Jiří Šerých je muž, jenž sám sebe s oblibou skromně definuje jako autora jediné knihy. Nedodává už, že tato kniha vydá sama o sobě za slušnou menší knihovnu. Celoživotní badatelské úsilí v jeho případě vyústilo do monografie, v níž se podávají nové a dosud neznámé informace snad na každé druhé straně. Titul je o to cennější, že barokní grafice v Čechách nebylo dosud věnováno zdaleka tolik pozornosti, kolik si toto veledůležité obrazové médium zasluhuje. Pomineme-li bronzovou skálu díla Hollarova (jehož souvislost s barokem je ovšem více chronologická nežli výrazová), zbývá tříšť jmen a iniciál, porůznu sebraných na okrajích grafických listů a knižních ilustrací. Od časů Dlabaczova Künstlerlexikonu a medailonků z pera J. Q. Jahna v Pelclových Abbildungen pokročily faktické znalosti o provozu českých grafických dílen jen nepatrně. Průkopnické, pouze v rukopise pozůstalé dílo Pavlíny Hamanové o barokní knižní ilustraci je dnes už více instruktivním obrazem dobové úrovně poznání, nežli zdrojem aktuálních poznatků. Cestu k poznání grafické produkce 17. a 18. století si v uplynulých dvou desetiletích hledala česká barokistika převážně dvěma oklikami. První vedla od osobností významných malířů ke grafickým přepisům jejich kompozic; zde je třeba připomenout zjištění Pavla Preisse v případě Václava Vavřince Reinera a nově pak práce Petry Zelenkové, rozšiřující naše povědomí o tvorbě Karla Škréty. Druhá pouť do světa barokního rytectví se ubírá cestou drobných devočních tisků, tvořících ve svém úhrnu jedinečný mikrokosmos českého katolického nebe; tento přístup reprezentují především ikonografické studie Jana Royta. Mnohé interpretace ovšem pomáhaly jen upevňovat tradiční předsudky, podle kterých se v českých zemích skutečně významným rytcům dvakrát nedařilo. Právem se přitom poukazuje na kolísavou uměleckou úroveň produkce i v případě významnějších grafických dílen (Wussin, Birckhardt). Nejlepší světlo na schopnosti domácích mistrů černého řemesla nevrhá ani známá praxe, kdy obsahově i formálně nejnáročnější výtvarné kompozice sice spatřily světlo světa v Praze či v Olomouci, ovšem do měděných ploten je z kreseb převáděli osvědčení rytci za hranicemi našich zemí, nejčastěji v Augsburgu. V případě výpravných univerzitních tezí byl tento postup, navzdory nákladům, zcela běžný.
Jiří Šerých se vydal při rekonstrukci života a tvorby Michaela Jindřicha/Heinricha Rentze opačnou cestou. Sleduje osudy největšího z rytců českého vrcholného baroka důsledně chronologicky a vždy v kontextu doby a místa. Již vstupní pasáže, popisující Rentzovy norimberské kořeny, dokládají jak autorovu bezpečnou orientaci v obsáhlém materiálu, tak i schopnost přiblížit čtenáři poutavou formou stylové zvláštnosti jednotlivých grafiků. Jádrem knihy jsou ovšem výsledky takřka mikroskopického studia umělcovy činnosti pro hraběte Františka Antonína Šporka v Kuksu. Je historickým paradoxem, že o šporkovských rytcích (a ovšem i medailérech a veršotepcích) se z pramenů dozvídáme mnohem více než o slavných malířích a sochařích, Brauna a Brandla nevyjímaje. Šerých ovšem dokládá, že hraběcí přízeň byla i v Rentzově případě vrtkavá: realistický a pozlátka zbavený obraz pána Kuksu a Lysé, jak ho svého času načrtl Pavel Preiss, zde nabývá řady působivých (a ovšem nelichotivých) detailů. Rozbory ekonomických stránek provozu grafické oficiny mimochodem patří k nejpoutavějším oddílům textu. Největší pozornost Jiřího Šerých náleží analýze základních článků Rentzova grafického oeuvre: cyklům Křesťanský rok, Kniha eremitů a Tanec smrti. Subtilní stylový rozbor tu kráčí ruku v ruce s bezpečným povědomím o souvislosti obrazu s textem a díla s osobností objednavatele. Autorův zájem se nicméně neomezuje na "šporkovského" Rentze. S nemenší erudicí jsou v knize sledovány rytcovy práce pro další příležitostné objednavatele (se zřetelem k výpravným vyobrazením morového sloupu v Poličce), jeho devoční grafika a posléze i překvapivě malý soubor pouhých pěti známých předlohových kreseb. Závěr knihy náleží vyprávění o grafikových žácích a potomcích, a ovšem též o stopách, jež zanechalo jeho rozsáhlé dílo v aktuální historické paměti českého výtvarného umění. Kritický katalog Rentzova díla (s. 441—488) má po mém soudu svrchovanou hodnotu nejen obsahovou, ale i metodickou. Nakladatelství projevilo chvályhodnou snahu, když do knihy vložilo CD s kompletní německou verzí textu (vynikající překlad Jürgena Ostmeyera). Samostatné německé vydání celého díla tiskem by však bylo jistě příhodnější.
Po záplavě chvály se od recenzenta logicky očekávají i kritické poznámky. Není jich mnoho. Jiří Šerých samozřejmě již nemohl reagovat na některé aktuální tituly, které by v detailech přispěly k doplnění jeho výkladu — zde myslím hlavně na brandlovskou monografii Jaroslava Prokopa. Při takto olbřímím rozsahu textu — barokního nejen obsahem, ale též formou — se nebylo lze vyvarovat drobných nepřesností či překlepů; jejich množství však zůstává hluboko pod prahem tolerance. Osobně bych se rozhodně ohradil proti označení Evžena Savojského za rakouského vojevůdce (s. 47) — a věřím, že malý princ by tak učinil také. Výtka nejzávažnější ovšem směřuje ke kvalitě ilustrací. Autor správně píše (na s. 18), že dílo samo o sobě stačí, aby si Rentz, „tento čelný reprezentant naší barokní grafiky nejlépe obhájil své umělecké renomé sám“. Avšak každý, kdo se někdy probíral originálními Rentzovými tisky, ihned rozpozná, o kolik za nimi zaostávají tmavé, nekontrastní a slité reprodukce v jinak krásné a okázale vypravené knize. Je to smutek o to větší, že autor pracuje s obrázky, zvláště pak s působivými detaily barokních grafik, jako s rovnocennou složkou výkladu; nejde o pouhé doplňky textu. Leč tato piha na kráse nic nemění na skutečnosti, že zásluhou nejen svou, ale též Jiřího Šerých se velký rytec včlenil jako rovnocenný umělec „nejpřirozenější a svrchovaně inspirativní cestou do generačního triumvirátu Braun — Brandl — Rentz“ (s. 15). Obraz barokní kultury v Čechách se díky téhle knize stal o mnoho bohatší.
Karolinum, Praha 2007, 520 s., 1500 Kč