Zvyšující se tolerancí vůči homosexualitě se naše civilizace postupně vrací do časů, kdy schopnost a potřeba navazovat erotické a citové vazby mezi jedinci stejného pohlaví nebyla pokládána za něco zavrženíhodného.
Stará řečtina neměla výrazy pro odlišení homo- a heterosexuálního chování; v antickém Řecku se můžeme setkat s institucí homosexuální pedagogiky a běžným užíváním termínu „pederastie“, láska k chlapcům. V dalších staletích byly jiné než heterosexuální praktiky střídavě ignorovány, tolerovány, zatracovány i trestány. Záleželo na době, zeměpisném prostředí i společenském postavení. Církev, světská moc a později i lékařská věda se periodicky mobilizovaly k zatracování všech excesů „proti přírodě“. Přesto se homosexuálním praktikám dařilo ve Florencii či Benátkách 15. století, ve skryté formě vždy existovaly v čistě maskulinních (a patrně i feminních) společenstvech. V evropské společnosti patřila homosexualita do široké kategorie erotických „úchylek“ označovaných jako sodomie. Raněnovověké zákoníky ji trestaly smrtí, teprve od roku 1787, dle zákoníku Josefa II., patřili provinilci do žaláře. Obecně platilo, že herní pole sexuality vymezuje manželská smlouva, jediným důvodem tělesného kontaktu zůstávalo početí. Všechny ostatní praktiky byly hříšné. Církev považovala za tabu vše, co jakkoli narušovalo šesté (nesesmilníš) a deváté (nepožádáš manželky bližního svého) přikázání. Porušit šesté přikázání bylo snadné: stačil trvající pohled nečistý, laskání u nesezdaných vůbec, u manželů pokud je jeho cílem jen tělesná rozkoš, dotýkání, chlípnost, předmanželský pohlavní styk, nevěra, incest, styk s osobou posvěcenou… Samozřejmě též onanismus (tak byla označována přerušovaná soulož), pohlavní styk se zvířaty, jakož i sodomie nedokonalá (styk mezi osobami různého pohlaví způsobem nepřirozeným) a sodomie dokonalá (kontakt mezi osobami stejného pohlaví). Posledně jmenovaná byla v průběhu 19. století stále často označována jako pederastie: církevní terminologie ustoupila světské. Bylo načase, vždyť pod kategorii sodomie se vešla celá škála sexuálního chování – odtud jisté informační vakuum, pokud se homosexuality týče, v trestně právních pramenech předmoderní doby. Podstatné jméno homosexualita v naučných slovnících až do posledních desetiletí 19. století většinou nenajdeme. Koncem šedesátých let se ujalo díky rakouskému spisovateli a překladateli Karlu Marii Benkertovi, píšícímu pod pseudonymem Kertheny, a postupně nahradilo označení pederastie či vzácnější uranismus. Pro ženskou homosexualitu, která budila ve srovnání s mužskou menší pozornost, se užíval název tribadismus, sapfismus či lesbismus. V českém prostředí se uvedená označení objevují až kolem přelomu století, označení a identifikace lesbických žen jako kategorie se rozšířilo teprve v první polovině 20. století. Hledání a zavedení přesného označení pro „jinou“ lásku nebylo samoúčelné: moderní věk se rozhodl skoncoval s tolerancí homosexuálního chování. Jeho zavržení souviselo s upevněním a valorizací role rodiny, paradigmatu muže a ženy, heterosexuálního vztahu. Stal se normou a umožnil precizovat model ženskosti a mužskosti, feminity a maskulinity, upevnit gendrový řád. Tak trochu paradoxně právě odmítavý postoj k homosexualitě umožnil vědecky podložit normalitu heterosexuality. Snaha vyobcovat pohlavní zvrácenost ze společnosti byla souběžná s úsilím odstranit odtud všechny sociálně patologické jevy. Podobně jako asanace evropských měst se i toto snažení stalo součástí veřejné hygieny. Ve věci homosexuality navázala občanská společnost na odmítavý postoj církve. V průběhu druhé poloviny 19. století se jí začaly důsledně zabývat legislativa, medicína a vznikající psychologie a psychiatrie. Lékařské