Osudovému roku1757 málem nestačilo 365 dnů, aby do sebe pojal všechny více či méně důležité události sedmileté války, jež se v jeho průběhu staly.
Již na Nový rok za ranní temnoty napadlo šest setnin císařsko-královské hraničářské pěchoty a asi dvě stovky husarů pod velením dosud neznámého podplukovníka Laudona pruskou posádku městečka Ostritz v Horní Lužici a podobnou akci si útočníci zopakovali v noci z 19. na 20. února ke škodě dalšího hornolužického městečka, Hirschfelde. Již předcházejícího roku 1756 musel pruský král Bedřich II. v první polní bitvě sedmileté války u Lovosic konstatovat, že proti němu již nestojí ti staří Rakušáci, které v letech války o rakouské dědictví (1740—1748) soustavně a relativně snadno porážel. Krátké období vojenských, administrativních a zejména fiskálních reforem v rámci habsburské monarchie (1749–1756) začalo nést přece jen jisté ovoce. Pruský král rozhodně nepodceňoval úsilí císařovny-královny Marie Terezie o revizi výsledků posledně zmíněného konfliktu, jež měla vést k návratu Kladska a většiny Slezska do osiřelé náruče habsburské monarchie, a zvláště pak zemí Koruny české. V prvních měsících nevyhlášené války, kterou rozpoutal na samém konci léta 1756 nevyprovokovaným útokem na Sasko, si však uvědomil, že toto úsilí je třeba brát smrtelně vážně. Jak skutečnost, že u Lovosic (byť po značné námaze) opanoval pole, tak okolnost, že podcenil zimní aktivitu Gideona Ernsta von Laudon, jehož žádost o vstup do pruského vojska před časem přezíravě odmrštil, byly zdrojem optimismu, s nímž Bedřich II. na počátku března 1757 napsal: Tento rok bude tvrdý, ale po jedné malé přeháňce se všechno vyjasní. Na další „přeháňky“ došlo již 21. dubna v okolí Frýdlantu, Hrádku nad Nisou a Liberce, kde více než 20 000 Prusů v čele s generálporučíkem Augustem Vilémem vévodou brunšvicko-bevernským donutilo k ústupu protivníkův odřad pod velením polního podmaršála Christiana hrabě von Königsegg-Rothenfels. Ten sice disponoval větším počtem mužů, kteří však byli rozptýleni v prostoru Liberec – Jablonné v Podještědí, a navíc je z pravého boku a týlu ohrožoval postup téměř pětatřicetitisícového odřadu pruského polního maršála Kurta Christopha hraběte von Schwerin přes Dvůr Králové nad Labem a Jičín k Mnichovu Hradišti. Ve dnech 3. a 4. května se spojené síly vévody brunšvicko-bevernského a hraběte Schwerina zmocnily důležitých přechodů přes Labe u Brandýsa a Kostelce, takže se cesta k dobytí Prahy – jako při podobně koncipovaném tažení v roce 1744 – zdála být otevřená.
JAK (NE)DOBÝT PRAHU Jenže právě v té chvíli se velkorysý plán na dobytí Čech a vyřazení habsburské monarchie z války začal pomalu kazit. V urputném boji o brandýský most zahynul pruský generálmajor Hartwig Karl von Wartenberg a plán Bedřicha II. na svedení rozhodující bitvy na bělohorské pláni u Prahy také nevyšel, protože se v prostoru české metropole soustředily početné síly, jimž veleli polní maršál Ulysses Joseph hrabě Browne, polní podmaršál Karel Leopold vévoda arenberský a již zmíněný hrabě Königsegg. Pruská vojska se namísto západního břehu Vltavy musela poměrně riskantním manévrem spojit na břehu východním, aby alespoň trochu přečíslila armádu protivníka, jejímž vrchním velitelem se formálně stal polní maršál Karel Alexander princ lotrinský, a ve změněné situaci svést 6. května 1757 krvavou bitvu u Štěrbohol, v níž se nejméně dvakrát ocitla na pokraji porážky. Ale ani poté, co zvítězila, neměla dostatek sil a prostředků, aby přiměla posádku Prahy, posílenou o značný počet vojáků ustupujících z bitvy, k okamžité kapitulaci. Musela se tedy spolehnout na její vyhladovění