Jeden z dodnes neidentifikovaných autorů, publikujících v časopise Hlas. List sexuální menšiny, si v roce 1932 povzdechl: „V jiných jazycích existuje již celá obsáhlá homoerotická literatura – u nás psal o lásce muže k muži jedině Jiří Karásek ze Lvovic.“
Konstatování anonymního literáta se může zdát oprávněné i z pohledu současné literární vědy: Jediná platforma pro literární tvorbu tematizující na nejrůznějších úrovních homoerotické milostné vztahy a jejich prožívání, právě tak jako postavení homosexuálního individua ve společnosti – časopis Hlas – se nedostal ani do tak objemného díla, jakým je Lexikon české literatury. Jiří Karásek ze Lvovic je pak vnímán jako jakýsi český Oscar Wilde, spisovatel žijící nicméně bez skandálů toho druhu, které se staly osudnými britskému autorovi. Těžko však nalezneme v české literatuře podobně důležitou osobnost pojednávající o mužské lásce a přátelství, jako je Jiří Karásek ze Lvovic. I tak platí, že obraz české homosexuální literární scény od přelomu století do počátku druhé světové války je třeba teprve vytvořit. Téma vzájemného vztahu homosexuality a literární tvorby se stalo v českých literárních kruzích aktuální na konci května roku 1895. Nejenom literární a uměleckou veřejnost zasáhla toho jara zpráva, že Oscar Wilde byl odsouzen ke dvěma letům nucených prací za takzvané homosexuální jednání. Následně vypukla i v českém prostředí debata, v níž se Wildea odvážně zastala Moderní revue, která mínila, že po Wildeově soukromém životě nikomu nic není, neboť je pro charakter jeho děl zcela nedůležitý; a že je vůbec třeba vnímat literaturu zcela odděleně od soukromého života. Šifra Sursum (pod kterou střídavě publikovali T. G. Masaryk, F. V. Krejčí a J. S. Machar) v časopise Naše doba, jenž dával velký prostor literárnímu dění, naopak zuřila: Avšak jaký soukromý život, když každý spisovatel svá díla dává veřejnosti a když díla ta konec konců jsou přece jen ohlasem, zrcadlem, výronem toho ’soukromého’ života! Oba krajní postoje nemohly zastřít, že ve společnostech, v nichž se homosexuální jednání považovalo za trestný čin (a mezi ně patřila jak Velká Británie přelomu devatenáctého a dvacátého století, tak i Rakousko-Uhersko stejné doby), byla v případě literárního díla jeho souvislost se soukromým životem autora klíčovým problémem. Na konci století se v souvislosti s hnutími modernismu a dekadence projevovala – řečeno s Mojmírem Otrubou – individuální osobitost díla dosud nevídanou měrou. V představách čtenářů podnícených zdánlivou „osobní“ výpovědí autora se propojovaly obsah a vyznění díla se soukromým životem pisatele takřka bezděčně. A byla-li osobitost tohoto díla pociťována jako „pikantní“, bylo již zcela lhostejno, jednalo-li se o literární dílo vytvořené „uvědomělým“ homosexuálem, či o dílo s homosexuální tematikou – čtenáři vyznění díla a autorův život splývaly v jedno. Toto vnímání díla jako zcela závislého na jeho autorovi podcenil i Jiří Karásek ze Lvovic: Údajně povzbuzen