V čísle 4/2006 DaS kritizuje Mojmír Horyna knihu Tomáše Hájka o památkové péči. Tuto knihu jsem četl dlouho předtím, než se Tomáš Hájek stal ředitelem Národního památkového ústavu, a chci zdůraznit, že můj názor na tuto publikaci nemá nic společného s působením Tomáše Hájka v této funkci. Vyjadřuji se striktně ke kritice Mojmíra Horyny, která mě připadá zaujatá už jen tím, že vychází až v době, kdy se její autor stal ředitelem. Souhlasím, že v knize je několik nepřesností a že Tomáš Hájek zachází s některými reáliemi volně, ale nepovažuji to za nic katastrofálního. Publikace na mne zapůsobila pozitivně především v tom, jak názorně autor vysvětlil a doložil, že památková péče není něco neměnného, ale že se jedná o proces, který podléhá neustálému vývoji, který je závislý na sociálních, společenských a politických podmínkách. Z toho plyne, že i současný pohled na památkovou péči, který je obecně přijímán a vnímán jako dogma, nemusí být jediným možným. O podobě památkové péče by měla probíhat nepřetržitá diskuse, kde by měla být připuštěna i kacířská stanoviska. Text Mojmíra Horyny je názorem oportunisty a neopuristy, což dokazuje řada památkových aktivit, kterých se Mojmír Horyna zúčastnil, například úprava Santiniho areálu na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou. Historický purismus zdevastoval řadu památek, a i když je současný neopurismus určitě méně dogmatický, rozhodně není méně nebezpečný. Jsem přesvědčen, že Hájkova kniha by měla sloužit jako podklad k diskusi, ať jsou jeho ředitelské aktivity přijímány s nadšením, či odporem. Hájkova filozofie památkové péče vznikla, jak jsem již výše uvedl, dlouho předtím.
Jsem přesvědčen, že současný stav památkové péče nutně vyžaduje velkou revizi. Postoje Mojmíra Horyny nenasvědčují, že by část památkářů, kterou reprezentuje, byla k takové diskusi připravena.
Milan KNÍŽÁK
Vše, co napíšeme, vypovídá nejen o věci, o níž se vyjadřujeme, ale i o nás samých. Je proto pozoruhodné, že přenesení činnosti jednoho z největších malířů celých evropských dějin umění o 150 let jinam a jeho vřazení do úplně jiného kontextu ředitel Národní galerie nepovažuje za nic katastrofálního. Patrně bychom stěží našli druhého takového ředitele významné galerijní instituce na celém světě. Na Ústavu dějin umění FF UK by takové mylné tvrzení diskvalifikovalo svého původce již při přijímacím pohovoru. Takových omylů — jak na poli dějin umění, tak na poli filosofie — je v Hájkově knize víc.
To, že památková péče — stejně jako všechny lidské činnosti — prochází v dějinách proměnami, je obecně známou skutečností již dlouhou dobu. Na to nebylo třeba dezinterpretovat knihu jednoho z jejích nejvýznamnějších teoretiků. Ve vztahu k Rieglově práci Der moderne Denkmalkultus: sein Wesen und seine Entstehung se u Hájka o nic jiného než o hrubou dezinterpretaci nejedná. Hájkova práce je nebezpečná právě tím, jak neseriózně zachází jak s historickými skutečnostmi, tak s literaturou, se kterou polemizuje či kterou cituje. Jeho přístup nemá s vědou ani s filosofickým myšlením nic společného.
Co na Knížákově reakci považuji pro něj za typické, je to, jak záhy přechází od argumentace ad rem k argumentaci ad personam. Označuje-li mne za "neopuristu", pak se hluboce mýlí. Purismus 19. století aplikoval obecné normy slohu na jednotlivé památky, čímž je deformoval. Exaktní rekonstrukce vychází naopak od co nejúplnějšího poznání jednotlivé památky a rehabilituje její historickou podobu a uměleckou ideu. Tato metoda není dogmatem, ale jedním z možných přístupů k obnově památky, užívaným především tam, kde jde o dílo zvláště významného tvůrce a mimořádné hodnoty a významu a kde je možno na základě poznání zajistit skutečně exaktní provedení. Za jiných okolností je možno volit metody jiné, jak ostatně dokazuje má práce v SÚRPMO i léta následných aktivit.
Snad nejvíce mě v Knížákově textu nutí k úsměvu označení za oportunistu, tedy „člověka přizpůsobujícího své smýšlení a jednání podle okolností a možných výhod“ (Slovník cizích slov). Ví Bůh, že mám mnoho chyb, avšak oportunní jednání v mém životě nenajde nikdo, ani Milan Knížák. Užil-li tohoto pojmu k mému označení, pak ve mně vzbuzuje dojem, že buď neví, co oportunismus znamená, nebo že vůči mně prostě použil první pejorativní značení, které ho napadlo. Která z těchto dvou možností je pravdivá (či zda je nějaká další) mne ani nezajímá zkoumat.
Mojmír HORYNA
Případné pokračování diskuse čtenáři naleznou na webových stránkách www.dejiny.nln.cz, zde je rovněž uveřejněn text Tomáše Hájka „Nové naděje pro čas, paměť a identitu“.