Od jara 2007 se na předních stránkách francouzských periodik opakovaně objevoval velmi dojemný dopis na rozloučenou. Jeho text zazníval i v hlavních vysílacích časech z francouzských televizí.
V Châteaubriantu 22. října 1941: Moje nejmilejší maminko, můj zbožňovaný bratříčku, můj milovaný tatínku, umřu! To, o co vás žádám, hlavně tebe maminko, je, abys byla moc statečná. Já jsem statečný a chci takovým být – jako ti, co šli přede mnou. Chtěl bych žít, to určitě, ale přeju si z celého srdce, aby moje smrt k něčemu byla. (…) Doufám, že ti pošlou všechny moje věci, budou se hodit Sergeovi [bratr G. Môqueta], který je snad jednou bude hrdě nosit. Tatínku, i tebe naposledy pozdravuju, i když jsem tobě i mamince nadělal dost starostí. Věz, že jsem se snažil co nejlépe sledovat cestu, kterous mi určil. Poslední sbohem všem přátelům, bratrovi, kterého mám moc rád, ať se učí, ať se dobře učí, aby se mohl stát člověkem. 17 a půl let, můj život byl krátký, ale ničeho nelituji, jen toho, že vás všecky opouštím. (...) Maminko, chci po tobě, chci, abys mi slíbila, že budeš statečná a že překonáš svůj zármutek. Už nemůžu napsat víc, všechny vás opouštím, tebe maminko, Serge, tatínka, všechny vás objímám celým svým dětským srdcem. Odvahu! Váš Guy, který vás má rád. Guy. Poprvé se o tomto dopise zmínil prezidentský kandidát Nicolas Sarkozy v rámci jednoho ze svých předvolebních mítinků už v lednu tohoto roku. Po svém zvolení ho v květnu nechal předčítat před televizními kamerami a v rámci vzrušeného projevu o potřebě aktivně budovat národní identitu oznámil, že jeho prvním prezidentským výnosem bude pokyn každoročně 22. října číst Môquetův dopis na všech francouzských gymnáziích. Nový ministr školství Xavier Darcos pak na konci srpna rozeslal na všechna gymnázia oficiální instrukce k provedení prezidentova přání. Do vzrůstající vlny nesouhlasu ze strany učitelů a historiků přišla 7. září zpráva o tom, že trenér francouzského rugbyového týmu Bernard Laporte, který mimochodem od té doby změnil zaměstnání a působí od 22. října (!) ve vládě jako státní sekretář pro sport a mládež, nechal recitovat tento dopis francouzským reprezentantům na mistrovství světa před jejich zásadním utkáním s Argentinou. Dne 3. října vyzval odborový svaz SNES-FSU, zastupující většinu učitelů na gymnáziích, ke kolektivnímu odmítnutí veřejné četby dopisu. Skupina historiků kolem známého Gérarda Noiriela uveřejnila o několik dní později petici, ostře odmítající zneužití školy pro výrobu patriotického mýtu místo výchovy ke kritickému úsudku. Tváří v tvář sílící mobilizaci ministr Darcos prohlásil, že učitelé, kteří nebudou respektovat jeho pokyn, nebudou nijak postiženi. Prezident Sarkozy nakonec zrušil svoji účast na vzpomínkové akci na Carnotově lyceu v Paříži, kde Guy Môquet studoval, která byla plánována na 22. října. Tím si zřejmě ušetřil nepříjemnou scénu, kterou si naopak prožila jeho ministryně spravedlnosti Rachida Datiová, když se se stejným úmyslem ve stejný den vydala do gymnázia ve Villeujif. Tam se setkala s nesouhlasným pískotem. Pro českého pozorovatele tato prapodivná aféra může dobře zapadnout do stereotypního obrázku nepochopitelného jednání bizarních žabožroutů. Pokusme se však s pomocí základního nástroje historika – kritiky pramene – rozšifrovat, o co zde vlastně jde. První, nezbytná fáze spočívá v určení autora dokumentu a jeho zasazení do dobového kontextu. To nám umožní v druhém kroku lépe pochopit i pozdější využití (či zneužití) dopisu.
