Jimramov na Českomoravské vrchovině se na sklonku osvícenství stal významným kulturním centrem. Prosazení tolerančního patentu císaře Josefa II. pomohlo zdejším evangelíkům v jejich působení a v šíření vzdělanosti.
Budiž nám vítán, příteli, bratře, synu, ještě jednou budiž vítán v tomto svatém kruhu zednářském. Už jsi jeden z nás, opatřen jako my zástěrou i lžící zednářskou, opásán též mečem rytířským. Věziž, my se všichni srdečně z toho radujeme, že jsi k našemu svazku přistoupil; nebo tvůj kmotr slovem zednářským nám dává naději, že nejusilovněji s námi pracovati budeš na stavbě mystického Chrámu, kterou se zde zanášíme. Když spisovatel Broučků, evangelický farář Jan Karafiát, vzpomínal v Pamětech na vlastní kořeny ve svém rodišti, nevynechal ani kapitolu spojenou s tajnými naukami. Vepsal do ní i tuto ukázku z Rituálu pro příjímání nového bratra do zednářské lóže. Zdaleka nešlo jen o kuriozitu, byla to součást rodinného dědictví, které pronikavě ovlivnilo jak jej, tak i místa, odkud vyšel. V posledních dvou desetiletích 18. století se v Jimramově na Vysočině stal nedávno příchozí dědic panství Antonio hrabě Belcredi patronem a spolutvůrcem pozoruhodné atmosféry kulturního života. Svět kolem byl nahlížen prostřednictvím diskusí, které společně vedli aristokrati, katoličtí kněží, evangelický superintendent, učitel, hraběcí lékař, vrchnostenští úředníci, měšťané, ale i sedláci či mlynáři z okolí. Odpadaly tu jakékoli stavovské, náboženské i národnostní rozdíly. Rozmlouvali o poznání skrytém v knihách či tehdy ještě docela vzácných novinách, přivážených zdaleka. Místem setkávání se stal Belcrediho zámek, později také dům číslo 18 na náměstí, klub zvaný Kasino, náležející rodině Karafiátů. V Jimramově byly, zdá se, alespoň dva okruhy osvícenců, a pouze v případě užšího můžeme hovořit o tajné společnosti. Mezi nejvýznamnějšími postavami se totiž prolínají zednáři a ilumináti z brněnských lóží. Na rozdíl od zednářů, jejichž cíl – stavět chrámy mravnosti a humanity v lidských srdcích – se obracel především dovnitř lóží, považovali ilumináti za svou povinnost obracet se se svými morálními principy na veřejnost, a tak společnost měnit. Vírou ve všemocné mysterium světla navazovali (stejně jako zednáři) na obřady překračující křesťanské tradice, což je jeden z důvodů, proč vzbuzovali takový odpor v katolických kruzích. Usilovali o vliv na státní záležitosti, aby tak mohli uvádět v život své sociální a hospodářské představy. Jejich ideálem byl stát ušlechtile vzdělaných, svobodných a sobě rovných občanů.
JIMRAMOVŠTÍ OSVÍCENCI Samo v sobě pravda jest, nic není ve světě neužitečného, i z kořene vyschlý strom, ano i jedovaté ovoce nesoucí zrostlina přináší na svém místě, svým časem jistému stvoření Božímu svůj užitek... Kázání nejvyššího představitele moravských reformovaných evangelíků, jimramovského superintendenta Michaela Blažka (1753–1827), byla plná košatě se větvících obrazů i odkazů. Superintendent měl na paměti nejvyšší cíle – očištění a posvěcení člověka. Iluminátem byl zřejmě od dob studií a pro své zasvěcení se časem stal jedním z nejvýznamnějších moravských členů tajného svazu. Jimramovská církev skrze něj získala v letech 1784 až 1842 jakési prvenství nejen mezi církvemi v okolí, ale i mezi ostatními církvemi moravskými. Pocházel z rodiny českých pobělohorských exulantů, usazených v hornouherské Skalici. Studoval na domácích univerzitách v Prešpurku a Debrecíně, poté byl po několik let vychovatelem v rodinách uherských šlechticů. V bohaté knihovně josefinisty a osvícence Gedeóna Rádaye měl mladý teolog možnost seznámit se s díly nejpokrokovějších francouzských, holandských i německých filozofů. Touha po dalším vzdělání vedla Blažka do Švýcarska – psal odtamtud svému dobrodinci Rádayovi dopis plný obdivu k švýcarskému zřízení – pobyl v Basileji a Lausanne. Ve studiu pokračoval v německých zemích, na univerzitách v Göttingenu, Marburku a Halle. V holandském Utrechtu jej zastihla zpráva o vydání tolerančního patentu. Evangelické sbory na Moravě potřebovaly nové pastory a on vyhověl jejich přání. Nejprve působil jako kazatel v Nosislavi, poté v Jimramově, kde byl císařem Josefem II. dne 13. října 1784 jmenován superintendentem. K tomuto kraji přilnul a zůstal mu věrný až do smrti. Přestože měl osobně na starosti rozsáhlou úřední agendu (úspěšné žádosti do celé Evropy o finanční podporu novým sborům, povolávání kazatelů, organizace a spory sborů, vizitace), vzorně plnil každodenní povinnosti duchovního. Byl plodným spisovatelem a překladatelem děl vysokého stylu, především teologických spisů. Tisk Blažkových knih pomáhal financovat významný představitel maďarských kalvínů Josef hrabě Teleki — za to mu superintendent připsal vydání překladu Modliteb uherského kazatele Jiříka Sixaye, obsahující také pravidla křesťanské etiky: všechno tělesné je předobrazem duchovního. Blažka samotného fascinovala česká reformace a vlastnil sbírku rukopisů s touto tematikou (zejména závěry