Scéna jako z verneovky se odehrála 30. srpna 1873 na palubě parní lodi Viceadmiral Tegetthoff.
Bylo okolo poledne; opřeni o zábradlí paluby civěli jsme do cárů mlh, jimiž občas pronikaly sluneční paprsky. Tu náhle závoj par táhnoucí se před námi odhalil daleko na severozápadě matné hřebene skal, jež se v několika minutách proměnily v zářící alpskou krajinu! V prvním okamžiku jsme stáli všichni jako očarováni a nevěřili svým očím. Ale naše štěstí bylo opravdové a nic je nemohlo zaplašit. Potom, strženi radostným vzrušením, propukli jsme v bouřlivý jásot: „Země, země, konečně země!“ Rakousko-uherská polární expedice, která v polovině června 1872 vyplula z přístavu Bremerhaven, byla tou dobou již téměř rok uvězněna v neprostupném ledovém poli. O velení výpravy, financované rakouskou vládou a soukromníky, se rovným dílem dělili námořní kapitán Karl Weyprecht a Julius Payer, pověřený řízením průzkumu na ledu a pevnině. Původně vytyčený plán, průzkum moře a pevniny v blízkosti souostroví Nová Země a v ideálním případě nalezení severovýchodního průjezdu, zcela zkrachoval. Neprostupné ledové valy se kolem rakouské lodi spojily v souvislou ledovou kru obřích rozměrů, unášenou větrem a mořskými proudy severovýchodním směrem do neprobádaných končin. Posádka Tegetthoffu, jejíž pestrá sestava téměř věrně odrážela národnostní složení monarchie, přežila v ledovém zajetí první polární zimu ve víře, že příchod léta s sebou přinese vysvobození. Pohled na pobřežní skaliska neznámé pevniny, který se jim osudnou srpnovou sobotu nabídl, znamenal pouze zdánlivý obrat v dosud málo utěšeném průběhu expedice. Samotné dosažení v mapách dosud nezanesené skupiny ostrovů zcela záviselo nikoliv na vůli polárníků, nýbrž na samovolném pohybu ledové kry. Teprve 2. listopadu 1873 kolem osmé hodiny ranní mohl Julius Payer, doprovázen dalšími členy posádky, vystoupit na pevninu. S rakousko-uherskou vlajkou v ruce zabral nově objevenou zemi jménem Jeho Veličenstva a na počest císaře nazval souostroví Zemí Františka Josefa.
...