- Baroko: lenošení a mrhání. V tom obrazu, který si o svých dějinách vytvořilo v 19. století měšťanstvo a který dodnes představuje "klasický" pohled na dějiny Evropy, nemělo baroko v žádném případě v hlavním proudu pokroku místo, tedy toho pokroku, který dával dějinám smysl. Požitkářská kultura zaostalé katolické části kontinentu stála v příkrém protikladu ke ctnostně pracovitému protestantismu, nositeli skutečného pokroku. Byla tak vlastně odbočkou dějin, dírou v nich — tak jako jí bylo v české variantě tohoto evropského, protestantsky určeného příběhu příslovečné "temno". Nezůstalo to samozřejmě bez kritiky, obrana se ale soustřeďovala na vyzdvihování estetických hodnot baroka, a ne na hlavní výtku hospodářské a společenské zaostalosti, barokní kulturou silně podporované, ne-li vytvářené. Poprvé důkladně se jí zabývá v mnohém objevně Peter Hersche (Musse und Verschwendung. Europäische Gesellschaft und Kultur im Barockzeitalter, 2 svazky, Freiburg 2006).
V období, které vymezuje zhruba lety 1560—1780, byla společnost katolické části Evropy především agrární, šlechtická a selská. Jejími hlavními rysy byla ostentativní rozmařilost "volného času" a bezmezné plýtvání v oblasti ekonomiky. Pro šlechtu to byly stavovsky dané ideály, pro sedláky hodnoty tkvící v agrárním rytmu jejich života. Ve větší části katolické Evropy chybělo spořivé a pracovité měšťanstvo, dokonce i v Itálii, která vytvořila v renesanci typickou kulturu podnikavých měšťanů. Výjimkou byla pouze Francie, kde přinejmenším v Paříži a okolí vzniklo měšťanstvo velmi podobné "protestantskému". Hlavním faktorem celé této společnosti byla samozřejmě církev, která měla kromě tvrdě uplatňované "správy duší" v rukou nejenom vzdělání a charitu, ale i hospodářskou moc.
...