vědy ji zařadily mezi vrozené vady, jako taková měla být léčena. Medicíně přispěchala na pomoc fyzická antropologie s představou úzkého vztahu somatických charakteristik a zločinnosti či duševních „úchylek“. Homosexuální osobu dokázal prý odborník poznat na první pohled: byla bledá, útlá, slabá, vyžilá. To vše byl důsledek charakteristického dětství, minulosti, způsobu života… Mezi deviací, šílenstvím a zločinem nastolila medicína úzkou souvislost. Medikalizaci homosexuality provázela legislativní opatření. Jako smilstvo proti přírodě ji definoval jak Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích z roku 1803, tak trestní zákon nařízený císařským patentem z 27. května 1852, který platil skoro sto let. Vedle násilného a pokrevního smilstva definoval smilstvo proti přirozenosti neboli smilstvo nepřirozené, čímž se rozuměl jak pohlavní styk se zvířaty, tak pohlavní styk s osobami téhož pohlaví. Obojí bylo trestáno těžkým žalářem v rozmezí jednoho až pěti let, v případě přitěžujících okolností i delším. Z našeho současného pohledu byla paradoxně homosexualita lékařsky i legislativně marginalizována v době, kdy zvolna dochází k rehabilitaci sexuality jako takové. Od konce 19. století se objevovala populárně psaná lékařská literatura o hygieně a technice manželského soužití. Šlo většinou o překlady a autoři vysvětlovali pohlavní akt jako něco přirozeného, jako projev tělesnosti člověka, který má však být vždy kontrolován rozumem. Proto se lékařský diskurs staví proti nemírnosti pohlavní, prosazuje zdrženlivost a za legální prostor sexuality považuje výhradně manželské lože. Platí to i pro původní českou literaturu. Roku 1903 vydal lázeňský lékař Oldřich Rožánek (1862–1931) dvoudílný spis Pud pohlavní a prostituce určený, jak autor zdůraznil, pro inteligenci. Podrobil v něm důkladné analýze a zdrcující kritice všechny projevy moderního moru, za nějž pokládal prostituci a nejrůznější výstřednosti v ukájení pudu pohlavního, tedy i homosexualitu, převrat pudu pohlavního, kterou údajně dokázal léčit sugescí prováděnou v hypnóze. Stejně ovšem uvažovaly i evropské lékařské kapacity. Pozornosti se těšil italský lékař a antropolog Paolo Mantegazza, který, pokud se týče převrácenosti v lásce a chlípnosti, uvedl mnoho příkladů mužské i ženské zvrhlosti. Za zvlášť zhoubnou považoval ženskou homosexualitu. Tribadismus, údajně běžný v Paříži, vysvětloval jako důsledek nadužívání soulože. Stejného názoru byla drtivá většina lékařů považujících homosexualitu za metlu moderní doby. Hlas těch, kteří tento názor nesdíleli, například významného německého sexuologa Magnuse Hirschfelda, autora mnoha monografií, či Richarda Kraft-Ebinga, odmítajícího trestní stíhání odlišných forem sexuality, zůstával oslyšen. Odlišná sexuální orientace byla snáze postižitelná u osob vystavených pohledu veřejnosti, odtud představa o „nemoci“ elit: zahálčivé buržoazie, umělců, literátů. Sedmdesátá léta 19. století jsou dobou bouřlivého vztahu mezi Verlainem a Rimbaudem, osmdesátá zrodila dandysmus pohrdající penězi, manželstvím i ženami, v devadesátých letech se po Evropě rozšířila informace o procesu Oscara Wildea, o něco později o aféře německého spisovatele a lékaře Oscara Panizzy. Navzdory církvi, legislativě (připomeňme, že u nás zůstávaly projevy homosexuality až do roku 1961 trestným činem) i lékařům se homosexualita stávala v některých evropských kruzích módou, v případě mužské do jisté míry i programem, inspirovaným krizí maskulinity, strachem z nové ženy, ženy ekonomicky, citově nezávislé a eroticky náruživé. Snad proto některé z mužů přitahoval pohled na lesbické objetí – výtvarné práce Courbetovy, Toulouse-Lautrecovy, Rodinovy či Klimtovy představují jen pověstný vrchol ledovce.