a na odstrašující účinky dělostřeleckého bombardování. Na rozdíl od roku 1744 však tentokrát stály v Čechách dvě císařsko-královské polní armády. Jedna – v čele s Karlem Alexandrem Lotrinským – sice utrpěla neúspěch, ale po ústupu do pražských hradeb zčásti vázala značné síly protivníka a zčásti (zvláště pokud se jednalo o útvary bojem příliš nedotčené) byla opět k dispozici pro akce v otevřeném poli. Citelný nedostatek pěchoty a dělostřelectva, jež z valné části svíraly obleženou Prahu, pak pruský král pocítil v bitvě u Kolína 18. června 1757, kde utrpěl první velký neúspěch své vojevůdcovské kariéry, a to přičiněním další polní armády pod velením polního maršála Leopolda Marii hraběte Dauna. Jednalo se o porážku poměrně drtivou, jež navíc nebyla porážkou zdaleka poslední. Ofenzivní záměr Bedřicha II. se zhroutil a při letním ústupu se stejně jako roku 1744 ukázalo, že pruská vojska – jakkoli svou kázní obávaná ve velkých bitvách – v „malé“, napůl partyzánské válce vůbec neobstojí. Navíc je známo, že s kázní po prohrané bitvě to ani v případě vycepovaných armád 18. století nebylo nijak slavné, což se dokonce vztahovalo i na armádu pruskou. V řadě střetnutí u Jablonného v Podještědí, na vrchu Studenec mezi Českou Kamenicí a Chřibskou, u Chlumce poblíž Ústí nad Labem, před branami Žitavy (Zittau) a Gottleuby utrpěla ustupující armáda další lidské ztráty a materiální škody, jež umocnily pocit zcela opačný, než jakým byla euforie, s níž Prusové na jaře vstupovali do Čech. Ba co víc – k padlému generálu Wartenbergovi v průběhu roku přibyli ještě maršál Schwerin, který padl u Štěrbohol, dále generálmajor Christoph Hermann von Manstein, jenž zahynul 24. června 1757 u Velemína pod Milešovkou, a generálporučík Hans Karl von Winterfeldt. Všichni přitom náleželi k elitě pruského velitelského sboru a posledně jmenovaný nejenže byl (společně se Schwerinem) učitelem Bedřicha II. ve vojenských záležitostech, ale řadil se mezi nejbližší a nejnezištnější přátele pruského krále. Přitom Winterfeldtova smrt v bitce u Moysu (Zgorzelec Ujazd) 7. září byla celkem zbytečná, protože s 13 000 muži se mohl boji s takřka dvaapůlnásobnou přesilou pod velením císařsko-královského generála jezdectva Ference Leopolda hraběte Nádasdyho vyhnout. Pruského generála však nejspíš iritovala již pouhá představa Bedřichových hysterických výlevů na účet jeho cti a profesionality. Není divu, že panovník při své povaze podobnými přáteli nikdy neoplýval, ale ještě méně jich nalézal mezi ženami. Prakticky lze mluvit jen o dvou, ty však s ním byly pokrevně spřízněny. Předně je třeba zmínit Bedřichovu matku Žofii Dorotu, jež shodou okolností zemřela několik dnů po bitvě u Kolína, a sestru Vilemínu, provdanou markraběnku braniborsko-bayreuthskou, kterou potkal stejný osud 14. října 1758. V týž den přinutili Daunovi podřízení Moritz Franz hrabě Lacy a Gideon Ernst von Laudon odvážným ranním útokem pruského krále více než spěšně opustit ležení jeho armády u Hochkirchu. Po bitvě byl mezi padlými nalezen pruský polní maršál Jacob (James) hrabě Keith, jenž roku 1757 nesl přímou zodpovědnost za barbarské ostřelování pražských Hradčan a Malé Strany. Odhlédneme-li od Keithova původu, pak nejtěžší hlavu dělali Bedřichovi II. nepřátelé „v sukních“ – tedy nikoli ve skotských kiltech. V případě české a uherské královny (od roku 1745 „císařovny-královny“) Marie Terezie to bylo zcela pochopitelné, avšak takřka srovnatelný odpor vůči jeho osobě chovaly i ruská carevna Alžběta (Jelizaveta Petrovna) a „nekorunovaná královna“ Francie Jeanne Antoinette Poisson markýza de Pompadour. Postoj těchto žen byl hlavním důvodem odmrštění nabídek pruského krále na uzavření mírové smlouvy, byť třeba jen separátní, z nichž první tajně učinil již v létě 1757 pod bezprostředním dojmem pruských porážek
