„Svůj sklon vysvětluju tím, že mně byl již vrozen a od 20 let jsem pozoroval, že žena jest mi zcela lhostejná... Já jsem často bojoval zoufale se svou přirozeností a chtěl jsem se již zastřeliti. Zabýval jsem se tímto poměrem ve svých románech hledaje východisko, studoval i cizí autory...“ Zápis z obhajoby Václava Kršky před Krajským soudem v Písku z 24. září 1934
Václav Krška (1900–1969) je v našem povědomí zapsán hlavně jako filmový režisér, proslulý svými adaptacemi Šrámkových děl (Měsíc nad řekou, 1953 a Stříbrný vítr, 1954). Pozoruhodný je však i Krškův předválečný umělecký vývoj, spojený s prácheňským divadelnictvím, který byl zatím připomenut pouze ve vzpomínce na inscenaci Krále Oidipa v pamětech Eduarda Kohouta. V létě 1927 Krška cestoval po Itálii a Francii. V dopise Antonínu Klášterskému vylíčil své dojmy z cesty: Rozjel jsem se letos do ciziny napříč Itálií až k Neapoli a podél francouzské riviéry do Paříže, odkud jsem se navrátil – okouzlený a šťastný – domů. Krškův román Klaris a šedesát věrných byl údajně napsán v Cannes a geografickou inspirací měly být Lerinské ostrůvky. Román líčí pedagogický experiment, izolaci skupiny vybraných chlapců z bohatých evropských rodin na středomořském ostrově, z nichž má antickou výchovou vyrůst nová světová elita. Tématem je probouzející se mužská tělesnost zasazená do horkem vybuchující krajiny Středozemí. Mezi zakladateli pedagogického ostrova dochází ke střetu dvojího chápání antické výchovy. Harry Schmidt, ředitel této ostrovní koleje, zastává antiku klasicistní, winckelmannovskou a gymnaziální: drezúra vůle a intelektu... navrátit horečce dneška antickou čistotu, hlásám naprostou čistotu chlapectví. Oproti tomu postava Goljukova vidí antičnost ve vzdání se smyslům a sexualitě. Intenzivní působení pedagogické je u něj jako v antice spojeno se zájmem pederastickým, v podstatě nezakrývaným. Jeho výcvik jízdy na koni, zápasu i plavání chovanci bez odporu přijímají. Martin C. Putna v interpretaci tohoto románu ukazuje, že Václav Krška převzal koncepci mužského spolku (Männerbund) původně pocházející z etnologie, kde označuje dočasně izolovanou mužskou společnost u přírodních národů s analogiemi ve společnostech civilizovaných. Hans Blüher v práci Die Rolle der Erotik in der männlichen Gesellschaft (1919–1921) dodal termínu Männerbund erotický význam. Kultura, náboženství, stát, věda, to vše je ve skutečnosti dílem mužských spolků. Jeho členové nemají silnou potřebu zakládat rodiny, disponují tudíž nevybitou tvůrčí, budovatelskou energií. Poutá je k sobě Gesellungstrieb (pud spolčovací), což je podle Blühera invertovaný pud sexuální. Příklady takovýchto kulturotvorných mužských spolků nachází v templářích, zednářích a Spartě. Krška poukazuje i na spor, který Blüher nazývá sporem mezi normálními a neurotickými mužskými spolky. Neurotičtí odmítají přijmout erotickou dimenzi všeho spolkového dění, a proto se stávají bojovníky za „čistotu“ libovolného ideového zabarvení. Spor mezi Goljukovem a Schmidtem je explikací této Blüherovy teze. Doklad, že Krška Blühera skutečně četl, nacházíme v soudních spisech z roku 1939. Klaris a šedesát věrných však není pouze prvoplánovým přijetím této Blüherovy myšlenky. Mezi těmito protikladnými stranami Krška vytvořil postavu třetí, dr. Umarova, o němž roku 1928 při píseckém uvedení dramatizace Nesmírný štít prohlásil: Dr. Umarov mluví mými ústy. Tento lékař je také jako jediný nazýván dobrým pedagogem. Je to ruský emigrant, který podobně jako Goljukov ztratil vlast. Ve jméně Umarov lze snad najít ruské dokonavé sloveso umirať – zemříti, umříti. Několikrát je označován za starce. Avšak v jeho „hovořícím příjmení“ najdeme i význam ruského nedokonavého slovesa umerjať – mírniti, zmírňovati, umírňovati (hněv, nároky), což se slučuje s jeho úlohou v románu. Pro vzpouru proti neurotickému vedení byla sice roznětkou hrozba odchodu Goljukova z ostrova, ale mocensky ji provedl Sep Blanchard – největší klacek celé kolonie. Osmnáctiletý chlapec je již ve věku odchodu z gymnaziálního ústavu, chce však dál žít svůj a evropský sen o ostrovu pěti smyslů. Způsobí proto revoluci, která vede k internaci dosavadního vedení. Sep se stane vládcem ostrova a jeho zlatá hříva a dokonalé tělo připouští konotace s Apollónem. Martin C. Putna ztotožňuje Apollóna s Goljukovem a Sepa považuje za prvního milence vůdcova v blüherovském mužském spolku. Goljukov se však na ostrově nikdy vůdcem nestane, je možné u něho mluvit pouze o ideovém vůdcovství. Myšlenkovými vůdci onoho pedagogického experimentu jsou tedy postupně Schmidt, Goljukov a průběžně (a především v závěru) Umarov. Ale všichni mluví ze stínu hrdinného chlapectví! Sepova řeč při převzetí moci na ostrově: Navzdory celému životu! Navzdory zákonům! Navzdory morálce! Navzdory puritánství! Navzdory střídmosti a klidu. Navzdory celému světu! Nic neprohrajeme, padneme-li! Nebudeme poraženi, vyštvou-li nás! Zpívající Manfréde, bude tvůj nesmírný štít, na kterém nás co poražené vítěze odnesou!... Opovrhujeme slabostí, a proto nenávidíme ženy! Narážka na odchod Sparťanů do války, zřejmá z tohoto citátu, také tvoří významový kontext názvu dramatizace Nesmírný štít, spolu se Síriem, nejjasnější hvězdou na nebi, od antických dob neblahou psí hvězdou. Manfréd přezdívaný zpívající, jenž nesmírný štít vzývá ve svých básních, bude první obětí nastalé krutovlády, která chce plně vychutnávat chuť, zrak, hmat, sluch, rozum a homoerotické poměry. Spáchá sebevraždu ze stejného důvodu, z jakého nakonec Sep zradí ostrov pěti smyslů. Příchodem pastýřky Klaris se totiž Sepovi dostane heterosexuální konverze, která obrodí jeho chlapecké srdce. Nebýt doktora Umarova, byla by však Klaris vlivem neúprosného Sepova rozkazu z ostrova nejdříve vyhnána. Homoerotické poměry, které na ostrově nastaly a jsou poměrně odvážně popisovány, je však možno pojímat – až na dvě výjimky (Paolo, Goljukov) – pouze jako nouzovou homosexualitu. V dramatizaci uvedené v roce 1929 byly pak pederastické scény, za všechny jmenujme tu mezi Goljukovem a Sepem (V chlapecké ložnici), vynechány. Krška tyto úpravy kvůli akceptovatelnosti dramatizace nazval bolestnými změnami charakterů, v programu k písecké inscenaci uvedl: Nesmírný štít je jen jakýmsi torzem, ve které věřím, třebaže je současně popírám. V posudku píseckých lékařů sepsaném k procesu z roku 1939 stojí toto: Explorent napsal román, v němž řeší homosexuální problém: Klaris a 60 věrných. Je to oslava antiky. Tuto charakteristiku můžeme pomocí homotextuality doložit homoerotickými konstelacemi, které lze v románu nalézt: údajně čistě výchovným zájmem o antickou músa paidiké; kultem přátelství; kultem krásy; chválou sportu, zejména plavání a atletiky; identifikací s homosociiálním prostředím (internátem, který se nakonec stane zvláštním klášterem); náboženským akcentem řeči (sebevydání, sebepodřízení), který na ostrově zavládne po revoluci. Základní dvojici pojmů homotextuality tvoří Maska a Signál: Autor v textu maskuje své homosexuální téma a/nebo homosexuální cítění, ale nechce je zakrýt zcela. Toto maskování se děje hlavně v dramatizaci Nesmírný štít, román je naproti tomu otevřeně homoerotický.