HODNÁ TETA BRAUNEROVÁ Zdenka Braunerová, jedna z prvních českých malířek, narozená roku 1858, byla duchaplná dáma ostrého jazyka, nelámající si hlavu konvencemi. Mezi jejími přáteli převažovali muži; tato přátelství zpravidla provázelo silnější či slabší erotické jiskření. U křehkého a introvertního Julia Zeyera, jehož sympatie k malířce nemohly překročit hranici přátelství, si odmítala „jinakost“ připustit; ostatně spisovatel stonal po tajemné paní Dragopulos vcelku věrohodně… Nicméně v jednom případě chybělo jiskření určitě: přátelství mezi Braunerovou a švýcarským uměleckým kritikem, spisovatelem a malířem Williamem Ritterem narušila tu a tam drobná nedorozumění, nikoli erotika. Braunerová, a jistě nejen ona, věděla o Ritterově homosexualitě. William Ritter, o devět let mladší než Braunerová, se věnoval umělecké kritice; byl činný i literárně a dokázal zúročit také svůj malířský talent. V oblasti evropské kritiky představuje mnohorozměrnou osobnost, vzdělanou, zvídavou, tvořivou. Po celý život zůstal věrný tradicím, ve kterých vyrostl a umělecky i lidsky dozrál – jako umělecký kritik a tvůrce byl přesvědčený konzervativec. V osobním životě konvence bořil. V letech 1893–1897 studoval dějiny umění a hudbu ve Vídni. Zde se seznámil s Jaroslavem Vrchlickým a Zdeňkem Fibichem. Vrchlický ho později představil malíři Miloši Jiránkovi, který se na čas stal Ritterovým nejbližším českým přítelem. Do Prahy Ritter přijel poprvé v říjnu 1888 z Vídně. Město se mu pranic nelíbilo, nerozuměl mu. Znovu jej sem přilákal až plakát Vojtěcha Hynaise zvoucí na Národopisnou výstavu českoslovanskou konanou v roce 1895. Byl to šťastný výlet: pár procházek po výstavišti a z Rittera se stal obránce českého lidového umění a propagátor českých umělců především ve frankofonní Evropě. Do Prahy přijel s přítelem Marcelem Montandonem. Od té doby sem jezdil pravidelně; roku 1899 pobyl dva měsíce. Miloš Jiránek a Arnošt Hofbauer mu našli podnájem v Dlouhé ulici na Starém Městě pražském. Ritter se seznámil s umělci kolem Sdružení výtvarných umělců Mánes a uveřejnil několik článků v jeho tiskovém orgánu Volné směry. Tehdy došlo mezi Ritterem a Jiránkem k první roztržce, způsobené (zatím) nikoli sporem o aktuální směry výtvarného umění. Zklamaný Ritter se svěřil Braunerové, ta, rozrušená jeho důvěrným sdělením, mu odepsala: Roztoky, 4. a 5. března 1899 Drahý pane Rittere, Rozumím všemu, a daleko lépe, než si můžete myslet. Od první hodiny, kdy Vás znám, vím, že jste muž mimořádné laskavosti, dívám-li se na Vás, myslím na rytíře Svatého grálu. Něco jsem intuitivně chápala, aniž bych to dokázala pojmenovat. Od té chvíle, co znám Vaše tajemství, jsem smutná, třebaže jste přede mnou otevřel nový svět. Pořád na Vás myslím, jak jste asi musel v tu chvíli trpět. Ráda bych si s Vámi promluvila. Ale otevřeně řečeno: pomohlo by Vám to? Nedivte se neporozumění, jsme ušlápnutá rasa, rasa, z níž po dvě stě let brala Evropa své sluhy… Lidé jsou nedůvěřiví, když se jim slibuje život, který by museli žít svobodně. Po dlouhé době ujařmení