Po vzniku republiky existovala v Československu silná společenská poptávka po reformě různých právních oborů, mezi nimi také trestního práva. Roku 1920 proto ministerstvo spravedlnosti zřídilo komisi složenou z akademických kapacit, která měla připravit komplexní návrh reformy trestního zákona.
Po šesti letech práce komise tento návrh zveřejnila a vzbudila jím menší zemětřesení. Někteří osnovu vítali jako příspěvek k humánnímu charakteru republiky, jiní se děsili inovací, které obsahovala. Nejkontroverznějšími body osnovy bylo zrušení trestu smrti v řádném řízení a zrušení všeobecné trestnosti potratu a homosexuality. Ministerstvo spravedlnosti dalo najevo, že v této podobě je osnova i kvůli velkým nákladům, kterými by její přijetí zatížilo státní rozpočet, nepřijatelná. Profesorský návrh byl založen a ministerstvo namísto celkové reformy dále produkovalo dílčí novely stávajících dvou trestních zákonů (v historických zemích platil jiný než na Slovensku a Podkarpatské Rusi) a nové vedlejší zákony s trestněprávními ustanoveními. Tím se však právní systém dále komplikoval a nutnost reformy byla pociťována čím dál silněji. Práce na novém trestním zákoně ministerstvo znovu zahájilo až po volbách v roce 1935. Tehdy však již odpovědnost ležela na ministerských úřednících, kteří se obešli bez externích odborníků. Do září 1938 nový návrh nebyl hotov, a proto první jednotný československý trestní zákon přijal až komunistický režim v roce 1950. Zhruba desetileté období po roce 1926, kdy státní aparát nejevil žádné známky snahy o reformu trestního práva, bylo charakterizováno trvalou veřejnou diskusí na toto téma. Různé skupiny měly zájem na uzákonění osnovy v navrženém znění, či naopak na zachování dosavadního stavu. Profesorský návrh v této diskusi figuroval jako referenční bod; šlo přeci jen o téměř oficiální text a rezervovaný postoj ministerstva v době vlády panské koalice nevypovídal nic o tom, jak bude na věc nahlížet následující politická reprezentace. Mezi skupiny, které měly přirozený zájem na uskutečnění navržené reformy, patřili také českoslovenští homosexuálové. Požadavek odtrestnění homosexuality byl tou dobou v českých zemích artikulován již šedesát let (poprvé roku 1868), přičemž většina vystoupení, která za tuto myšlenku argumentovala, pocházela od liberálních odborníků (lékařů, právníků), kteří byli sami heterosexuálové a pro něž se jednalo pouze o věc profesního zájmu. K prvnímu pokusu o vstup do veřejného prostoru, který podnikli sami homosexuálové, došlo počátkem 20. let. Menšináři, kteří se chtěli angažovat za odtrestnění homosexuality a obecněji za zlepšení postavení homosexuálů ve společnosti, viděli velký vzor v německém emancipačním hnutí homosexuálů. Četné spolky, které v Německu působily, si za dlouhou dobu své existence vydobyly postavení významných vlivových skupin. Roku 1923 se okruh osob kolem medika Františka Jelínka (1891–?) pokusil přenést německý model do Československa a dosáhnout úřední registrace spolku, který měl sdružovat homosexuály a bojovat za jejich práva. Přestože pokus podporovali významní prvorepublikoví zastánci homosexuální menšiny, advokát František Čeřovský (1881–1962) a sexuolog Ervin Klausner (1883–1942), odmítlo ministerstvo vnitra spolek povolit. V pražském homosexuálním milieu v následujících letech kolovaly různé pověsti o pravých příčinách neúspěchu z roku 1923, podbarvené osobními antipatiemi mezi jednotlivými členy a nečleny skupiny. Výsledkem bylo, že homosexuálové získali nedůvěru k jakékoli organizovanosti. Trvalo poté osm let, než se situace stabilizovala natolik, aby mohl být podniknut další pokus. Iniciativy se nyní ujali bratři František (1886–?) a Vojtěch (1893–1938) Černí, bývalí příslušníci východní legie, kteří v dubnu 1931 začali vydávat časopis homosexuální menšiny s názvem Hlas. František Černý vyjmenoval jako jeden z cílů, jichž chce s pomocí časopisu dosáhnout, spojit všechny homosexuálně a bisexuálně založené osoby v jednu pevnou nepolitickou organizaci, jíž účelem bude vedle humánního, kulturního, hospodářského a sociálního zájmu bojovati za práva a uznání sexuálních menšin. Čtenáři byli vyzýváni, aby se hlásili za členy přípravného výboru spolku, a především aby pravidelně odebírali Hlas a rozšiřovali o něm povědomí, neboť jeho existence byla závislá na prodejnosti. Časopis plnil v době, dokud nebyl založen vlastní spolek, většinu jeho funkcí a pro úspěšné dokončení ustavujícího procesu byla jeho existence nezbytná.