NĚMECKÁ SVOBODA A NĚMECKÝ NÁRODNÍ DUCH Jestliže po vítězství u Štěrbohol sklízel Bedřich II. dočasně obdiv britského veřejného mínění, mimochodem dost vrtkavého, po debaklu u Kolína a v dalších střetnutích se naopak začali osmělovat spojenci habsburské monarchie. Francouzská a s nimi spojená vojska pod velením maršála Francie Charlese Louise hraběte d´Estrées porazila 26. července 1757 hannoverské, hesenské, brunšvické a pruské jednotky na středním toku Wesery u Hastenbecku a 30. srpna stejný osud potkal pruský armádní odřad polního maršála Johanna von Lehwald u Groß-Jägersdorfu ve Východním Prusku. Jaké však bylo překvapení, když úspěšní Francouzi uzavřeli s Augustem Vilémem vévodou z Cumberlandu, synem britského krále a hannoverského kurfiřta Jiřího II., příměří a vítězní Rusové se na rozkaz polního maršála Stěpana Fjodoroviče hraběte Apraksina dokonce dali na zpáteční pochod! Koneckonců ani švédští spojenci habsburské monarchie si v Pomořanech příliš aktivně nepočínali. Vzdor tomu ruské vítězství přimělo vídeňský dvůr, aby dal najevo zásadní nespokojenost s váhavou strategií prince Karla Alexandra Lotrinského a maršála Dauna. Prvně jmenovaný tedy alespoň vydal rozkaz polnímu podmaršálu Andreasi Hadikovi k diverznímu výpadu na Berlín. Odvážný husarský velitel se třemi a půl tisíci vojáků 16. října 1757 slabě hájené město překvapivě snadno dobyl a získal jen na výpalném více než 200 000 tolarů ve stříbře. Stejně překvapivé však bylo i vítězství, jejž pruský král dosáhl u Roßbachu 5. listopadu nad spojenými vojsky francouzského krále a říšských knížat pod velením maršálů Charlese de Rohan knížete de Soubise a Josefa Bedřicha prince sasko-hildburghausenského. Bedřich II. přitom disponoval zhruba polovinou vojáků, co jeho protivníci, jejichž čest nota bene zachraňovali císařští vojáci. Naneštěstí se jednalo o pouhé tři jízdní pluky a dva prapory hraničářské pěchoty. O její organizaci se ještě v dobách míru výrazně zasloužil právě sasko-hildburghausenský vévoda, byl to však jediný skutečný úspěch jeho vojevůdcovské kariéry. Jestliže rodící se německé veřejné mínění pozdravilo maršála Dauna po jeho úspěchu u Kolína jako obránce německé svobody, bitvu u Roßbachu zastánci pruského krále zase označili za okamžik zrodu německého národního ducha. Johann Wolfgang von Goethe v memoárech Aus meinem Leben (Dichtung und Wahrheit) napsal: Nadšení jeho ctitelů se čím dál, tím víc stupňovalo a ožívalo, nenávist jeho nepřátel byla stále zatrpklejší a odlišnost v názorech, která štěpila i rodiny, nemálo přispěla k ještě větší izolaci beztak již rozličným způsobem od sebe odloučených občanů. Goetheho soudy, jako například ten o bitvě u Valmy z roku 1792, ovšem vyžadují etwas mehr Licht (trochu více světla). Na jeho omluvu je možno uvést pochopitelnou nevědomost o tom, že v letech 1756 až 1763 Prusko se Saskem utrpělo vyšší procento lidských ztrát vzhledem ke stavu populace než v průběhu první, ba dokonce i druhé světové války. Jiné německé státy a země na tom ostatně byly jen o málo lépe. Je navíc těžké se smířit s představou „porodníka“ německého národního ducha v případě zarytého frankofila, o němž očitý svědek roßbašské bitvy Claude Louis hrabě de Saint-Germain napsal: … je jisté, že pruský král vydal rozkaz šetřit naše lidi a drtit Němce. Jeho husaři propustili většinu našich vojáků poté, co s nimi bylo slušně zacházeno. Král řekl: ,Nemohu se naučit tomu, abych je považoval za své nepřátele‘.