náš lid už nechápe, že povolání služebníka ponižuje. Mohu-li Vám radit, nechoďte k Choděrům, nesnažte se získat to, co si přejete. Bude-li kdy duše mladého muže hodna Vaší, Bůh ji vloží do Vašich dlaní. Vše se tu kvůli Vám dalo do pohybu, jen Bůh rozhodne, má-li to jít dál, nebo zůstat, jak je. V reakci na choulostivou otázku uplatnila malířka svůj kritický postoj k vlastnímu národu i neotřesitelnou (byť, uznejme, vcelku svéráznou) víru v Boha. Zda bylo její zásluhou, že vztahy mezi Švýcarem a Jiránkem se zlepšily, třebaže v lásce dával druhý z nich jednoznačně přednost ženám, nevíme. Každopádně se jednalo pouze o zlepšení dočasné. Do Prahy se Ritter vrátil roku 1903. Jak Pražané pohlíželi na skutečnost, že přicestoval a ve společném bytě žil se svým přítelem, osmnáctiletým (z pohledu rakouského práva tudíž nezletilým) Slovákem Jankem Cádrou, který v Praze studoval obchodní akademii, se můžeme jen dohadovat. Nelegitimní vztah přinesl nesporná pozitiva: Ritter se stal bojovníkem za práva utlačovaného národa a obdivovatelem Slovenska. Z okouzlení zapomenutým krajem vytěžil symbolistní román La Fillette Slovaque (Slovenské děvčátko), a folklorem inspirovaný, silně antisemitský román L´Entętement slovaque (Slovenská zaťatost). V mnoha ohledech konzervativní Braunerová držela nad málo obvyklým párem ochrannou ruku. Nekonvenční domácnost, založená jak na erotické přitažlivosti, tak na duševním souznění, ji nijak nepohoršovala; věděla, že její soužití s Milošem Martenem, mladším o celé čtvrtstoletí, dělá spoluobčanům rovněž vrásky. Pomohla páru najít romantický příbytek v starém domě v Thunovské ulici na Malé Straně. Protože bydlela poblíž, byly kontakty mezi ní a oběma muži časté. Zvala je k sobě do Roztok, s Ritterem, jemuž otevřela romantická zákoutí Malé Strany a Starého Města, pobývala v hodinách, kdy byl jeho partner ve škole. Válku prožili Ritter a Janko Cádra ve Švýcarsku. Bez nadšení přijali zprávu o vzniku samostatné Československé republiky. Přes nesouhlas s realitou samostatného československého státu nepřestal Ritter zemi navštěvovat. Na podzim roku 1922 se v Praze seznámil s mladým číšníkem Josefem Červem, řečeným Ífek, jehož později adoptoval a učinil svým dědicem. Červ začal bydlet s Ritterem a Cádrou. Oba mladí muži zvládli perfektně francouzštinu, poznali současnou uměleckou tvorbu, získali možnost cestovat. Pomáhali Ritterovi s konečnou úpravou odborných textů, přepisovali jeho monografie. Červ napsal čistopis Ritterových vzpomínek i malé monografie o Zdence Braunerové. Svérázný trojlístek jezdil do roztockého ateliéru, kde, řečeno slovy Williama Rittera, hrála malířka obdivuhodně roli tety, ba dokonce babičky. Přátelský postoj zaujímala Zdenka Braunerová rovněž k Jiřímu Karáskovi ze Lvovic, o jehož homosexualitě samozřejmě věděla. S Karáskem si rozuměla, stejně jako o něco později našla pochopení pro mladého Jana Zrzavého. Jejich sexuální orientací se – alespoň v dochované korespondenci – nezabývala. Vrstevnice a dobrá známá malířky, Anna Lauermannová-Mikschová, reflektovala