gotika
Spravedlivé rozhořčení cloumalo kdysi uměnovědnou a dějevědnou komunitou nad nepatřičnými termíny pro výraznou a k božským nebesům se třmící architekturu, jež se začala šířit kolem poloviny 12. století z kraje Île-de-France, konkrétně z benediktinského opatství svatého Diviše pod vedením opata Sugera († 1151). Nejstarší název nového slohu, opus francigenum („francouzské dílo nebo stavba“; kopákové nebo cihlové zdivo obložené deskami z lepšího materiálu), je typickým pojmenováním zvenčí, v tomto případě z německé strany. Později v období renesance se v italském prostředí objevilo nové pojmenování, které se vůči překonávanému slohu vymezovalo přehlíživě až štítivě. Např. humanista Lorenzo Valla (1407—1457) se o gotickém písmu vyjádřil, že „všechno gotické je špatné, a všechno špatné je gotické“, a krátce nato Giorgio Vasari (1511—1574) o „německém“ slohu (maniera tedesca) ironicky říká: „Tak se stalo, že se objevili noví architekti barbarského původu, kteří začali stavět po způsobu svých národů stylem, jemuž dnes říkáme německý, a kteří provedli několik věcí, jež jsou spíš nám moderním k smíchu než jim ke cti“ (přel. P. Preiss, 1976). A podle Le Goffa ještě dlouho poté v době, kdy Stendhal již ví, že „gotická architektura čeká na svého Lavoisiera“, píše jeho současník a neoklasicistní architekt Quatremère de Quincy (1755—1849) s despektem, že gotické „zdi vypadají, jako by chtěly spadnout a stojí jen s pomocí spousty podpěr a opěrných pilířů“ (přel. J. Čermák, 1991). Přívlastek gotický neměl však s Góty v tomto případě nic společného, dílem znamenal „barbarský, nechutný“, dílem pak „starožitný, zastaralý“, a vztahoval se neutrálně na veškeré poklasické umění, včetně románského. — Anglický gotický román z konce 18. století se odehrává zpravidla ve strašidelných zříceninách, samosebou gotických, tedy veskrze „práchnivějících“.
dasik@nln.cz