Michail Michajlovič Bachtin patří k nemnoha představitelům ruského humanitního myšlení sovětské éry, jejichž práce si získaly ohlas i za hranicemi socialistického bloku a silně zapůsobily na metodologická hledání západní vědy. Kniha François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance byla napsána již ve třicátých letech 20. století, vydání se však dočkala až roku 1965 a od té doby se stala předmětem nesčetných diskusí a polemik, které se už samy stávají objektem vědeckého zkoumání.
Z pohledu oficiální sovětské ideologie se Bachtinova práce o lidové kultuře jevila jako velmi kontroverzní a o to větší pozornost budila u těch, kdo se marxisticko-leninskými dogmaty nenechali spoutat. Vydání knihy působilo podle slov současníků jako intelektuální exploze, neboť Bachtin otevřel zcela nová témata, která dosud zůstávala nepovšimnutá stranou zájmu. Zároveň bylo od samého počátku zřejmé, že Bachtinovo zkoumání fenoménu lidové kultury neodpovídá běžným kritériím vědecké práce. Historici nazývali Bachtina literárním vědcem, jehož tvrzení nesnesou konfrontaci s historickými prameny (A. Gurevič). Literární vědci se ohrazují, že vnímat Bachtina jako filologa je zavádějící, neboť to byl filosof, myslitel a jeho soudům nesmí být připisována platnost závěrů filologického zkoumání (M. Gasparov). Bachtinův binární protiklad oficiální, elitní, vážné kultury a kultury neoficiální, lidové, smíchové vyvolal ve světové humanitní vědě dlouhodobou, velmi živou diskusi, během níž byl výchozí koncept nahrazen představami o vzájemně se prostupujících světech kultury literátů a iliterátů, o mnohosti lidových kultur (lidová kultura venkova, měst, resp. žen, mužů atd.), o lidové kultuře jako elementu vědomí každého jedince, včetně příslušníků nejvzdělanější elity (V. Bibler) apod. Pojem lidové kultury postihl osud, jenž je charakteristický pro mnoho termínů, s nimiž humanitní vědy pracují: zatížil se tolika interpretacemi, až se téměř rozmyl a ztratil výpovědní hodnotu. Proti tomu Peter Burke namítá, že vzdáme-li se zcela výrazu lidová kultura, ztratíme pojmoslovný aparát, abychom polymorfnost a heterogenitu středověké či renesanční kultury vůbec dokázali postihnout.
Bachtinova kniha nepodnítila jen promýšlení vztahu vzdělaných a nevzdělaných vrstev předmoderní společnosti, ale stala se zároveň inspirací pro intenzivní zkoumání samotného aspektu smíchovosti v jeho nejrozmanitějších podobách. Skutečnost, že se Bachtin věnoval výhradně západní kultuře, inspirovala kupříkladu ruské badatele k tomu, aby se pokusili analogicky zkoumat také smíchový aspekt v kultuře Rusi. Nejvýznamnějším počinem v tomto směru byla práce Dmitrije S. Lichačova a Alexandra M. Pančenka Smechovoj mir Drevněj Rusi (česky 1984). Při čtení knihy o Rabelaisovi a ještě více jejího ruského pandánu se čtenář neubrání pochybnostem, nakolik jsme dnes skutečně schopni rozpoznat, co středověcí lidé vnímali jako smíchové a zda jejich smích byl vskutku tak osvobozující a děsuprostý, jak kategoricky tvrdí Bachtin. Desítky let zkoumání dějin mentalit tyto pochybnosti nerozptýlily, a naopak ještě více ukázaly obtížnost snahy proniknout do vnímání světa vzdálených epoch.
Recepce práce o Rabelaisovi je tedy svým způsobem unikátní: ponecháme-li stranou zástupy epigonů, svévolně žonglujících s Bachtinovými pojmy a spatřujících elementy karnevalu a polyfonie takřka kdekoli, pak Bachtinovy interpretace vyvolávaly převážně zásadní kritiku jako ryze subjektivní, přesto ale svou invenčností a provokativností zapůsobily na celé humanitní bádání. I v nejnovějších studiích o dějinách kultury, vzniklých jak v Rusku, tak na Západě, jsou Bachtinovy soudy promýšleny a inspirační potenciál této knihy stále není vyčerpán.
Práci o Françoisu Rabelaisovi můžeme vnímat nejen v kontextu vědeckého zkoumání lidové kultury středověku a renesance, ale také jako text vzniklý v Rusku v době nejtvrdších stalinských represí a vydaný v mrazivé atmosféře počátku Brežněvovy éry. Kniha o osvobozujícím smíchu, rozrušujícím strnulý řád světa, je z této perspektivy výpovědí o sváru tvůrčí svobody se zvůlí moci a ubíjejícím duchem doby, při jejímž čtení si nelze nevzpomenout na v téže době vytvořený Bulgakovův román Mistr a Markétka.
Přeložil Jaroslav Kolár, Argo, Praha 2007, 490 s., 398 Kč