- Zakazovati knihy. Dosud pět obsáhlých svazků má obrovské dílo o vatikánském Indexu zakázaných knih, jednom z pododdělení inkvizice. Je výsledkem mnohaleté práce týmu vedeného církevním historikem Hubertem Wolfem (H. Wolf, ed., Römische Inqusition und Indexkongregation. Grundlagenforschung: 1814—1917. Paderborn 2005—2006). Akta indexové kongregace se zachovala na rozdíl od akt inkvizice prakticky v úplnosti, edice a zpracování tedy může podat dokonalý přehled o činnosti této instituce. Nejde tedy v žádném případě o nějaký po senzacích se pídící spisek, co Wolf a jeho lidé předkládají, je věda a nic než věda.
Jedná ovšem o něčem, co je pro nás sotva nějak morálně ospravedlnitelné, ostatně ani dnešní katolická církev to obhajovat nehodlá. Spíše je to poučné. Katolická církev byla nejstarší a také nejlépe fungující organizací v evropských dějinách, byla vzorem pro všechny hlavní organizace novověku. V oblasti "knižní inkvizice" fungovala takto: nejčastěji se začínalo udáním, pak byla vyhotovena vyžádaná dobrozdání. Ta byla diskutována theology a pak kardinály. Jejich rozhodnutí schvaloval papež. Vše bylo přísně tajné, denuncianti, jednání i výsledek, který byl bez jakéhokoliv zdůvodnění publikován v Indexu zakázaných knih (od roku 1557 do roku 1948, zrušen byl 1966).
Předmětem zájmu inkvizice nebyly jen otázky dogmatu nebo víry, ale vůbec "správného" života. Celkem tak bylo "odsouzeno" téměř 6000 knih asi 4000 autorů. Určitá část udání ale neprošla procesem a byla odložena. To byl například případ slavné Chaloupky strýčka Toma protestantské autorky Harriet Beecher Stoweové. Roku 1853 ji udal perugijský inkvizitor Giacinto Novaro pro "rozstřikování typicky protestantského jedu". Ten spočíval v tom, že autorka se odvolávala ve svém plamenném protestu proti otroctví na biblické učení o tom, že lidé se rodí před Bohem rovní. Novaro v tom viděl výzvu k politickému převratu také v Evropě a s ním se shodli i další autoři dobrozdání. Kardinál Girolamo d'Andrea ale objednal další posudek od Antónia Favia da Rignano, který jednoznačně prohlásil, že otroctví je proti božským přikázáním, a že tedy kniha protestantky je vhodnou četbou i pro katolíky. S tím souhlasili kardinálové i papež a případ byl odložen. Mezi udavači nechyběly ani tak významní lidé, jako byl Metternich, který dal udat básníka Heinricha Heineho (zůstal na indexu až do roku 1967). Zatím nevyšel rejstřík k vydaným svazkům, ale už při listování narážíme na slavná jména filosofů, historiků, spisovatelů, katolických aktivistů a samozřejmě teologů. Jsou to namátkou: historikové lord Acton nebo Gregorovius či Ranke, filosofové Bergson, Renan, spisovatelé Claudel, D'Annunzio, Dumas, Heine, Materlinck, Zola. Na indexu se ocitl Mýtus 20. století Alfréda Rosenberga, ne ale Hitlerův Mein Kampf, ačkoliv kongregace měla připraveno nejméně deset odsuzujících dobrozdání.
Ti, kteří tak snadno volají po zákonném zákazu a soudním stíhání knih, jejich autorů a vůbec myšlenek, aby ochránili nerozumný lid před nákazami všeho možného druhu, by měli do těchto obsáhlých svazků alespoň nahlédnout, když už svazky tajné policie všech světských režimů dostupné nejsou. Důstojní otcové z Říma (jakož i náš pan poslanec Karas) to s námi mysleli dobře, o tomtéž ale byli vždy přesvědčeni na těch mnohých "úřadech pro tisk a informace", či jak se nazývaly.
- Vybetonovati svou minulost. Ekonomický tygr, jímž se stalo Irsko v posledních lech po vstupu do Evropské unie, se dostává do konfliktu se samotnými základy své historie. Vláda plánuje postavit dálnici do Dublinu, která by se těsně dotýkala Tary, 4000 let starého sídla irských králů, které básník W. B. Yeats označoval za nejposvátnější místo Irska. Sídlil zde legendární nejvyšší král Irska Cormac Mac Art, zde byli nastolováni králové na kamenný stolec podle svým původem stejného rituálu jako přemyslovská knížata v Praze. Uzavírali tak sňatek s mytickou bohyní Medb, odpovídající české Libuši. Je to něco jako český Říp. Dokonce se tu také konaly novověké tábory lidu, z nichž ten, který v roce 1843 uspořádal Daniel O'Connell, přilákal milion demonstrantů.
DaS (1/2004, s. 64) už upozorňoval na ohrožení světoznámého Stonehenge stavbou dálnice v Anglii. Obojí se setkává samozřejmě s ostrými protesty archeologů (v okolí Tary jsou ohroženy čtyři desítky archeologických lokalit), historiků i veřejnosti, výsledek je ale stejně samozřejmě nejistý. (Arts Telegraph 13. 1. 2006.)
Asi není daleko nový obraz evropského venkova jako výnosně idylických, golfovými hřišti a rekreačními areály zahospodařených ostrůvků mezi mnohaproudovými, zapáchajícími, hřmotícími a smrtonosnými dálnicemi. Je to dobře, nebo špatně? To není jisté, ale velmi pravděpodobně to tak dopadne, navzdory tisícileté historii. Nebo v jejím důsledku. Utěšovat nás může asi jen to, že vždy zbude něco místa na vrakoviště a na hřbitovy těch, kteří se na oněch vybetonovaných částech země pozabíjejí.
(Více informací zde: www.hilloftara.info)