušit nedovolil. Snažil se je ale ignorovat, nebo je alespoň zbavit spojitosti s křesťanstvím a vytěsnit jejich duchovní aspekt. Pokusil se vytvořit novou socialistickou tradici, která by Vánoce budoucí ateistické společnosti nahradila. Inspiraci našel, jak jinak, v Sovětském svazu. PŘÍPRAVA NA DLOUHOU CESTU V roce 1951 byla poprvé zorganizována celostátní akce, jejímž vyvrcholením měl být příjezd sovětského Dědy Mráze do Československa. Posvětil ji Ústřední výbor KSČ a organizoval ji Svaz československo-sovětského přátelství ve spolupráci s ministerstvem školství, Československým svazem mládeže a Pionýrem. Zapojily se do ní školy, národní výbory, vojenské posádky, Československý svaz žen, jednotlivé závody a družstva a samozřejmě rozhlas a tisk. Na přípravné poradě konané k akci Děda Mráz byla kladně zhodnocena ideová náplň celé akce a její správné zaměření a bylo zdůrazněno, že letošní uspořádání Dědy Mráze je jenom prvním krokem k opravdu důslednému pořádání této akce na všech místech v naší republice a právě proto, že do jisté míry se tu střetávají staré tradiční zvyky s novou formou, je třeba postupovati velmi obezřetně. Ústřední sekretariát Svazu československo-sovětského přátelství proto vydal speciální brožuru Děda Mráz přijede do Československa. Využil v ní zkušeností jičínských soudruhů, průkopníků této akce u nás, kteří s velkým úspěchem vítali Dědu Mráze již v roce 1950. V publikaci upozorňují, že v roce 1951 bude průběh celého putování Dědy Mráze vysílán státním rozhlasem, že slavnost bude pořádána ve většině míst celé republiky a že proto je třeba držet se pevného plánu cesty, abychom zbytečně nemátli děti. V každé školní třídě měla být vyvěšena mapa Sovětského svazu, aby na ní mohli malí školáci cestu Dědy Mráze do Československa den po dni sledovat. O tom, kde se momentálně Děda Mráz nachází, měl během prosince informovat, vedle pedagogů, zejména Československý rozhlas. Děti se tak postupně dozvěděly, že Děda Mráz vyjel z Čukotky na vrtulových saních, pak přesedl na iljušin a prvním místem, kde přistál, bylo město mládeže Komsomolsk (ve škole měla při té příležitosti zaznít přednáška na téma Budovatelské nadšení sovětské mládeže). Odtud cesta Dědy Mráze pokračovala do Burjatské autonomní republiky (přednáška o národnostní politice SSSR), pak Děda Mráz přesedl na expres transsibiřské magistrály a ve vlaku pohovořil se sovětskými lidmi, hrdými na svou zemi a vládu. Z Novosibirsku zamířil tryskovým letadlem za pionýry do Karagandy. Pak se ocitl na poušti Karakum. Při této příležitosti se žáci měli dozvědět o cestě Sovětského svazu ke komunismu, síle sovětské vědy, která přetváří přírodu, o největších stavbách na světě a růstu nového člověka. Nutno přiznat, že autorům brožury nechyběl smysl pro dramatičnost. Tuto zastávku Dědy Mráze navrhovali vylíčit dětem takto: Všude dokola písek a zase písek. Strašlivý žár sálá z oblohy i rozpálené země. (…) Na tohle nebyl Děda Mráz připraven. Je mu zřejmě nevolno. Již mu nepomáhá ani voda s ledem. Děda omdlévá každou minutou. (…) Nikdo si neví rady. Ale co to? Dělníci, kteří zde prokopávají velkolepé zavodňovací zařízení, dali hlavy dohromady: A hle! Již přinášejí Dědovi Mrázovi mísu nedostižné moskevské zmrzliny. Okamžitě se mu ulevilo. (…) ,Rozhodně prozatím musíme zůstat zde‘, opakuje lékař. ,Copak jsme někde v Anglii, abyste mi zabraňovali účastnit se manifestace?‘ bouří Děda Mráz, v jedné ruce zmrzlinu, v druhé ruce lžičku. ,Naše země je zemí svobody! Jedem!‘ Co se dá dělat? Pěkně polehoučku vysadili Dědu do vagónu, lokomotiva pískla a Děda Mráz cestuje hezky dále, do Stalinovy rodné Gruzie. Sem zavítal přesně v den generalissimových narozenin, tedy 21. prosince, na tento den ve škole připadla přednáška o Stalinovi jako vedoucí osobnosti mírového tábora, jež dětem přiblížila velikost jeho myšlenek. Odtud vedla cesta Dědy Mráze do Stalingradu (připomenut význam stalingradské bitvy, jakožto poučení pro dnešní válečné štváče). Pak Děda Mráz zamířil na stavby komunismu na Volze a Donu a poté již do Moskvy, poklonit se nabalzamovanému Leninovi a v divadle shlédnout Mladou gardu. Děda Mráz nemohl na své cestě opomenout ani Leningrad, kolébku revoluce. Poslední zastávkou před překročením hranic byl Kyjev, kde si Děda Mráz prohlédl muzeum partyzánských bojů. Odtud s dary od sovětských pionýrů zamířil do Čierne pri Čope a dále na naše