Karáskovo založení na několika místech ve svém rozsáhlém deníku. Zpravena byla nejprve Otakarem Theerem, pak samotným Karáskem, šťastně ženatým s Tesařem. Považujme toto svědectví z belle époque za doklad tolerance části vzdělané, uměnímilovné společnosti vůči „jinakosti“. Karásek, jeden z prvních otevřených obránců gayů v Čechách, nechtěl (a zjevně ani nemusel) svou sexuální orientaci v takovém prostředí skrývat. Lauermannová si 29. července 1908 do deníku napsala: Byl tu Karásek... Když se trochu rozehřál, počal o homosexualitě, toto slovo opakovalo se vůbec v našem hovoru. Řekl, že to je cosi tragického, že jsou mezi tím lidé čistí jako květiny, stonající jen bolestí neukojení, že jsou společnosti těchto lidí tak exquisitně estetické a umělecké, že jinde takových nestává, (řekl, že jsou ty společnosti ve Vídni) a když jsem projevila chuť navštíviti některou a projevila obavu, že by snad nepřipustili ženskou, řekl: ,O, ne homosexuálové milují staré dámy,‘ (zarazilo mne slovo ,staré‘ ), pak řekl: ,Vzal bych vás za ruku a uvedl bych vás‘... O Šebkovi [identitu nelze určit – pozn. aut.] pravil, že je také takový a že má se svými ženskými peklo a že jsou ty děti zmrzačené, protože je pro homosexuála nepřirozeným, aby se ženil. Zkrátka nedostali jsme se z tohoto začarovaného kruhu. Ani Braunerová, ani Lauermannová nepatřily svými názory k české moderně, která se gayů programově zastávala – červnové číslo Moderní revue z roku 1895 s texty O. Wildea a O. Panizzy bylo ostatně, řečeno slovy Karáska, první obhajobou pohlavně invertovaných v české literatuře. Obě ženy však časopis sledovaly (Braunerová po určitou dobu ilustrovala), obě se dokázaly nad soudobé konvence povznést. Společenským postavením Karáska a jeho autoritou v českém uměleckém prostředí neotřásla jeho homosexuální orientace, ale hloupý a banální skandál. Přesto – již stárnoucí – našel sílu postavit se roku 1932 do čela časopisu Nový hlas. List pro sexuální reformu, který se (po efemérní existenci listu Hlas. List sexuální menšiny) s nebývalou rozhodností pustil do hájení práv osob s odlišnou sexuální orientací.
LITERATURA A. Corbin – J.-J. Courtine – G. Vigarello, Historie du corps. 1–2, Paris 2005; M. Fafejta, Úvod do sociologie pohlaví a sexuality, Věrovany 2004; K. Fabelová, „La recherche de la modernité travers les rapports entre William Ritter (1867–1955) et Miloš Jiránek (1875–1911), in: Inspirations françaises. Recueil d´intervention portant sur l´histoire de l´art, Opera Facultatis philosophiae Universitatis Carolinae Pragensis vol. I, Praha 2006. s. 101–114; J. Fanel, Gay historie, Praha 2000; M. Foucault, Dějiny sexuality I–III, Praha 1999–2003; P. Mantegazza, Physiologie lásky, Praha 1891.
Milena LENDEROVÁ (nar. 1947) vyučuje na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Autorka knih: K hříchu i modlitbě (1999), Zdenka Braunerová (2000), Chytila patrola aneb prostituce za Rakouska i republiky (2002), Tragický bál. Život a smrt Pavlíny ze Schwarzenbergu (2005) a Radostné dětství? (2006, spolu s K. Rýdlem).