OD ČASOPISU KE SPOLKU K prvním krokům vedoucím ke vzniku spolku došlo na podzim téhož roku. Dne 8. října 1931 se konala předporada v paláci Louvre na Národní třídě v Praze, které se zúčastnil také psychiatr Hugo Bondy (1897–1939), vedle Čeřovského nejvýznamnější zastánce práv homosexuálů. Na jeho návrh bylo rozhodnuto konstituovat vznikající organizaci jako pobočku Světové ligy pro sexuální reformu, mezinárodní organizace se sídlem v Berlíně, která sdružovala vědce různých oborů, usilující o liberalizaci náhledu společnosti na různé aspekty sexuality. Ustavil se zde rovněž přípravný výbor, v jehož čele stál právě Bondy. Dne 13. října pak proběhla další schůze v sále restaurace Náš domov na Vinohradech, který byl podle referátu Hlasu nabitý. Je tedy možno usuzovat, že alespoň v počátcích se spolková činnost těšila značnému zájmu pražských menšinářů. Na této schůzi je jako předseda označován František Černý a i z toho důvodu se agenda týkala ve velké míře časopisu Hlas. Byl zde založen „bojový fond tisku“ a uspořádána na něj ad hoc sbírka. Hlavním účelem tohoto fondu i sbírky bylo vyřešit nebo alespoň zmírnit finanční krizi časopisu, avšak fond měl zároveň sloužit pro potřeby přípravného výboru, který ještě neměl sám o sobě právo přijímat příspěvky. Jednorázová injekce však pro potřeby Hlasu nestačila. Vojtěch Černý udržel časopis ještě půl roku, avšak v dubnu 1932 již byl finančně i psychicky natolik vyčerpán, že vydávání předal nové redakci, která zajistila pro časopis nové zdroje a zároveň změnila název na Nový hlas. Koncem listopadu byly hotovy stanovy proponovaného spolku; byl zvolen název Československá liga pro sexuální reformu (ČLSR). Před zasláním na ministerstvo vnitra byly stanovy několikrát přezkoumány, aby budily co nejnevinnější dojem. Menšinářům šlo zejména o to, aby ministerstvo nemohlo získat pocit, že cílem spolku bude umožnit seznamování homosexuálů, a stanovy proto zdůrazňovaly, že účelem bude domáhati se zákonnými cestami reformy sexuální, tedy vlastně rychlého uzákonění osnovy z roku 1926. Takový účel byl jen těžko napadnutelný. Na konci ledna 1932 se sešli zájemci o členství ve spolku v podniku Batex v Revoluční ulici, který byl díky vedoucímu Stanislavu Bartošovi jedním z hlavních míst homosexuální sociability v Praze. Této schůze, na níž bylo zavedeno oficiální oslovení kamarád/kamarádka, se podle Hlasu zúčastnilo 250 posluchačů a policejní komisař vyslaný mravnostním oddělením policejního ředitelství. Hovořili místopředseda přípravného výboru Antonín Steimar, referent Karel N., kamarád Němeček a kamarádka H. M., která vyzvala lesbické ženy ke spolupráci na společném díle. Jinak se projevy na této schůzi soustředily zejména na pranýřování nečinnosti většiny homosexuálů a řečníci horovali pro odvážný aktivismus. Ministerstvo vnitra po několikaměsíčním řízení povolilo ČLSR dne 8. dubna 1932. V důsledku tohoto rozhodnutí, které redakce Hlasu považovala za historický mezník, se 17. května sešel za předsednictví Huga Bondyho a Františka Čeřovského přípravný výbor, který rozhodl svolat ustavující valnou hromadu až na podzim a do té doby připravit organizační řád. Přípravný výbor rovněž přijal toto usnesení: Poněvadž Liga pro sexuální reformu bude institucí přísně vědeckou a humánní, záleží nám velice na tom, aby v popředí stáli pouze pracovníci z kruhů odborných, t. j. právníci, žurnalisté, spisovatelé, veřejní činitelé atd. Toto opatření mělo zajistit, aby se členy Ligy nestávali lidé pouze proto, že cítili homosexuálně, ale aby mohli pro její činnost něco skutečně vykonat, což mělo potvrdit charakter spolku, který se snažil přípravný výbor vykreslit ve stanovách. Vzhledem k tomu, že se Liga hlásila ke Světové lize, nebyl jejím cílem pouze boj za odtrestnění homosexuality, ale také potratu. V taktice upozaďování homosexuálních kořenů Ligy se její