Následující vyprávění se řadě Zapadlých vlastenců bude na první pohled tak trochu vymykat, stejně se vyjímal i jeho hlavní hrdina mezi svými současníky. Příběh Quidona Šimka se sice začal v polovině 19. století a vyvrcholil v prvních desetiletích století dvacátého, svou svérázností však spolkové snažení města Litomyšle velice osobitě předznamenal i poznamenal především pro časy budoucí — samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. A právě takovým způsobem mu vzdal hold i Martin Boštík, který pod vše říkajícím titulem Spasitel všednosti Quido Šimek (1857—1933). Život a dílo neobyčejného litomyšlského kupce (Praha–Litomyšl 2007) přiblížil dnešnímu čtenáři Šimkovy osudy a díky Šimkovým kresbám (v knize uvedeným ve vysoce kvalitní grafické úpravě) a pečlivému studiu archivních materiálů oživil onen zvláštní zašlý svět, jenž si dnes tak rádi idealizujeme.
Quido Šimek (1857—1933), litomyšlský
kupec a sběratel
(foto Regionální muzeum Litomyšl)
Šimek byl kupec. Obchodu se věnoval v letech 1875 až 1911. Za pultem měl možnost sledovat velmi bedlivě každodenní hemžení ve městě, žádná událost či novinka mu nezůstala skryta a on vše s jiskrou v oku a náležitou radostí komentoval. Vstoupil tak do paměti mnoha lidí, kteří na něj rádi vzpomínali a dokonce za ním třeba i po letech opětovně zavítali. Za všechny jmenujme například Aloise Jiráska, který v Litomyšli učil na místním gymnáziu. Když se Quido Šimek stáhl do ústraní, hovořilo se o něm jako o #8222;ideálním kupci, člověku, který v obchodě nevidí jen vydělávání peněz, ale který ve svém podnikání cítí vyšší poslání a svému snažení dává kulturní duchovní náplň“. A jakými cestami si Šimek v očích svých současníků toto postavení "vydobyl"?
Šimek vedl bohatý veřejný a spolkový život. Byl členem (a posledním předsedou) Klubu velocipedistů (1886—1891), účastnil se osvětové činnosti Vzdělávacího sboru v Litomyšli, dále si zasloužil čestné členství ve sboru místních ostrostřelců, a především stál u zrodu Hnízda kosů litomyšlských (1889—1903) — spolku humoristicko-recesistického, jehož cílem nebylo však jen bavit občany, „ale hlavně pomocí humoru a satiry míti na zřeteli pokrok a rozkvět města“. Zásadní roli v životě Quidona Šimka znamenal i Spolek muzejní v Litomyšli a samo muzeum, na jehož vzniku se právě tento spolek podílel. Vedle toho nestál ani v pozadí veřejně-politického života a v letech 1886—1905 se pravidelně objevoval v nejrůznějších zastupitelských (i volených) funkcích.
Avšak nejvášnivěji a zcela se Šimek oddal práci muzejní, sběratelské a historicko-dokumentaristické. Vytvořil několik velice cenných sbírek, v nichž soustředil starožitnosti, mince i pohlednice. Bez povšimnutí by neměla zůstat ani jeho knihovna. Šimkův vztah k litomyšlskému muzeu, na prahu jehož existence stál, později jako jeden z kustodů, prošel velice bouřlivým vývojem. Do činnosti muzea totiž postupně vstoupila "politika", a proto Šimek svou aktivní činnost v této instituci v roce 1912 ukončil. Své pestré a důkladné sbírky přebudoval ve vlastní domácí muzeum a zájemcům je rád ukazoval. Na konci života přeci jen došel s muzeem smíření a s nejrůznějšími podmínkami svou sbírku litomyšlskému muzeu odkázal.
Šimek zachytil svět kolem sebe mj. v kronice kupecké a kronice světové války, v nichž se mu podařilo vzkřísit ducha doby. Jeho kronika z první světové války plnila roli jakéhosi zpravodajníku — Šimek ji začal psát, protože přestaly vycházet regionální noviny Stráž východu (jejich tiskař musel narukovat).
Stejně jako každé "zákoutí" Šimkova života nebylo všední, vyplatí se i výše zmiňovanou Boštíkovu knihu číst se všemi poznámkami pod čarou. A také si pečlivě prohlížet Šimkovy malůvky. Obraz, který se vám tak rozprostře, je neobyčejně pestrý. Když Ondřej Sekora o Šimkovi v Lidových novinách otiskl krátký sloupek, dotyčný se proti některým formulacím v margináliích vlastní rukou připodotknutých ohradil. Nezbývá mi než doufat, že proti tomuto stručnému připomenutí jeho osoby by snad příliš nenamítal.