území, kde byl přivítán československou mládeží. Reportáže z cesty Dědy Mráze vysílal během prosince rozhlas a o cestě do Československa informovaly dětské časopisy i denní tisk. Školy, pionýrské klubovny i jednotlivé podniky se začaly na jeho příjezd pečlivě připravovat. Mnohde oslavu pojaly jako karneval. Ale masky na něm nebyly ledajaké – tančily zde dívky-strojařky, letkyně, zedničky a chlapci-horníci, vojáci, ale podle článků v tisku se někteří pionýři převlékli také za rodinu kapitalistů. Jinde mládež čekala na nadílku Dědy Mráze v pionýrských nebo národních krojích, například u soudruha prezidenta na Pražském hradě. Někde ji sovětský stařík zastihl v montérkách. To když zavítal mezi hornické učně nebo na stavbu mladých budovatelů socialismu. Nadílka Dědy Mráze se na většině míst konala v posledních dnech roku. Odehrávala se v sálech vyzdobených „jolkou“, obrázky zasněženého Kremlu a usmívajícího se Stalina. Takto popsala nadílku Dědy Mráze ve svém dopise časopisu Ohníček pionýrka z Troubelic: Na začátku programu zatančila děvčata ze střední školy ruský chorovod. Tanec byl tak opravdový, že se nám zdálo, že vidíme tančit Rusky jejich národní tance. Pak vystoupili vojáci. Skoro celý další program vyplnili zpěvem, hrou, scénkami a recitací. Vojáci dobře věděli, co nás bude zajímat. Připravili nám zajímavé scénky z filmu Pád Berlína a z prostředí staré školy. Program doplňovali písněmi vojenskými, pionýrskými i národními. Konečně nám soudruh vojín oznámil, že právě přijel Děda Mráz. Na jeviště vbíhají Sněhurky a za nimi důstojně vstupuje i Děda Mráz. Přivítali jsme ho pokřikem: ,Z Čukotky přijel k nám zas milovaný Děda Mráz. Každoročně ať se vrací, zdravíme Tě Čest buď práci!´ Pěkně nám poděkoval za pozdrav a vyřídil nám pozdravy sovětských pionýrů. Potom nám vyprávěl o své cestě z Čukotky a rozdával každé delegaci dárky. Za náš okres jsem přebírala dárky já a slíbila jsem Dědovi Mrázovi, že se budeme všichni učit a pracovat tak, aby z nás měl on i soudruh prezident radost. Při listování novinami z konce 40. a počátku 50. let dává jen datum v jejich záhlaví vědět, že se blíží Štědrý den. Jejich hlavním tématem byly kromě Dědy Mráze především narozeniny J. V. Stalina, které se slavily 21. prosince. Oslavné články na největšího přítele československého lidu zaplňovaly řadu dní před a po tomto datu většinu novinových stránek. Asi nejbombastičtěji byly slaveny Stalinovy narozeniny v roce 1949. Mohutnou oslavu jeho sedmdesátin tehdy pomáhal organizovat Svaz československo-sovětského přátelství, ale samozřejmě také ÚV KSČ a celá vláda (dokonce vznikl tzv. Vládní výbor pro oslavu narozenin J. V. Stalina). K prosincovým oslavám na školách byl vydán speciální výnos ministerstva školství, podle kterého se do nich měly zapojit školy, školské úřady, učitelé, žáci a jejich rodiče. Ministerstvo školství vydalo brožuru, která instruovala dokonce i učitelky mateřských škol. V předvánočním čase se měly věnovat diskusím o sovětské předškolní výchově a stěny ve školkách vyzdobit nástěnkami o sovětské péči o dítě. Časopisy pro mládež dostaly za úkol vypracovat společný plán listopadových a prosincových čísel a zapojit se do všech akcí. Tradiční články s vánoční tématikou nahradily povídky a básně o Stalinovi. Děti ve školách hromadně podepisovaly gratulace a zasílaly mu dary. Jejich rodiče o adventu hravě překračovali normu (až o 1000 procent) na mimořádných Stalinských směnách. Ulice, výlohy obchodů, školy i továrny nekrášlila vánoční výzdoba, ale hesla (byl vydán jejich oficiální seznam) a výjevy z generalissimova života. Ministerstvo informací a osvěty vytisklo za tímto účelem 375 000 plakátů a 20 000 výstavních souborů s libretem podle návrhu Zdeňka Nejedlého. V den Stalinových narozenin se konala ve všech městech a obcích slavnostní shromáždění zakončená zpravidla ohňostrojem. Během celého prosince se v divadlech hrály hry sovětských autorů a v kinech sovětské filmy. Na pomoc přispěchal i filmový režisér Otakar Vávra a natočil snímek Láska, vyjadřující náklonnost československého lidu ke generalissimu Stalinovi. Po dobu oslav byly uzavřeny hostince. Rušivých jevů bylo zaznamenáno jen málo – například na Opavsku dali lidé před slavnostními shromážděními přednost bohoslužbě. A obtíže se projevily v Sokole, který se podle „vyhodnocovatelů“ oslav prý jen těžko zbavoval takzvané nepolitičnosti.