vedení utvrdilo na kongresu Světové ligy pro sexuální reformu v září 1932 v Brně. Hugo Bondy, který se kongresu účastnil a reprezentoval tam zároveň i ČLSR, po návratu na poradě výboru dne 12. října popsal atmosféru v Brně. Tam v důsledku onemocnění zakladatele Světové ligy a průkopníka boje za práva homosexuálů Magnuse Hirschfelda převládala neochota dovolit vznikající československé lize, aby se považovala za odbočku Světové ligy, neboť ta se domnívala, že ČLSR zakládají pouze homosexuálové, a bála se, aby jí to neubralo na prestiži. Výbor ČLSR se proto usnesl na tom, že nejde o spolek homosexuálních osob, nýbrž o instituci usilující o sexuální reformu v rámci deseti bodů programu Světové ligy. Časopis Hlas tuto informaci doplnil ujištěním: Homosexuální slibují, že budou tuto instituci všemožně podporovati, že nedomáhají se účasti na jejím vedení, jež přenechají odborníkům, zabývajícím se sexuálními otázkami, a žádají pouze, aby bylo pamatováno i na jejich osvobození, tak jak je to formulováno v programu Světové ligy. Ve spolku, který původně zakládali menšináři jako svou organizaci pod záštitou několika odborníků, se tedy během necelého roku homosexuální prvek zcela rozmělnil a hlavní slovo získali právě nehomosexuální odborníci. Jako hosté byli na schůzi 12. října přítomni lékařští odborníci Max Popper (1873–1965), předseda Svazu sociálně demokratických lékařů, a Hugo Hecht (1883–1970), člen lékařské sekce sdružení komunistických intelektuálů Levá fronta, kteří měli v úmyslu s Ligou spolupracovat a získat pro spolupráci další levicově orientované lékaře. Max Popper byl spolupracovníkem sociálně demokratického ministra spravedlnosti Alfréda Meissnera a na schůzi 12. října 1932 mimo jiné uvedl: Pan ministr (...) je velmi dobře informován o stávající sexuální krizi, a (...) právě tak, jako nyní podal návrh zákona na osvobození ženy, jaký nebyl podán na celém světě, tak dojde jednou k tomu, aby byli osvobozeni lidé, kteří jsou sexuálně abnormní. Je jen třeba, aby pan ministr dr. Meissner měl za sebou veřejnost a tisk, bez nichž se nic nedokáže. Je velmi třeba vysvětlující činnosti tisku a součinnosti všech lidí, kteří se setkávají s obtížemi lidí homosexuálně založených. Koncepce Maxe Poppera byla založena na osvobozování shůry a aktivismus těch, kterých se věc týká, pro ni byl irelevantní. Lze na to však pohlížet i z jiného úhlu – homosexuální aktivismus pravděpodobně neměl šanci oslovit přímo místa s rozhodovací pravomocí; jeho úspěchem bylo, že se mu pro svou věc podařilo angažovat odborníky.
DVA PROUDY Vidina vlastního spolku však lákala i ty menšináře, kteří neměli zájem o aktivistickou činnost. Meziválečně homosexuální prostředí si nelze představovat jako jednolitý blok; v úsilí za odtrestnění homosexuality se nějakým způsobem angažovala pouze nepatrná menšina homosexuálů. Například básník Jiří Karásek ze Lvovic, asi nejznámější prvorepublikový homosexuál, který se svou orientací netajil, nepovažoval eventuální zrušení dotyčného paragrafu za žádnou zvláštní výhru a nabádal spíše k adaptaci vzhledem k stávajícímu právnímu stavu a k izolaci homosexuální menšiny, která jí měla zaručit bezpečnost. Z jeho popudu a s přispěním menšinářů, kteří nebyli odborníky a byli proto ostrakizováni z Ligy, vznikl zároveň další spolek, nazvaný Osvětové a společenské sdružení Přátelství, zkráceně pouze Přátelství či OSSP. První schůzka zájemců o jeho utvoření proběhla v Batexu dne 11. ledna 1932 a byl na ní zvolen přípravný výbor pověřený vypracováním a zadáním stanov. Podle výboru mělo být Přátelství místem, kde my, kteří nemáme rodin, budeme jedinou velkou rodinou sami sobě. Rozdíl mezi jím a Ligou spočíval v tom, že ČLSR bude organizací výslovně bojovnou, charakteru spíše vědeckého; Přátelství ji však bude mravně, a pokud možno i hmotně podporovat. Bude totiž mimo jiné organizovat