SPORY NAD ROMÁNEM Klaris vycházela nejdříve časopisecky v Cestě od konce roku 1928 do roku 1930. Původně byl román pro časopisecké vydávání přijat Lidovými novinami, ale protože by začal být uveřejňován až v roce 1929, vzal jej Krška zpět. V dopise Josefu Knapovi z 28. dubna 1928 je zmínka, že nakladatelství Krškovi nadbíhala v nabídkách knižního uveřejnění: Již nyní mě žádají z Českého slova, abych jim román prodal (ačkoli to není lidová věc?). Krška cituje z jejich dopisu: byla by to pro vás honorářová i mravní výhoda, poněvadž naše knihy se tisknou ve velikém nákladu a autorská popularita není věc k zahození. Krška se u Knapa odvolával na svůj stav literáta, který dosud nic nedokázal, ale chce dokázat poctivou věc, a proto se bojí, aby nezabředl v popularitě la Neubauer se Sextánkou, ačkoli tolik líbivosti moje věci rozhodně nemají! Dále chce, aby úprava knihy nebyla zanedbána. Josef Knap mu pravděpodobně poradil nakladatelství Družstevní práce, kde v září roku 1931 román vyšel. A úprava Klaris opravdu zanedbána nebyla. Román o 372 stranách je rozdělen přesně na dva díly – dvakrát 186 stran. Kapitoly Revoluce a Obraz jednoho dne, tedy nejroznícenější (okolnosti děsivé imperátorské scény Sepova nastolení) a nejklidnější výjev tvoří sousední kapitoly v lomu románu. Kapitola Obraz jednoho dne je chronologicky nezakotvená idyla, ve které Sep na koni objíždí ostrov jako dobrý a milovaný král. V Písku byla dramatizace na konci roku 1928 inscenována pod hlavičkou Spolku paní a dívek Světlá, přičemž Krška hrál roli Sepa. V programu k premiéře prozradil inspiraci k této postavě: Vzor Sepa je docela obyčejný Písečák, kterého znám jen dle podoby; kdyby byl hercem, byl bych jej požádal, aby vytvořil tuto roli; takto se bude, jako obyčejně, z galerie sám na sebe dívat, aniž by co tušil. Krška s osmiletým odstupem o inscenaci napsal: Premiéru si Nesmírný štít odbyl v Písku. Mám na tu dobu velmi krásné vzpomínky. Studenti chopili se této hry po svém. Byla jejich. Milovali ji. Nejen studenti. Chtěl jsem mít na scéně velký kompars. Tož jsem žádal na velitelství píseckého pluku o propůjčení vojska. Velitel písecké posádky poslal mi do zkoušky celou technickou rotu, kterou jsem ještě doplnil vybranými vojáky. A tak se rodil Nesmírný štít asi se 70 nebo 80 chlapci. (…) Zkoušeli jsme denně – celkem třicet zkoušek! Ovšem tentokrát hra končila jinak – jakousi Olympiádou, kde se cvičilo, skákalo, střílelo, boxovalo. Nikdy nezapomenu na tuto závěrečnou scénu, která se zaplnila téměř stem účinkujících – reflektory – vybičovaná těla sportovců, udýchaní, zpocení a vyhrávající na celé čáře. Recenzent představení v Otavanu uvedl, že Velký kompars složený většinou ze začátečníků, vypadal na jevišti ostýchavě a trochu prkenně. Autor mně dá jistě za pravdu, že ty své kluky viděl v mysli trochu jinak. Ale tyto nedostatky herecké rutiny byly podle možnosti napraveny temperamentní režií, jíž se podrobovali mladí herci se zřejmou chutí a nadšením. (...) Hra byla přijata nezvykle četným obecenstvem velmi příznivě, zvláště mladým se Krška vepsal do srdce. Nadšený potlesk a hojné věnce a květinové dary, jichž se autoru dostalo, mohou mu býti pobídkou k další práci, k níž mu přejeme hodně zdaru. Z homosexuálních kruhů se románu dostalo nadšené recenze od Jiřího Karáska ze Lvovic a odmítavé od Vladimíra Vávry v Novém hlasu. Vávrova kritika svědčí o polemice, jež se vedla o otázce románové pomoci a vlivu na emancipaci homosexuality: Celé nebezpečí románu je v tom, že jeho homoerotismus dotvrdí lidi normální v ustáleném úsudku: homosexualita je omylem mládí, nebo zvrhlost stáří. (...) Znamená-li literární homoerotika Karáskova vždy případ výlučný, nesrozumitelný lidem normálního cítění, je