Když byl v září roku 1947 jmenován malíř Josef Lada národním umělcem, napsal mu tehdejší předseda vlády Klement Gottwald mj.: „Málokterý umělec se přiblížil svým dílem našemu lidu tak, jako Vy. Vždyť není snad u nás člověka, který by se netěšil z Vašich obrázků českého venkova, nebo z ilustrací ke "Švejkovi", z Vašeho díla prodchnutého nezmarným lidovým optimismem. Mezi těmi, kdož Vám blahopřejí k titulu národního umělce, je jistě i naše nejmladší generace, která je Vaším věrným ctitelem ...“
Bylo by dobré se zamyslit — kdy a proč právě v určitém čase objevuje se u nás umělec typu Mikoláše Alše, typu Josefa Lady. A proč právě tito jsou a zůstávají trvale českými umělci moderními. Moderními, i když každý ve své době. Vždyť Mikoláš Aleš žil a tvořil vedle Jana Preislera, v dobách Antonína Slavíčka, Miloše Jiránka ... Vždyť Josef Lada vystavoval na jedné stěně mánesáckého pavilónu s Emilem Fillou, Václavem Špálou. Vždyť Josefa Ladu měl rád stejně Josef Čapek jako Václav Rabas nebo Vincenc Makovský a Josef Kaplický! Čím to, že ona zázračná, krystalicky čistá ryzost jen a jen českého projevu je provázena současně znaky zdánlivého i skutečného anachronismu, aniž by však umělci cokoliv ubírala na jeho významu a postavení v dějepise současného výtvarného umění? Čím to, že zjev tak ojedinělý — jistě i z hlediska evropského vývoje umění — zůstává moderní právě svým realismem, že je ctěn avantgardou, ačkoliv právě s ní je začasté v rozporu základním. To všechno jsou otázky, na něž odpovídat by znamenalo podat hlubší rozbor, na jaký není místa v medajlonku připomínajícím umělcovo nedožité osmdesáté výročí narozenin.
Nebudeme se zastavovat u každé knihy ilustrované nebo napsané Josefem Ladou. Připomeneme jenom Haškova Švejka. Haškova postava našla tu zosobnění tak jedinečné, že je prostě nemožné po Josefu Ladovi hledat jinou tvář Švejka, i Jiří Trnka ve svém loutkovém filmu musel sáhnout k Ladově podobě, chtěl-li vůbec najít cestu k divákovi . . .
Josef Lada je umělec, kterého není třeba připomínat. Vždyť oči těch nejmladších poznají neomylně Ladův obrázek — dříve než první znaky abecedy. A milují ho. Ještě i dnes, stále . . .
ast
Dějiny a současnost č. 12/1967, s. 2