i různé akce výdělečné povahy, například přednášky, divadelní představení apod. Stanovy OSSP byly povoleny relativně rychle – oznámení o tom přineslo již březnové číslo Hlasu –, což vnucuje domněnku, že z nich nebylo nijak patrné, že spolek zakládají za účelem svého setkávání zrovna homosexuálové. První akcí konanou částečně již pod hlavičkou Přátelství byl maškarní ples v Batexu dne 13. února, jehož ráz byl definován jako pouť na zámecké louce za účasti knížecího dvora. K přístupu na akce OSSP bylo nutno předložit legitimaci, aby tak bylo možno vyloučiti nepovolané živly a zaručiti tím právě ono srdečné přátelské prostředí a společenskou vyšší úroveň. Ustavující valná hromada OSSP proběhla dne 6. března 1932 za účasti 65 členů. Předsedou byl zvolen Jiří Karásek ze Lvovic a místopředsedou Antonín Steimar. Vzápětí po skončení oficiálního programu následovala umělecká akademie, která se, soudě podle recenze v Hlasu, nadmíru vydařila. Dostavilo se na 300 členů a hostů, Karásek přečetl úryvek ze své novely o Paganinim, ing. Hora zazpíval Písničku v národním tónu Vítězslava Nováka, doprovázen na klavír slečnou Májou, která dále hrála například Sukovu Píseň lásky. OSSP začalo vyvíjet činnost, která byla v jeho programu. Na jaře 1932 uspořádalo pro své členy kromě pravidelných klubovních setkání v Batexu, kde se nacházely jeho spolkové místnosti, několik mimořádných akcí jako prohlídku galerie, josefský večer, cestovatelskou přednášku s diapozitivy, seznamovací večírek a několik přednášek Jiřího Karáska ze Lvovic, na jehož osobu byl spolek patrně dost silně orientován. V květnovém čísle Hlasu pozvalo OSSP své členy na svatodušní zájezd (toho roku v polovině května) autokarem na Zvíkov a Orlík. Zdálo se, že se spolek solidně uchytil a jeho činnost bude vzkvétat. V červnovém čísle se však suše konstatuje, že zájezd do jižních Čech se pro naprostý nezájem členstva neuskutečnil; tato zpráva je doprovozena apely na členskou povinnost. Důvodem snad mohla být relativně vysoká cena 160Kč, kterou v době hospodářské krize mohl za zábavu utratit pouze dobře situovaný člověk. Zdá se však, že finanční důvody nezájmu nebyly hlavní a že krach svatodušního zájezdu spíše prozradil začínající krizi spolkové činnosti. Letní měsíce roku 1932 přinesly kromě večera v Batexu na počest sokolů, kteří přijeli na IX. všesokolský slet a na něž se pražští menšináři velmi těšili, jednoznačně patrnou stagnaci sdružení. Členská schůze stanovená na 11. červenec byla odložena na neurčito, přičemž místopředseda Steimar na členy apeloval, aby získávali nové kolegy. Ke konci prázdnin se výbor OSSP usnesl svolat na 18. září mimořádnou valnou hromadu, jejímž hlavním cílem měly být doplňovací volby do výboru, neboť celá řada členů, zvolených na I. řádné valné hromadě do výboru OSSP, změnila své působiště a schůze nenavštěvuje. Zároveň byla publikována výzva lesbickým ženám, aby se hlásily za členky dámského odboru při OSSP, který se právě konstituoval. Během podzimu 1932 zájem členstva zřejmě nadále upadal, neboť v listopadovém čísle Hlasu je otištěno upozornění členům Přátelství, že je jejich povinností navštěvovat pravidelně spolkové místnosti, a to každé úterý a čtvrtek. Valná hromada v září 1932 byla pravděpodobně jedním z posledních projevů spolkové aktivity pod hlavičkou OSSP. Dále už se v Novém hlasu vyskytují pouze sporadické zmínky, z nichž lze usoudit, že v průběhu celého roku 1933 jak OSSP, tak Liga existovaly pouze formálně a žádnou činnost nevyvíjely. V únorovém čísle ročníku 1934 šéfredaktor Vladimír Vávra vyzval k obnovení Přátelství, nemá-li být spolek pro nevykonávání činnosti zastaven. Dne 20. února 1934 se sice konala schůze v Kmochově restauraci vedle Vinohradského divadla, které se zúčastnila řada starých i nových členů, avšak to je poslední zmínka o OSSP, která se v Novém hlasu vyskytuje.