faktem, že cenzura nezabavila „wildeovské“ číslo Moderní revue, vypravil se v září roku 1895 do tiskárny se svou básnickou sbírkou Sodoma. Policie ji hned po vytisknutí zkonfiskovala pravděpodobně na základě udání s odvoláním na paragraf 129 trestního zákoníku (zločin smilstva, smilstvo proti přírodě s osobami téhož pohlaví). Kritik František Václav Krejčí vzápětí v časopise Rozhledy Karáskovi vytkl, že zbytečně hřeší proti heslu umělecké svobody. Podle Krejčího byly Karáskovy důvody k vydání sbírky naprosto mimoumělecké. Podobně nahlížela celou záležitost i policie, která proti Karáskovi zahájila vyšetřování – nejdříve pojaté jako podezření ze sodomie ve smyslu § 129 trestního zákona, poté změněné na podezření z přečinu proti veřejné mravopočestnosti (§ 516) a proti veejnému pokoji a ádu (§ 305). Poukazy proskribovaného autora na specifičnost uměleckého vyjádření nepomáhaly i z toho důvodu, že poetické obrazy Sodomy se v mnohém shodovaly s definicemi dobové medicíny a sexuální vědy o tělesné lásce mezi lidmi stejného pohlaví. Podobnému rozsudku, jaký stihl Oscara Wildea, unikl český dekadentní básník pouhou náhodou: císařova všeobecná amnestie tiskových deliktů z roku 1895 se vztahovala i na jeho případ. Nebezpečí pronásledování představovalo na přelomu 19. a 20. století reálnou hrozbu a podstatně ovlivňovalo umělecké vyjádření: Básníci a prozaici se uchylovali k různým zastíracím strategiím, které literární historik Martin C. Putna shrnuje pod tři základních pojmy: sublimace, stylizace a manifestace. Strategii sublimace, tedy hledání způsobu jak zároveň promluvit a nepromluvit o choulostivém tématu, užíval dle všech známek například Julius Zeyer, který byl ve 30. letech vnímán jako jeden z důležitých předchůdců české homoerotické literatury, a to hlavně pro svůj ze středověké látky čerpající Román o věrném přátelství Amise a Amila (1877). Nebyl ostatně sám. I jiní autoři se uchylovali v pokusech o vyjádření homosexuality a při obraně svých děl do minulosti. Například sám Wilde se před soudem odvolával na osobnosti antiky a renesance a i Karásek ve své obraně odsouzeného britského spisovatele přirovnává jeho osobu k antickým básníkům Pindarovi, Sofoklovi, Euripidovi, Vergiliovi a Horácovi a dodává: tito slavní muži byli – jak je historicky přesně zjištěno – homosexualnými. Na rozdíl od sublimace, k níž se uchyloval Julius Zeyer, sáhl Jiří Karásek ke stylizaci: o homosexualitě psal poměrně otevřeně, nicméně děje jeho prací se odehrávaly buď ve vzdálené minulosti, nebo ve fantaskních reáliích. V Praze přelomu století bylo něco takového pravděpodobně dokonce nutnější než v centru habsburské říše, ve Vídni. Když v roce 1905 sociálnědemokratický poslanec Josef Hybeš interpeloval v parlamentu ve prospěch zrušení konfiskace Karáskovy modernistické básnické sbírky, ukončil svůj projev slovy: Je pan ministerský pedseda ochoten vyložit pražskému státnímu zastupitelství, že v této své funkci má postupovat ponkud modernji?