Krškův případ samozřejmostí, jež je však způsobena pubertálním nadbytkem citů. Je to jen hymnus na chlapectví. Vypadá to málem jako v internátech, či u námořníků na lodi, kteří si z nedostatku žen vyhoví, rdíce se za to později, kdy mohou jít kam je srdce táhne. Příchodem pastýřky Klaris mizí všechna krása antická. V antice se za mládí, ani ve stařeckém věku nikdo nestyděl. Tímto Vávra konstatuje rozpor v základní ideji a dosazuje do Krškových motivací snahu učinit knihu prodejnou v obou táborech. Krškovo dílo však chtělo působit napříč třemi kontexty: velkoměstským, maloměstským a vesnickým. Mimo celorepublikové působnosti spisovatelské se Krška cítil být hlavně kulturním pracovníkem prácheňským. Dramatizaci Nesmírný štít se roku 1929 snažil neúspěšně prosadit v Národním divadle do režie K. H. Hillara a nakonec ji z předních scén uvedlo až roku 1933 Národní divadlo v Brně. To vše bylo podle Vladimíra Vávry příznakem kompromisnictví, které Krškovi vyčítal. Krška chce být v obou světech, ve světě homoerotické menšiny i ve světě heterosexuální většiny. Podporuje snahy aktivistů a vystupuje v jejich časopise pod svým vlastním jménem. Svým dílem a svým osobním vystupováním se snaží získat v heterosexuální většině skupinu, která ho přijme v jeho celosti. Je jistě vhodné konstatovat, že v Heřmani a Písku tuto skupinu získal, ačkoli se písecká skupina stává silnou a uvědomělou až od roku 1939. V Krškově domovské Heřmani se 450 obyvateli je třeba mluvit o přijetí spíše „rodinném“, které je ale divadlem manifestováno do celého kraje. Věhlas heřmaňského plenérového divadla – za vše jmenujme inscenaci Oidipus král z roku 1936 (inspirovanou shlédnutými inscenacemi antických dramat za Krškova pobytu v Řecku v letech 1930–1931) – pak znamená druhé celorepublikové přijetí uměleckého díla Václava Kršky, které je obzvlášť důležité, protože ostatní pole působnosti byla Krškovi po jeho procesu uzavřena.
PROCES Sebevražda studenta Vladimíra Zanášky 17. září 1934 byla příčinou Krškova prvního procesu. Krška k jeho památce po procesu vydal soukromý tisk In memoriam Ady. Je to text o sebevrahovi, chlapci, který trpěl duševní chorobou, jejíž projevy Krška popisuje. Dne 21. září četníci navštívili Kršku doma. Krška jim udal dva své příležitostné zaměstnance a dva kamarády od divadla, kteří s počáteční pohnutkou četnického vyšetřování nebyli spojeni. Udělal to zřejmě proto, aby se očistil z nařčení ze styků s Vladimírem Zanáškou, kterému bylo v době jejich známosti mezi sedmnácti a osmnácti lety. Krška nebyl okamžitě zatčen, ke vzetí do vazby se dostavil až 24. září. Den před tím, 23. září, proběhla v Heřmani ještě premiéra hry Marcela Pagnola Malajský šíp. Četnické oznámení ukázalo, že se o Krškově homosexualitě vědělo v Písku všeobecně. Zesílený policejní zájem o Kršku byl však vzbuzen až smrtí Zanáškovou. Písek měl v roce 1930 sedmnáct tisíc obyvatel a patřil mezi česká města střední velikosti. Nařčení, že Krška pěstoval homosexuální styky s abiturientem, bylo velice vážné. Zcela Kršku diskreditovalo v jeho kulturní práci a práci s mládeží. V roce 1927 totiž spoluzaložil Všestudentský spolek jihočeských akademiků a od toho roku nejen s tímto spolkem v Písku inscenoval celkem třináct představení. Všichni povolaní svědci měli soudu pomoci zjistit, zda byl ve vztahu Zanáška – Krška porušován § 129 trestního zákona a zda s tím souvisí jeho sebevražda. Soud Krškovi styky proti přírodě s Vladimírem Zanáškou neprokázal a další tři spoluobvinění jakýkoli styk popřeli. Spolu s Václavem Krškou byl 19. února 1935 odsouzen pouze Jan Mejda, tehdy již přes rok ženatý, který Krškovo felatio, vykonané před třemi roky, nepopřel. Krška byl odsouzen na čtyři měsíce podmíněně s odkladem trestu