PŘÍČINY NĚÚSPĚCHU Na obou spolcích, které je třeba vzhledem k značnému personálnímu propojení chápat jako spojité nádoby, zarazí především nepoměr mezi houževnatou zakládací snahou aktivistů a jejich následnou krátkou existencí. Pravděpodobně zde hrála roli skutečnost, že vedoucí činitelé akci rozdělili na dva proudy. Aktivisticky naladění menšináři, kteří byli vykázáni z Ligy do Přátelství, nemohli být touto alternativou uspokojeni, neboť spolek se aktivismu programově vyhýbal. OSSP však nenašlo dostatečnou oporu ani v ostatních menšinářích, neboť povaha akcí, v nichž jeho činnost spočívala, nevyžadovala nutně aktivní činnost a účast. Má-li se jít někdo občas pobavit na taneční dýchánek nebo si popovídat se známými na čaji o páté, není samozřejmé, že se ztotožní s nezbytností oficiálního členství a placením členských příspěvků. Možností k navázání kontaktů bylo i za první republiky v Praze dostatek; některé podniky a formy sociability měly mnohem delší tradici než OSSP a setkávání v Batexu. Řada pražských homosexuálů, kteří byli přirozeně nejdůležitějším rezervoárem potenciální členské základny spolku, mohla brát vznik spolku Přátelství s jeho maškarními plesy a uměleckou akademií pouze jako určité zpestření a událost sezóny, kam stojí za to se jít podívat. Odtud také vysoká návštěvnost prvních akcí. Když ovšem zjistili, že se zde setkávají vlastně se stejnými lidmi, které z pražského milieu již dávno znají, jejich zájem pominul. O prvek organizovanosti a spolkové příslušnosti v oddechových činnostech pravděpodobně řada lidí neměla zájem. ČLSR, jejíž stanovy byly sice roku 1932 povoleny, ale která se nikdy ve smyslu stanov oficiálně nekonstituovala, se rovněž rozplynula. Odborníci, kteří odsud vytěsnili homosexuální aktivisty, ztratili motivaci pro institucionalizovanou společnou práci poté, co nacistický režim v Německu zlikvidoval Světovou ligu. Vrátili se poté k předchozímu stavu, kdy o liberalizaci legislativy v sexuální oblasti usilovali individuálně, případně i ve spolupráci s ostatními, avšak nikoli již institucionalizovaně. Vypovídá zkušenost homosexuálních spolků něco o kvalitě občanské společnosti za první republiky? Jejich krach byl samozřejmě způsoben primárně slabým zájmem samotných menšinářů, avšak tato skutečnost měla hlubší, strukturální pozadí. Právní rámec homosexuálům de iure nebránil, aby se k prosazování svých názorů a zájmů shromáždili: spolky byly nakonec povoleny. Homosexuálové mohli v mezích povolených cenzurou svobodně zveřejňovat a šířit své myšlenky, problém ovšem spočíval v tom, že v drtivé většině nebyli svobodní vnitřně. Aktivismus většinou považovali za nebezpečný a dávali přednost vzorcům chování ve společnosti, kterým je naučila sdílená životní zkušenost. Na tomto stavu se významně podílela ustanovení trestního zákona, neboť jedním z oficiálních důvodů pro trestnost homosexuality bylo působit preventivně proti jejímu rozmáhání. Zákon tak činil právě tím, že nutil homosexuály k autocenzuře chování, která jim objektivně bránila také ve vyjadřování občanských postojů, a stát tak de facto znásilňoval svobodu svědomí, kterou svým občanům ústavně zaručoval. Tuto bariéru dokázalo překonat pouze několik mimořádně odvážných jednotlivců. Přes relativně velkou míru demokracie v Československu v dobovém kontextu je tedy nutné učinit závěr, že za tohoto stavu zde nemohla plnohodnotná občanská společnost fungovat.
LITERATURA F. Schindler, „František Čeřovský, otec boje za dekriminalizaci homosexuálů v Československu“, in: Souvislosti 14, 2003, č. 4; J. Seidl, „Sjezd československých právníků v roce 1925 jako platforma diskuse o odtrestnění homosexuality“, in: M. Svoboda (ed.), Celostátní studentská vědecká konference Historie 2005, Liberec 2006; F. Tamagne, Histoire de l´homosexualité en Europe, Paris 2000.
Jan SEIDL (nar. 1981) se věnuje výzkumu homosexuality v dějinách českých zemí. V roce 2005 absolvoval v rámci stipendijního programu francouzské vlády studijní pobyt v Paříži, orientovaný na zahraniční bádání v této problematice.