LITERATURA A POLITIKA Společenská atmosféra První republiky byla všeobecně liberálnější než „staré mocnářství“. Debata o dekriminalizaci homosexuality, započatá již za Rakouska-Uherska, dostala tedy nový impulz, avšak tzv. „sodomitský paragraf“ 129, převzatý ze zákonodárství podunajské monarchie, platil i nadále. Od poloviny 20. let se nicméně formovalo organizované hnutí homosexuálů a v roce 1931 začal vycházet časopis Hlas. List sexuální menšiny s výmluvným podtitulem Zájmy uznávané vědou a kulturními státy. Prvním majitelem a zároveň odpovědným redaktorem časopisu byl jinak neznámý František Černý. U jeho zrodu stál též přední pražský advokát František Čeřovský, jeden z hlavních zastánců a propagátorů reformy právních norem týkajících se homosexuality. Časopis sledoval dvojí záměr: hodlal jednak angažovaně vystupovat ve prospěch dekriminalizace homosexuality a proti společenské stigmatizaci homosexuálních jedinců a také zamýšlel poskytovat prostor literárnímu vyjádření homosexuality. Redakci literární rubriky měl zřejmě na starosti především Vladimír Vávra (o němž dosud není mnoho známo), a občas též autor píšící pod šifrou –sigma. Především tito dva autoři vtiskli literární rubrice časopisu silný sexuálně-politický podtext. Od „homoerotické literatury“ vyžadovali, aby líčila homosexualitu pravdivě a realisticky. Podle Vávry tam hlavně nesmí být ona nechutná zženštilost a hysterická přeumělkovanost některých homosexuálů. Žehrá též na to, jak málo je v české literatuře kvalitní homoerotické literatury: Probíráte-li se různými romány, dramaty a cykly povídek, (...) neubráníte se trapnému dojmu, jak málo je vytěženo z tohoto problému uměleckou formou. (…) Byla by jistě zajímavá statistika, kolik invertovaných má ve své knihovně alespoň některé knihy Jiřího Karáska ze Lvovic. Je smutným faktem, že značnému procentu stačí číst románové hatlaniny o homosexualitě... Literárně politické a esteticky osvětové aspirace redaktorů literární rubriky vyjadřovalo již první číslo časopisu, které uvedlo literární rubriku překladem povídky Oscara Wildea Kněz a ministrant, označené radakcí za spisovatelovo dobrovolné doznání před širším forem. Dvojí ušlechtilý záměr ani fakt, že redakce pracovala bez nároku na odměnu, nepomohl vyřešit otázku financování časopisu, která byla od počátku velkým problémem (časopis byl zamýšlen jako čtrnáctideník, přičemž jeden výtisk se prodával za dvě koruny). Vedení časopisu se nepodařilo oslovit finančně silné příznivce a po necelém roce existence bylo 1. dubna 1932 vydávání časopisu ukončeno. Již 1. kvtna 1932 vyšlo první íslo obnoveného asopisu s mírn zmnným názvem Nový hlas. List pro sexuální reformu. Po několika týdnech nejistoty totiž časopis finančně zaštítil hranický nakladatel Josef Hladký, jenž měl zřejmě především zájem na literárních aktivitách časopisu: v prosinci 1931 si stěžoval Jiřímu Karáskovi, že je těžko kde nalézti věc hodnotnější, neboť mezi našimi lidmi je velmi málo uvědomělých intelektuálů. Profil Nového hlasu se tak posunul výrazně literárním směrem, i když jeho podtitul List pro sexuální reformu přímo zmiňoval jeho společensko-politickou úlohu. Redakci posílil plodný literát Eduard Weingart, kterého si zřejmě Jiří Karásek cenil. Když volá v druhém čísle obnoveného časopisu po té pravé, té naší literatuře, kterou dosud nemáme, zmiňuje vedle Lídy Merlínové (v jejích povídkách se v Hlasu dostala ke slovu i jinak opomíjená lesbická láska) právě jej. Eduard Weingart zásoboval již dříve literární rubriku Hlasu povídkami a v roce 1931 vydal román Město mužů, jejž reklamní text v Hlasu charakterizoval jako plný vzrušujících okamžiků. Z dnešního pohledu působí Weingartova kniha spíše jako ilustrace zmíněných potíží domácí literární produkce tematizující homosexualitu. Její děj se odehrává v poněkud neurčitém