„CHUDÍ PATŘÍ DO CHLÉVA“ Ale vraťme se k Dědovi Mrázovi. V roce 1952 jej na Staroměstské radnici přivítal také pražský primátor Václav Vacek. Jemu a dětem zde shromážděným přinesl Děda Mráz poslední den roku radostné poselství sovětských pionýrů i mladých budovatelů komunismu. Poté sovětský stařík odjel v ruské trojce, doprovázené pionýrskými trubači a alegorickými vozy do Průmyslového paláce na Výstavišti na velikou pionýrskou slavnost na počest Dědy Mráze. Zúčastnilo se jí témeř dva a půl tisíce vybraných pražských pionýrů, ale také korejské a řecké děti. Děda Mráz jim rozdal dárky a také, jak napsalo Rudé právo, zhodnotil jejich práci v uplynulém roce a vytyčil jim úkoly pro poslední rok pětiletky. Děda Mráz měl program opravdu nabitý, vždyť v předchozích dnech vyprávěl košickým dětem o městech, jimiž projel, o korejských dětech a sovětských pionýrech, kteří se vzorně učí a pomáhají svým rodičům při jejich budovatelské práci. Zastavil se také u budovatelů Tratě družby v Krompaších, kde mu pracovníci slíbili, že vybudují trať co nejdříve, aby nás ještě pevněji spojila s bratrským Sovětským svazem, a zvládl mimo jiné i besedu v prodejně Sovětské knihy na Václavském náměstí. Do snahy vytvořit novou tradici se zapojil i sám předseda vlády Antonín Zápotocký. V roce 1952 ve svém proslulém štědrovečerním rozhlasovém projevu mimo jiné pronesl: Chtěl bych dnes ve svém vánočním projevu promluvit k těm, kteří se o Štědrém večeru nejvíce shromažďují kolem vánočních stromků – k našim dětem a mládeži. Vy, kteří dorůstáte, nepozorujete ani, jak mnohé se u nás v poslední době změnilo a mění. Ani legendární Vánoce nezůstávají beze změny. Září dále vánoční stromky, čekají se dárky, ale mizí už jesličky. (…) Malý Ježíšek, ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, nad chlévem zářící betlémská hvězda, to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. (…) Proto také v době kapitalistického panství, kdy bohatí vládli a chudí se dřeli, pracující namnoze ve chlévech bydleli a jejich děti se tam rodily. Doby se ale změnily. Nastaly mnohé převraty. I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu. (…) Děda Mráz přijíždí k nám od Východu a na cestu mu září také hvězdy, nejen jedna betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách. Tyto rudé hvězdy hlásají radostně, že vaši tatínkové a maminky splnili na svých pracovištích úkoly čtvrtého roku první Gottwaldovy pětiletky. V té době byl už ale Ježíšek tak jako tak na indexu. Spojitost Vánoc s narozením Ježíše Krista měla být nadobro vymazána. Koledy, které by to připomínaly, se nesměly veřejně zpívat a na seznamech závadných dětských knih, které byly vyřazeny z veřejných knihoven, se objevil například i Školák Kája Mařík (neboť to byl sice chudý, ale zcela neuvědomělý chlapeček – vždyť se modlil, těšil se na Ježíška a v kostele na půlnoční zpíval Narodil se Kristus Pán). Stejně dopadla i leporela Marie Fischerové-Kvěchové plná baculatých Jezulátek v jesličkách. Přestože Děda Mráz vytrvale zajížděl do Československa ještě počátkem 60. let, nikdy zde nezdomácněl. Děti dál vyhlížely Mikuláše, anděly a čerty, psaly svá přání Ježíškovi a doma u stromečku zněly koledy. Někdy se zdá, že v posledních letech má Ježíšek ale opět namále. Na paty mu tentokrát šlape jiný vousatý stařík v dlouhém červeném kožichu. Říká si Santa Claus.
PRAMENY A LITERATURA Národní archiv, fond Ústřední výbor KSČ – oddělení masových organizací 1945–1956; „Děda Mráz přijede do Československa“, příloha časopisu Přítel SSSR, č. 14, Praha 1951; Prišiel k nám Dedo Mráz. Materiál pre pionierske besiedky na uvítanie Deda Mráze, Bratislava 1951; dobový tisk: Ohníček, Dikobraz, Rudé právo, Mladá fronta.
Pavlína FORMÁNKOVÁ (nar. 1971) pracuje v Archivu bezpečnostních složek MV a je doktorandkou Katedry dějin a didaktiky dějepisu PedF UK v Praze.