ŽIVOT A SMRT GUY MÔQUETA Kdo byl tedy Guy Môquet? Narodil se jako nejstarší syn železničáře Prospera Môqueta, který se v roce 1936 stal poslancem za francouzskou komunistickou stranu (Parti communiste français – PCF). Prosper Môquet byl své funkce zbaven na konci září 1939, kdy byla rozpuštěna i celá PCF vzhledem k tomu, že poslušně podpořila sovětskou invazi do Polska. Na jaře 1941 se pak dokonce ocitl ve vězení, kam ho o několik měsíců předešel jeho syn. Guy trávil v tíživém období „podivné války“ většinu svého času (po zákazu PCF) v ilegální komunistické mládežnické organizaci a spolu se svými mladými soudruhy roznášel po Paříži trakty, vyzývající v duchu tehdejší stalinské doktríny k boji proti smrtelnému nepříteli – kapitalismu. S podobnými proklamacemi v kapse ho 13. října 1940 zatkla na pařížském Gare de l’Est francouzská policie, které německá okupační moc ponechávala v jejím pátrání po ilegálních komunistech širokou autonomii až do června 1941. Různými oklikami se gymnazista Môquet dostal v květnu 1941 do tábora v Choisel, kde byl internován s dalšími dvěma stovkami soudruhů. Z nich pak na konci října 1941 německé Vojenské velitelství ve Francii vybralo (na doporučení francouzského ministra vnitra ve Vichy Pierra Pucheu, fanatického antikomunisty) 27 mužů včetně mladičkého Môqueta, kteří byli 22. října popraveni v odvetě za atentát na německého Feldkommandanta Hotze v Nantes. Život angažovaného gymnazisty-komunisty tedy skončil tragicky brzy na popravišti nedaleko Châteubriantu. Jeho jméno mělo však žít dál díky dopisu na rozloučenou rodině (žánru výsostně intimního), který v průběhu následujícího půlstoletí opakovaně využili na veřejném fóru politici různých barev k různým účelům. Prvního vydání se Môquetův dopis dočkal již během války. Komunistický předák Jacques Duclos ho totiž předal spolu s dalšími podobnými dokumenty spisovateli Louisi Aragonovi s pokynem: Vytvoř z toho monument. Sbírka Les Martyrs (Mučedníci) vyšla v únoru 1942 v později proslulém ilegálním nakladatelství Editions de Minuit. Proč se právě Guy Môquet stal velmi důležitým prvkem v komunistické verzi vyprávění o francouzském odboji za druhé světové války? Klíčové je datum jeho zatčení – 13. října 1940, tedy čtyři měsíce po německém bleskovém vítězství nad Francií. Zdůrazňování tohoto data dobře posloužilo francouzským komunistům, kteří se po roce 1945 prezentovali jako hlavní složka odboje („strana 75 000 popravených“), k odstínění velice diskutabilního intermezza v době od září 1939 do léta 1941. Tehdy ilegální PCF poslušně akceptovala tezi Moskvy o válce uvnitř imperialistického světa, do klíčícího odboje proti německým okupantům se nezapojovala, ba dokonce došlo k pokusům o jednání s německými autoritami o možnosti vydávat komunistický tisk, který Daladierova vláda na konci Třetí republiky zakázala. Ilegální PCF vstoupila plně do odporu proti německé moci i domácím kolaborantům až v létě 1941 a díky své zkušenosti s ilegální prací a disciplinovanosti svých členů pak sehrála opravdu zásadní roli ve francouzské rezistenci. Po válečné a těsně poválečné môquetovské konjunktuře (byla po něm například v lednu 1946 pojmenována jedna stanice pařížského metra) vzpomínka na mladého Guye žila dál spíše nenápadně v komunistickém milieu. Několikrát se o něm při různých příležitostech v 50. a 60. letech letmo zmínil i Charles de Gaulle, vědomě budující mýtus Francie sjednocené od počátku války v odboji proti nacistům. Po desetiletích postupného zapomínání na Môquetovo jméno přišlo Sarkozyho zahoření pro jeho památku naprosto nečekaně a na okamžik zmátlo i dosavadní strážce jeho odkazu – francouzské komunisty. Ti v první chvíli ústy své předsedkyně Marie-George Buffetové pochvalně reagovali na Sarkozyho zmínky o hrdinném gymnazistovi. Proč si Nicolas Sarkozy zvolil právě Guy Môqueta? Sledujeme-li taktiku jeho volební kampaně i současnou praxi vládnutí, můžeme rozeznat tři základní rozměry tohoto výběru. Nicolas Sarkozy se především pokusil ve své kampani o sebestylizaci v duchu rassemblement (sjednocení). Vzhledem k tomu, jak vyhraněné reakce budilo jeho nedávné působení v politice (zejména radikální kroky ve funkci ministra vnitra), vsadil Sarkozyho tým na matoucí historickou clonu. Prezidentský kandidát za účelem přilákání středových a levicových voličů ve svých projevech velebil historické představitele levice: zejména Jeana Jaurse a Léona Bluma. Môquet je jen dalším v této linii. Navíc, ač historici vědí, že byl komunistou, zvolený dokument – intimní dopis na rozloučenou nenese stopy jakékoli politické angažovanosti. Sarkozy si tedy mohl odvážit navrhnout jeho didaktické využití k posílení národní identity u dnešních mladých Francouzů, což bylo další velké téma jeho kampaně. V tomto duchu například sliboval vytvořit ministerstvo národní identity (a svůj slib splnil). Jeho ministr školství pak ve svém pokynu o četbě Môquetova dopisu napsal: Škola plní svou roli, když posiluje národní soudržnost kolem jedné historie, hodnot a společných tužeb. Sociolog Eric Fassin konečně brilantně analyzoval třetí rozměr Sarkozyho instrumentalizace Môqueta: Sarkozy intenzivně využívá v politice emoce, jeho cílem je, aby se srdce stalo atributem pravice. Pro jeho oblíbené vzpomínkové rituály, na kterých dává velmi viditelně najevo své dojetí, se opravdu těžko hledá vhodnější žánr než dopis na rozloučenou...