na zkušební dobu tří let a byla u něj vyslovena ztráta volebního práva do obcí. Jan Mejda byl odsouzen k trestu o jeden měsíc kratšímu. Mejdu lze nalézt v hereckém obsazení téměř každé Krškovy inscenace od roku 1930 a mezi roky 1933–1937 se v hereckém obsazení objevuje i jeho manželka. Na začátku roku 1934 byl zvolen předsedou Kroužku divadelních ochotníků Hejduk v Heřmani, z čehož je zřejmé, že přátelské styky s Krškou proces nenarušil. Lze také konstatovat, že ani divadelní činnost v Heřmani nebyla příliš narušena. Po dvou měsících po zatčení byl uveden nový kus a necelý měsíc po vynesení rozsudku proběhla i premiéra Stroupežnického Našich Furiantů. Rok 1935, v němž ochotnický kroužek slavil patnáctileté jubileum, se stal i rokem velkého vzepjetí divadelní činnosti. Heřmaňská inscenace Nesmírného štítu z roku 1936 byla v možnostech doby pravděpodobně nejotevřenější adaptací románové podoby. Touto inscenací dovršil Krška to, co chtěl s heřmaňskými ochotníky uměleckými prostředky svému domovu ukázat. Scénicky byla inscenace ovlivněna divadelním stylem E. F. Buriana a její úspěch znamenal pro Kršku velké zadostiučinění. Druhé uvedení 8. listopadu v Heřmani mělo na plakátech tučným písmem nadpis: Na všeobecnou žádost po druhé. Hra byla čtyřikrát opakována a zařadila se k nejreprizovanějším inscenacím ochotnického kroužku. Místní recenzent po hostování inscenace v Protivíně napsal: Hra veskrze moderní znamená radostné novum na zapadlém našem jihočeském Poblanicku. Básník Krška řeší ve svém Nesmírném štítu všechny problémy planoucího mládí, od touhy ducha po revolučnosti až k ožehavým bolestem uzrávajícího sexu mladých. O hercích: V. Krška vytvořil par excelence v roli Dra Umarova typ znamenitého filosofa-pedagoga. S. Januška v úloze Goljukova parádně rozřešil typ syrové zásadovosti. J. Štádler znamenitě rozřešil v roli energického Sepa přísnou zásadovost nekompromisního mládí, které se však dá přece přesvědčit jasným poznáním srdce. (...) Morální úspěch byl úplný a taktéž i efekt finanční. Další práci Heřmaňských budiž zdar! Avšak ve svědectví o představení cítíme i bolestný podtón, jak naznačuje příspěvek jedné z hereček ve věstníku heřmaňského ochotnického kroužku M. Trubkové: Úspěch Nesmírného štítu v Protivíně: raduj se autore, radujte se všichni – máte úspěch! A váš úspěch vám zaručuje, že vám nikdo neublíží! Tož zase brzy vzhůru do Protivína. Věstník věnující se Nesmírnému štítu koloval po Heřmani a okolí a každý čtenář se měl podepsat. Jako první čtenářka byla podepsána Krškova maminka. Byl to její poslední rok života. Po její smrti roku 1937 odešel Krška do Písku a Kroužek divadelních ochotníků Hejduk v Heřmani zanikl. Měl za sebou za sedmnáct let existence 137 divadelních premiér, převážně v Krškově režii. Druhý proces mezi roky 1939–1940 a jeho dohry byly mnohem dramatičtější. Krškovo hlavní divadelní dílo tohoto odobí – Stříbrný vítr – by potřebovalo mnohem širší pojednání. Zvláštní kapitolou by pak mohla být i jeho díla filmová (Ohnivé léto, 1939, Noční motýl, 1941, Kluci na řece, 1943–1944), rodící se z Krškovy permanentní obavy ze zatčení a z toho, že mu výkon trestu zničí kariéru a snad i život.
LITERATURA J. Černý, Intimní divadlo Václava Kršky, České Budějovice 1999; Lexikon české literatury, Praha 1993; M. C. Putna, „Veselá věda aneb alternativy uvnitř alternativy. Kritický nástin soudobé vědecké rozpravy o homosexualitě“, in Souvislosti 58, 2003, č. 4; M. C. Putna, Řecké nebe nad námi aneb antický košík. Studie k druhému životu antiky v evropské kultuře, Praha 2006; E. Kohout, Divadlo aneb Snář, Praha 1975.
Lukáš NOZAR (nar. 1979) na FHS UK obhájil práci Václav Krška a jeho divadelní období 1920–1940. Působí jako divadelní recenzent.