Přední český historik Jaroslav Pánek připravil k vydání spis příslušníka starobylého šlechtického rodu Jana Zajíce z Házmburka, který v Čechách patřil k přívržencům Ferdinanda Habsburského, avšak nikdy nedosáhl významnější politické kariéry. Na rozdíl od jiných autobiografických pojednání, která se v souvislosti s prosazením metod historické antropologie těší v posledním desetiletí značné badatelské pozornosti, nebyla tato práce pouze deníkem, představujícím reprezentativním způsobem jednu ze zajímavých etap života raně novověkého šlechtice. Útlá rukopisná knížka, která se dochovala v Rakouské národní knihovně ve Vídni, totiž svébytným a literárně velmi zdařilým způsobem spojuje osobní zpověď starého muže s politickým pamfletem.
Neštěstí, která Jana Zajíce v roce 1552 postihla, posílila jeho vnímavost vůči znepokojivým událostem v politickém a společenském životě. Zvláště ostře vnímal vojenské úspěchy Vysoké Porty, které posuzoval v kontextu biblických předpovědí o nepřátelích křesťanstva a s pocitem, že odvrat od rytířské kultury vyvolal značný úpadek mravů. Aby přispěl k řešení těchto problémů, rozhodl se na ně upozornit v působivém pojednání. To adresoval konkrétně arciknížeti Ferdinandovi Tyrolskému, avšak obracel se v něm na celou českou stavovskou obec, kterou vybízel ke společnému postupu proti Turkům pod vedením Habsburků. V duchu loajality vůči katolickému panovníkovi, kterou po celý svůj život vyznával, napomínal k opuštění husitské náboženské tradice, překonání odporu vůči Němcům a jednotnému boji proti krutým osmanským nepřátelům. Snaha upozornit své současníky na potřebu obrany také vedla Jana Zajíce z Házmburka v závěru roku 1552 k uspořádání velkolepého divadelního představení, v němž tureckou hrozbu představil velmi názorně a působivě. Do svého spisu začlenil rovněž obsah této divadelní hry, která do jisté míry opakovala scénář užitý již roku 1544. Při vysvětlování, na jakých základech by se účinná obrana měla formovat, opět neopomněl zmínit zásluhy Házmburků a připomenout habsburskému arciknížeti své čtyři syny, kteří již brzo měli převzít správu rodového panství.
Skutečnost, že se ve spisu prolíná více rovin, které sahají od pohnutého líčení osobních neštěstí až k popisu divadelní inscenace a výzvám k boji s Turky, značně ztěžuje jeho rozbor. Jaroslav Pánek se nicméně tohoto úkolu v úvodní studii úspěšně zhostil. Nesoustředil se přitom na jeden či dva aspekty tohoto cenného autobiografického textu, nýbrž se v jednotlivých kapitolách dotkl všech důležitých témat. Kromě zhodnocení postavení Jana Zajíce v české stavovské společnosti obohatil podnětnými postřehy zvláště oddíly věnované sebeprezentaci tohoto katolického šlechtice, která nalezla zajímavý výraz mimo jiné v ilustracích, jimiž byl rukopis vyzdoben. Při objasnění, z jakých myšlenkových odkazů Jan Zajíc čerpal, když doporučoval obrodu společnosti v rytířském duchu, poukazoval editor přesvědčivě na šlechticovy zážitky z mládí a význam, který pro něj měl vstup mezi ochránce Božího hrobu v Jeruzalémě. Naznačil také souvislost s polskou politickou filosofií, která právě v první polovině 16. století vyústila ve svébytnou ideologii sarmatismu. Problematiky sarmatismu se však pouze letmo dotkl, přestože měla pro spis Jana Zajíce nezanedbatelný význam. Na ten ostatně poukazovali již předchozí badatelé, díky nimž se pro toto autobiografické pojednání název Sarmacia vžil. Podobně v otázce náboženství Jaroslav Pánek některé důležité aspekty pouze naznačil. Až v poznámkách pod editovaným textem například upozornil na skutečnost, že Jan Zajíc do popisu výbuchu prachárny v křídle svého zámku začlenil vyprávění o zázračném zachránění jednoho malého dítěte. Podrobněji naopak charakterizoval v závěru své studie zmiňovanou divadelní hru s tureckou tématikou, kterou Házmburk uspořádal na svém sídle v Budyni nad Ohří.
V každém případě je však nutné konstatovat, že i přes určité zestručnění některých témat poskytl autor na stránkách úvodní studie všechny podstatné informace nutné k začlenění editovaného spisu do dobového kontextu. Ke kladům jeho stati rovněž patří velmi čtivá a sevřená forma, již bezpochyby ocení rovněž čtenáři, kteří se s danou problematikou dosud příliš nesetkali. Vlastní kritická edice je pak provedena se značnou odbornou erudicí a obsáhlý poznámkový aparát opět velmi dobře poslouží zájemcům s odbornými ambicemi.
Ocenění si zaslouží také pečlivá redakční práce nakladatelství, vhodný výběr formátu a především rozhodnutí vydat spis i s reprodukcemi barevných akvarelů, které podle přesných pokynů Jana Zajíce z Házmburka zřejmě vytvořil jeho dvorní malíř. Tento obrazový doprovod, jehož části již dříve podněcovaly bádání některých historiků, rozhodně knize výrazně dodal na názornosti a přitažlivosti. Edice se tak jistě zařadí mezi práce, které nebude možné při zkoumání raně novověkých autobiografických děl opomíjet.
Scriptorium, Praha 2007, 208 s., 315 Kč