WATERLOO PRINCE LOTRINSKÉHO Ještě však nebyl všem dnům roku 1757 konec. Lotrinský princ – královnin oblíbený prohravač bitev – poprvé a naposledy ve své vojevůdcovské kariéře zvítězil v polní bitvě. Stalo se tak 22. listopadu před branami Vratislavi (Breslau, dnešní Wróclaw), ovšem přemožené vojsko bylo o celé dvě třetiny slabší a nevelel mu pruský král, nýbrž August Vilém vévoda brunšvicko-bevernský. Již dříve padla do rukou vítězů opevněná Svídnice (Schweidnitz, dnešní Świdnica) a nyní i samotná slezská metropole – Vratislav. Bedřich II. musel v dané situaci nutně hrát vabank a vyplatilo se mu to již 5. prosince v bitvě u Leuthenu (Lutynia), která vstoupila mezi rozhodující bitvy válečné historie jako mistrovský kus, jenž dokonce předčil již zmíněný husarský kousek podmaršála Hadika. Taktika masivního útoku na jedno z křídel protivníka, již nadmíru úspěšně použil thébský vojevůdce Epameinóndás proti Sparťanům u Leukter roku 371 před Kristem a která nezabránila pruské porážce u Kolína roku 1757 po Kristu, přinesla Bedřichovi II. takřka učebnicový efekt u Leuthenu. Inspiroval se jí věhlasný teoretik Carl von Clausewitz, a bohužel i nadmíru úspěšný praktik Napoleon Bonaparte. Stín kolínské porážky však zaplašen nebyl – tím spíše, že na místo Karla Alexandra Lotrinského byl po porážce u Leuthenu jmenován vrchním velitelem maršál Daun. Vítězové i poražení od Leuthenu odpočívali stejně zdecimováni v zimních leženích ve Slezsku a Lužici, respektive v Čechách a na Moravě, a význam kolínské bitvy docela snese srovnání s dopadem bitvy na Marně roku 1914. Kdo mohl v polovině 18. století vědět, že s proslulým plánem náčelníka Velkého generálního štábu Alfreda hraběte von Schlieffen „uspějí“ Němci proti Francouzům stejně jako starý Fric u Kolína. Naděje na rychlé vítězství definitivně pohasly, válka se nadmíru protáhla a šance na úspěch se – stejně jako výsledek samotný – ukázaly více než problematickými. Patová situace ovšem (jako mnohokrát) musela trvat i nadále a přinést ještě mnoho zbytečného utrpení, než nastal mír – jako obvykle neslaný, nemastný. Ale ještě jednou se vraťme do doby před rovnými 250 lety. V předposlední den roku 1757 byl na přímý popud pruského krále oběšen kladský vikář Ondřej (Andreas) Faulhaber, protože odmítl porušit zpovědní tajemství a neprozradil, že dva z nedobrovolně naverbovaných pruských vojáků zamýšlejí při nejbližší vhodné příležitosti dezertovat. Bedřich II. si na odsouzeném bezpochyby zchladil žáhu na „zrádných“ slezských katolících. Po listopadové kapitulaci vratislavské posádky se sice ze 132 pruských důstojníků pod prapory Bedřicha II. vrátilo celkem 120, ale z 358 poddůstojníků jen 151 a z 3737 vojínů pouhých 328 mužů. Navíc vratislavský biskup Philipp Gotthard hrabě Schaffgotch, jenž si svůj úřad až dosud podržel jen s protekcí pruského krále, sloužil Díkůvzdání za úspěch zbraní císařovny-královny Marie Terezie, takže musel po bitvě u Leuthenu z Bedřichova dosahu uprchnout. Beránek boží Faulhaber sňal hříchy mocných tohoto světa, nicméně čeští, polští a němečtí katolíci se dodnes nedokázali shodnout alespoň na žádosti o jeho blahořečení.
LITERATURA P. Bělina, Generál Laudon. Život ve službách Marie Terezie a Josefa II., Praha 1993; týž, Kolín 18. 6. 1757, Praha – Litomyšl 1997; O. Groehler, Die Kriege Friedrichs II., Berlin 1966; R. Kisiel, Praga 1757, Warszawa 2003; Die Kriege Friedrichs des Großen, III/2. Der Siebenjährige Krieg 1756–1763. Prag, Berlin 1901; tamtéž, III/3. Kolin, Berlin 1901; tamtéž, III/4. Groß-Jägersdorf u. Breslau, Berlin 1902; tamtéž, III/5. Hastenbeck u. Roßbach, Berlin 1903; tamtéž, III/6. Leuthen, Berlin 1904; P. Pregiel, Okrutny gubernator hrabstwa kłodzkiego. General Fouqué, Kłodzko 2000. F. Stellner, Sedmiletá válka v Evropě, Praha 2000.
Pavel BĚLINA (nar. 1948) se zabývá dějinami českých zemí, habsburské monarchie a mezinárodních vztahů v raném novověku. Je vědeckým redaktorem a spoluautorem řady knih, učebnic a sborníků. Působí v Ústavu českých dějin FF UK v Praze.