ROZZLOBENÍ HISTORIKOVÉ Proč právě v „Môquetově aféře“ historikové a učitelé dějepisu na gymnáziích zareagovali s takovou vervou a přispěli svou troškou k Sarkozyho katastrofálnímu říjnovému týdnu, kdy čelil první velké stávce a opustila ho jeho manželka Cecilia? Jedním z faktorů je nepochybně skutečnost, že tematizace vztahu historie/paměť, jehož politický rozměr nakládání s Môquetovým dopisem dokonale ilustruje, zůstává ve francouzské historiografii velice módní záležitostí. Spíše než politická instrumentalizace dějin, jejíž analýza poskytuje nejednomu historikovi živobytí, však francouzskou historickou obec popudilo Sarkozyho totální pohrdání podstatou historického řemesla (interpretovat stopy minulosti na základě jejich kontextu – anachronismus ostatně definoval Marc Bloch jako smrtelný hřích historika) a šířeji podstatou (nejen) sociálních věd – vnášet do chaosu řád. Pregnantně to shrnul velký Jacques Le Goff: Tento čin [nařízení o četbě Môquetova dopisu] je pro sarkozysmus typický: spojuje vůli vstupovat do všech oblastí života Francouzů a vnášet zmatek. (...) Existuje-li nějaká francouzská ctnost, je to jistě srozumitelnost a jasnost, nemíchat všechno se vším. Prezident je přeborníkem v mišmaši. V čem Sarkozyho matení historie spočívá? Nejzřetelněji absurdita jeho pokusu vyplývá z faktu, že pro posílení národní identity chce využít dopis mladého Francouze, kterého zatkli a internovali Francouzi a před německou popravčí četu doporučil také Francouz (zmiňovaný ministr vnitra Pucheu). Môquetův zákonitě velmi emocionální (a nepolitický) vzkaz na rozloučenou navíc není možné vytrhnout z (politických) souvislostí – šlo o mladého komunistu, který měl zřejmě rád svou zemi, ale s nadějí hleděl dál na Východ. Škola má pak být podle Le Goffa a jeho kolegů místem, kde jsou mladí lidé vedeni k rozvoji schopností kritické analýzy (v historii zejména na základě pochopení souvislostí), a nikoli k nereflektovanému podléhání patosu. Navíc podobná mocenská intervence do pedagogického snažení historiků přichází právě ve chvíli, kdy se tito pokoušejí o reformu výuky založené na koncepci „jedné“ (totiž národní) historie (viz instrukce ministra Darcose) a snaží se nabídnout francouzským adolescentům vizi plurálních historií – nejznámějším příkladem je loni vydaná společná německo-francouzská učebnice dějepisu pro maturitní ročníky gymnázií. Aféra kolem Môquetova dopisu poskytla francouzským historikům šanci veřejně vystoupit ve své polis. Zhostili se jí dobře: přesvědčivě ukázali, jak (politická) moc nakládá s historií, jak ji využívá ve svém usilí o ovládnutí svých subjektů (skrze školu). Takto pochopená sociální odpovědnost historika by mohla být příkladem i pro českou historickou obec: svérazných instrumentalizací historie se v českém veřejném prostoru vyskytuje opravdu požehnaně (bohatým zdrojem může být i u nás stejný žánr jako ve francouzské Môquetově aféře – prezidentský projev). Kdo by ostatně procesům jako „konstrukcím národní identity“ měl rozumět lépe než historici, jejichž slovutní předci na ně mají autorský patent...
LITERATURA J.-P. Azéma, „Guy Môquet, Sarkozy et le Roman national“, in L´Histoire, č. 329, 2007;P.-L. Basse, Guy Môquet: une enfance fusillée, Paris 2000; Guy Krivopissko (ed.), La vie en mourir: lettres de fusillés, 1941–1944, Paris 2006.
Ondřej MATĚJKA (nar. 1978) pracuje na dizertaci o českém protestantském milieu v letech 1948–1989 pod vedením profesorky Sandrine Kottové v Ženevské univerzitě. Působí také na Institutu mezinárodních studií FSV UK v Praze.