Šestého července 1915 desátá hodina dopolední. V zasedací síni Staroměstské radnice se shromáždily asi čtyři stovky pánů v černých oblecích — formálně valná hromada Spolku pro zbudování pomníku Mistra Jana Husi. Pánové se sešli, aby oslavili odhalení pomníku Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí. Pěvecký soubor zanotoval Kdož jste boží bojovníci, Kde domov můj? a Bendlův Chorál národa českého. Vskutku skromná, docela malá, česká slavnost!
Celé čtvrtstoletí uplynulo od 25. listopadu 1889, kdy na zasedání českého zemského sněmu vypukl spor, má-li být na jedné ze 72 destiček, jejichž pás obepínal novostavbu budovy Národního muzea, jméno Mistra Jana Husa. Na votivních destičkách z červené žuly se měla skvět jména význačných osobností českého národa. Ze sporu se zrodila idea, že když šlechta, katolíci a staročeši nepřejí Janu Husovi největšímu Čechovi ani tu malou tabulku na muzejní budově, tak by český národ měl odpovědět tím, že „potupenému mistrovi“ vybuduje „nádherný pomník v samém srdci království“.
Od záměru k realizovanému cíli však byla cesta dlouhá, provázená spory, střety a emocemi. Hádání se o tom, kde by měl pomník Mistra Jana Husa stát, více vzrušovalo mysli a žádalo si více času a energie než posuzování, jak by pomník měl být umělecky ztvárněn. Jako vhodná místa pro Husův pomník bylo nejčastěji navrhováno Betlémské náměstí, Malé náměstí, Staroměstské náměstí, Karlovo náměstí či Václavské náměstí. Padaly ale i návrhy na prostor před Prašnou bránou v Celetné ulici, nábřeží Františka Josefa (dnešní Smetanovo nábřeží), prostranství před Rudolfinem, místo u Papouškových lázní (dnešní Novotného lávka) a dokonce Karlův most, Střelecký ostrov, sady pod Nebozízkem. V diskusích se objevovaly nejrůznější argumenty — prestiž daného místa, historická příhodnost, budoucí rozvoj města, ohledy na stávající a plánované pomníky či jiné stavby. Vždy ale hrála podstatnou, ponejvíce rozhodující, roli politika a prestiž.
Nejostřeji se názory střetaly v otázce, může-li Husův pomník stát na Staroměstském náměstí v těsném sousedství čtrnáctimetrového pískovcového sloupu s mariánskou sochou Panny Marie Neposkvrněného početí. Pro mladočeské radikály to byla „jezuitská socha postavená na oslavu vítězství Říma nad českými kacíři“, která by, nejlépe, měla zmizet, naproti tomu katolíci protestovali, aby pomník muže, jenž se protivil církevní autoritě, byl postaven „před staroslavnou bazilikou Týnskou na velkém náměstí Staroměstském posvěceném sochou Rodičky Boží“.
Vlevo pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí krátce po dokončení, vpravo detail hlavy Jana Husa z téhož pomníku
Konečně 16. ledna 1899 sbor pražských obecních starších v bojovném hlasování rozhodl, že Husův pomník bude stát na Staroměstském náměstí. Mohl být vypsán anonymní konkurz, v němž první cenu získal sochař Ladislav Šaloun spolu s architektem Antonínem Pfeifrem. Dne 12. září 1905 výbor Spolku uzavřel s Šalounem smlouvu. Ta jej zavazovala, aby podle předloženého a schváleného modelu vytvořil pomník, přičemž podstavec a spodní část pomníku měly být lité z bronzu. 7. dubna 1907 předseda Jan Podlipný na valné hromadě Spolku prohlásil: „mistr Šaloun jest onou rukou českou, která dovede vytvořiti mohutné, veliké a svérázné dílo.“ Valná hromada jednomyslně přijala usnesení, že trvá na tom, aby Husův pomník stál na Staroměstském náměstí. V konkurzu byla 27. února 1911 vybrána pro provedení slévačské práce nabídka firmy Srpek z Brandýsa nad Labem; 8. července 1912 byla na doporučení stavební komise schváleno výborem spolku zadání kamenických prací na Husově pomníku firmě Palouš; 24. července 1912 započalo lámání kamene v lomu ve Zvířeticích na Vltavě; 15. července 1913 byl na pomníku osazen první kámen; 5. března 1914 zvěstovaly červenobílé stuhy na lešení pomníku, že stavba dosáhla "gleichy"; 6. července 1914 přivezla firma B. T. Srpka z Brandýsa nad Labem první odlitou část a tentýž den započali s osazováním kovových součástí pomníku. Dne 2. března 1914 valná hromada Spolku přijala formální usnesení, že 6. července 1915, v den 500. výročí upálení Mistra Jana Husa, se bude konat velká národní slavnost s mezinárodní účastí. Pak vypukla Velká válka. Nicméně stavba pomníku pokračovala. Dne 17. února 1915 znalci stavební komise prohlédli pomník a 14. června 1915 byl pomník zcela dokončen.
Velkolepá oslava před staroměstským pomníkem se ovšem za války konat nemohla. Dne 6. července 1915 se oslavovalo jen „při zavřených dveřích“, tj. v zasedací síni Staroměstské radnice. Valná hromada Spolku přijala usnesení, že „veškeré slavnosti s odhalením pomníku Mistra Jana Husi spojené, odkládají se na dobu příhodnější“. Tím se mínilo, že velké slavnostní odhalení pomníku se bude konat, až skončí válka.
Když T. G. Masaryk, kterého 14. listopadu 1918 zvolilo Národní shromáždění prezidentem Republiky československé, dorazil 29. listopadu 1918 na lodi Carmania k britským břehům, čekala jej první diplomatická zápletka státu, který se právě zrodil a v jehož čele stál: Vatikán si stěžoval, že v Praze strhli mariánský sloup. Masaryk se tak dozvěděl o tom, co se sedm dní po 28. říjnu stalo v Praze: když se demonstranti 3. listopadu 1918 vraceli z obrovského tábora, který se konal pod heslem Odčiňme Bílou horu!, tak jejich početná skupina drastickým způsobem "vyřešila" spor, který trval desetiletí: může pomník kostnického mučedníka stát na jednom náměstí spolu s mariánským sloupem? Sloup prostě strhli a Mistr Jan zůstal na Staroměstském náměstí sám. V Československé republice se slíbené velké slavnostní odhalení Husova pomníku nekonalo.
A i později skutečně velké oslavy a manifestace probíhaly spíše na Václavském náměstí a u pomníku sv. Václava, kde se také shromažďovali lidé v krizových okamžicích dějin. Ale i oslavy a manifestace, které se konaly na Staroměstském náměstí, se soustřeďovaly spíše ke Staroměstské radnici, v níž byl, až do jeho zničení nacisty (v říjnu 1941), umístěn hrob Neznámého vojína. Husův pomník se stal spíše němým svědkem událostí, které se na Staroměstském náměstí dály, nikoliv, jak si jeho budovatelé představovali, symbolem vstupu českého národa do řad evropských vyspělých národů, řečeno termínem P. Nory, místem historické paměti, prominentním centrem národních oslav, manifestací a shromáždění.