Dějiny a současnost

Na podzim letošního roku konečně spatřil světlo světa první díl očekávaných Dějin české literatury 1945—1989 (Ústav pro českou literaturu AV ČR). První svazek se zabývá obdobím let 1945—1948, kdy poválečné nadšení a hledání možností rozvoje české literatury ve svobodné společnosti zakrátko vystřídala totalitní komunistická ideologie. První díl dějin české literatury však není jen kvalitní příručkou, ale zároveň poutavým příběhem, který do sebe zahrnuje nejen charakteristiky jednotlivých děl a jejich autorů, ale zejména literární život jako takový a politické a kulturní souvislosti. Důležité jsou kapitolky věnované jednotlivým nakladatelstvím, literárním časopisům, divadlu a rovněž obrazu literatury ve filmu a rozhlase. Svazek doplňuje užitečná, přehledná a výborně zpracovaná bibliografie k danému období. Příjemným bonusem pro čtenáře pak je CD s archivními nahrávkami různých dobových projevů, přednášek i uměleckých recitací. (be)

Když v roce 1990 vyšel Průvodce dějinami nizozemské literatury Olgy a Hanse Krijtových, byl to na dlouhou dobu poslední samostatný ucelený a u nás dosažitelný vhled do tohoto písemnictví. Letos v listopadu se však českým knižním světem přehnala nizozemská smršť. Divadlo Archa v Praze totiž hostilo festival nizozemských spisovatelů. A právě při této příležitosti vyšla mimo jiné i antologie moderní poezie V Nizozemsku už nechci žít (ed. V. Havlíková, překlad V. Havlíková, O. Krijtová a J. Pellarová, Mladá fronta, Praha 2007), která zahrnuje 120 let nizozemského básnického života personifikovaného v básních 120 nizozemských básníků. Výbor je završen doslovem, který je současně uceleným přehledem v básních předestřeného vývoje a směřování. A proč jen Slauerhoff v Nizozemsku už nechce žít? „Člověk tam věčně musí něco chtít... Na blaho bližních musí dbát...“ (ivc)

Knižní rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase s literárním historikem Jaroslavem Medem letos vydalo pod názvem Texty mého života nakladatelství Torst. Medovy vzpomínky nejsou jen o literatuře, ale především o zajímavých lidech, se kterými se během života setkal. Výborné jsou Medovy miniportréty osobností, jakými byli například Bohuslav Reynek, Jakub Deml, Ivan Slavík a především "bouřlivák" a básník Ivan Diviš. Takové pochopení pro lidské slabosti, s jakým Med vypráví o posledně jmenovaném básníkovi, je až téměř neuvěřitelné. Jaroslav Med po ukončení studií češtiny a knihovnictví na FF UK působil jako středoškolský učitel a v letech 1966—1970 krátce v Ústavu pro českou literaturu, kam se mohl vrátit až v roce 1980. (eb)

Časopis Respekt překvapil své abonenty, když jim k letošnímu 47. číslu přibalil i útlou knížku s novou hrou Václava Havla Odcházení (Respekt Publishing ve spolupráci s nakladatelstvím Torst, Praha 2007). Divadelní hra, jež je pro ostatní zájemce k mání i v běžném prodeji, vychází dlouho před svou plánovanou inscenací. Tento netradiční ediční krok je samozřejmě dán osobností tvůrce — proslulého dramatika i politika. Hra sama je Havlovým mnohaletým působením v oficiální politické sféře zásadně ovlivněna. Vypráví příběh bývalého vysoce postaveného politika, který svým odchodem do výslužby ztrácí moc i někdejší výsady a který je náhle vydán napospas svým ideovým protivníkům. Ani on sám se ale nedokáže v nastalé situaci zachovat zcela důstojně. Hra je plná groteskní nadsázky i ironie, postavy mezi sebou často hovoří v planých frázích a odkazují tak k realitě současnosti. Čtenářsky limitující je ovšem fakt, že bez inscenování zůstává tištěný text hry nutně jen pouhým polotovarem. (jde)

Finský spisovatel Kari Hotakainen ve své knize Chrám svatého Izáka (překlad Vladimír Piskoř, dybbuk, Praha 2007) reflektuje — na pozadí příprav oslav třístého výročí založení Petrohradu — osobitým způsobem víru, ale také velice výstižně formuluje finské reálie (např. definuje mimický "národní výraz" v obličeji) a zachycuje vztahy a rozdíly mezi Finskem a Ruskem, dvěma zeměmi, které prošly napjatým vývojem. Hotakainenův jazyk je strohý, ale výstižný: „Rusko je staré a velké. Nikde nezačíná, nikde nekončí. Od svého založení cválá stepí s rozepjatým kabátcem a hledá svůj obsah. Finsko je mladé a malé. Malý nepřemýšlí, malý hned koná. Za vteřinu od kouřové sauny k elektronické poště. Rusko dumá a přechází chlévem, kope do uschlého kravince a předpokládá, že zítra začne plánovat práce. Finsko sní chleba ve stoje a zreorganizuje dceřinnou společnost, zatímco čeká na semaforu.“ Promyšlený příběh, stejně jako snové až delirické vidiny (Lenin a Trocký hrající šachy v Zimním paláci; "frkající" Stalin; Putin v džudistickém kimonu), přibližuje nejen svět hlavního hrdiny, ovdovělého muže po mozkové příhodě, ale také nahlíží na sociology nyní tak apelovanou kategorii stáří. (ivc)