prostředí „lepší“ společnosti, její jazyk je přepjatě stylizovaný, takže působí jako neumělý překlad z němčiny a afektovaný příběh tajné lásky dvou mladých mužů obsahuje tehdy vysoce aktuální problém vyděračství. Tabuizovaný vztah končí psychickou chorobou a sebevraždou; naplňuje tak paradoxně řadu nejdůležitějších klišé, podle nichž dobová společnost homosexualitu a homosexuální jedince posuzovala. Nedostatek kvalitní homoerotické literatury přiměl Josefa Hladkého k založení zvláštní edice. S touto myšlenkou si pohrával pravděpodobně delší dobu (v listu Jiřímu Karáskovi z listopadu 1931 vyjevuje svůj plán, jejž označuje za skoro unikum v celé světové literatuře). Podmínky nebyly nicméně pro takový podnik příznivé. První svazek edice, román pozdějšího známého filmového režiséra Václava Kršky Dionysos s růží, vydaný o rok později, byl jedinou prací domácího autora. Po dalších dvou svazcích, překladech románů Dva přátelé od Georgese Duhamela a Náhražka lásky od Henriho Gauthiera-Villarse a Suzanne de Callis (pseudonym Willy a Ménalkas), nakladatel edici ukončil. Na konci roku 1932 se hlavním redaktorem časopisu stal dosavadní vůdčí duch literární rubriky Vladimír Vávra. Časopisu se rozhodl dát jiný směr, jak vyplývá z jeho úvodníku druhého ročníku 1933: Budeme bojovat proti oněm zjevům, které provázejí homosexuální hnutí: proti chrámovému šeru, dýmu kadidla, vůni aster a podobným zjevům, jež odpuzují lidi, holdující přírodě a sportu. Literatury pak v časopise postupně ubývalo do té míry, že číslo z října 1936 už dokonce žádnou beletrii nepřináší. Neúspěch časopisu a nakladatelské edice homoerotické literatury měl pravděpodobně více příčin. Největší měrou se na něm podílela již zmíněná kriminalizace homosexuality, ale svou roli hrál zřejmě i (touto kriminalizací podmíněný) nesprávný odhad. Málokterý z příslušníků středních měšťanských vrstev, odkud se běžně rekrutovali věrní předplatitelé tematicky zaměřených periodik, byl ochoten veřejně se hlásit ke své odlišné sexuální orientaci. Časopis byl koncipován jako oficiální médium, vyjadřující zájmy vyhraněné, do jisté míry organizované skupiny, která se vyznačovala totožnými postoji k otázce homosexuality, jejího právního a společenského nahlížení a podporovala existenci homoerotické literatury. Na stránkách Hlasu (resp. Nového hlasu) se usilovalo o vytváření homoerotického literárního kánonu jako prostředku budování individuální a skupinové identity s výsledným cílem formulovat jednotný politicko-kulturní program. Zcela zřejmý je tento cíl z panegyrických vět redaktora užívajícího šifru –sigma, jimiž se 1. prosince 1931 obrací k „otci hnutí“, Karáskovi ze Lvovic: Vy, kteří chcete bojovati za práva lidí invertovaných na život a na štěstí, pokloňte se průkopníkovi tohoto boje, pozdravte Prvého Bojovníka! V Hlasu se tak literatura v rukou aktivistů stala politickým nástrojem: i z toho důvodu se patrně redakce pokusila o překročení hranic národně českého písemnictví, v časopise vycházely i německé práce. Poslední pokus o obnovení časopisu Hlas vyšel opět pod novým titulem Hlas přírody. Orgán Ligy pro sexuální reformu 1. září 1938, několik málo týdnů před podepsáním Mnichovské dohody. Druhé číslo již v bouřlivých politických poměrech nevyšlo a historie prvorepublikového homosexuálního hnutí se skončila spolu s ním.
LITERATURA J. Karásek ze Lvovic, Vzpomínky, Praha 1994; R. Lishaugen, „Ta pravá, ta naše literatura (Jiří Karásek ze Lvovic jako zakladatel české homosexuální literatury)“, in: Souvislosti, 2003, č. 4; M. C. Putna, „Poetika homosexuality v české literatuře I–IV“, in: Neon, 2000, č. 3–6.
Roar LISHAUGEN (nar. 1973 v Norsku) je doktorandem oboru bohemistiky a lektorem českého jazyka na univerzitě v Göteborgu. Zabývá se literárním dílem Jiřího Karáska ze Lvovic a českou literaturou konce 19. století.