Ve vaší knize Rok čtyřiadvacet hraje ústřední roli paměť. Vzpomenete si na svůj první kontakt s minulostí v dětství? Nemyslím tím výuku dějepisu ve škole, kde byly v té době dějiny různě „přepisovány“, ale spíš v rodině, prostřednictvím rodičů a prarodičů… Začíná to nedobře. Na tenhle typ otázek já neodpovídám.
Proč? Co je na nich špatného? Protože jsem háklivý na tohle prolínání veřejného se soukromým. Či přesněji řečeno – abych byl s to mluvit o tom, co považuji za své soukromí, musím mít pocit, že ten který zážitek, ta která zkušenost přesahuje z oblasti soukromí do veřejné sféry. Pak ano. Ale můj „první kontakt s minulostí“ je stejně jako moje první soulož věc soukromá. Přinejmenším v kontextu časopiseckého rozhovoru. Teď mi řeknete, že přeháním, a já s vámi budu souhlasit. Přeháním. Ale na věci to nic nemění...