z různých církevních synodů od počátku 15. století). Rukopisy snad zčásti zdědil, zčásti získal při svých cestách. Jeho osobní knihovna čítala mnoho desítek knih. Jen soupis zbylých knih, pořízený rok po jeho smrti za účelem prodeje, představoval ještě 211 latinsky, německy, česky, maďarsky, hebrejsky a francouzsky psaných svazků. Nacházíme zde knihy především náboženského charakteru, mystické, ale také například Historii literatury české od Josefa Jungmanna. Úsilí českých obrozenců Blažek podporoval různými způsoby. Kromě vlastní literární tvorby zmiňme jeho výzvy kazatelům moravských sborů, aby odebírali vždy dva exempláře Krameriových českých novin, jeden pro sebe a druhý pro sbor. Jimramovský superintendent byl, zdá se, také iniciátorem zaslaní Pamětního spisu původních 177 Čechů za podporu veleslavných stavů ku povznesení jazyka českého českému zemskému sněmu (1793). Je to jediný doklad proniknutí českých národních snah z nejširších vrstev na zemský sněm. Proto se o jeho osobnost neobyčejně zajímal i Josef Dobrovský. Superintendenta s ním spojoval zájem o tajné nauky („modrý abbé“ býval podle tradice jistou dobu zednářem) i společní přátelé. Spojení se zednáři, ilumináty a především uherskými jakobíny připravilo Blažkovi nejednu horkou chvilku při vyšetřování takzvané „helvetské“ a „frajmaurské rebelie“ v brněnském a jihlavském kraji, které měly údajně přerůst ve státní převrat, jakousi českou obdobu Francouzské revoluce. Na návštěvě u hraběte Mittrovského na zámku v Dolní Rožínce byl de facto zatčen, záhy jej však osvobodili a propustili a Michael Blažek ze svých zážitků sepsal veršované vyprávění. Nakolik byla ale jeho duše na straně loajality a konzervativního patriotismu či radikálního osvícenství a revoluce, věděl jen on sám. Jisté je, že onen neobyčejný muž vnímal svět přes veškerou otevřenost novým myšlenkám ezotericky. A čas zjevení skrytého tajemství života, padajícího v odlescích z protržených nebes, ještě nepřišel, alespoň ne pro každého. Mnohé vypovídá symbolika jeho znaku na osobní pečeti: slunce vycházející z půlměsíce a šesticípá hvězda jako znamení božské podstaty světa – dva trojúhelníky v sobě ukazují provázanost Nebe a Země – zednářský atribut krásy. Odraz nové osvícenské univerzality se brzy promítl i v hospodářském pokroku. V roce 1795 povolil majitel panství hrabě Belcredi změnu roboty na peněžní dávky a od té doby Jimramov nerobotoval. O poměru vrchnosti k poddaným svědčí dopis Belcrediho z roku 1801, jímž jmenovaný srdečnými slovy děkuje Jimramovským za vydatnou pomoc při panské sklizni za deštivých žní. Ostatně pro své poddané postavil hrabě na svůj náklad školu přímo uprostřed náměstí. Jimramovští osvícenci dokonce usilovali o zřízení vyšší školy (jednali o učitelské akademii), ale neúspěšně. Ani tak se vliv tohoto zvláštního místa na okolní krajinu Vysočiny nedá přehlédnout: Udělejte kruh asi dvě hodiny cesty kolkolem a počítejte, co z toho kruhu pošlo za prvních 100 neb jen 50 let po toleranci bystrých otevřených hlav, které vzdor nepříznivým skrovným poměrům, beze vší přízně lidské, o svých silách pustily se na vyšší a vysoké školy, a které potom svému oboru nepopiratelně vtiskly svou Imramovskou pečeť, píše Jan Karafiát a jeho vlastní rodina je toho důkazem. Najdeme v ní faráře, majitele brněnské továrny, lékaře či obchodníky sponzorující vydávání českých knih. Rovněž jejich zásluhou spatřil světlo světa Jungmannův český překlad Miltonova Ztraceného ráje, kultovního díla preromantismu, kde je vzývána příroda v netknuté, drsné podobě. Bohatou rodinnou knihovnu Karafiátů využíval ke svým literárním pracím i katolický kněz a obrozenecký spisovatel Matěj Josef Sychra. Za jeho působnosti byl v Jimramově ulit nový zvon, a navzdory tomu, že evangelické kostely nesměly mít v té době podle tolerančních regulí věže ani zvony, byl na něm pořízen následující nápis: Od dobrodinců chrámu Páně, jak katolíků, tak helvetů, dal se tento zvon ulít ve Sloupnici u Vaňka Léta Páně 1819. Hlaholem symbolické duchovní unie, rozléhajícím se po městečku, předběhl Matěj Josef Sychra čas o desítky let. Jeho konzervativní nadřízené z brněnské konzistoře ovšem podobná gesta děsila, a tak Sychra nakonec raději přijal poslání zachránit zpustlý Santiniho poutní kostel na Zelené hoře u Žďáru, právě včas, když se jej nový majitel panství chystal zbourat. V roce 1924 z Jimramova odešel, poté, co zde vytvořil převážnou část svého literárního díla. RENESANCE PROTESTANTISMU Nakolik přispělo osvícenství a nakolik aktivita tajných katolíků k uzákonění tolerančního patentu, není stále jasné. Co víme o kulturních důsledcích patentu? Existovala vůbec nějaká kultura tajných evangelíků a co se s ní stalo po roce 1781? Nebyla převrstvena importovanou kulturou nově vytvořených tolerančních církví? Vyhlášení tolerance v říjnu roku 1781 můžeme směle označit za renesanci českého protestantismu a za jedinečnou výzvu pro potenciál členů tajné předtoleranční církve. Ti stále udržovali kontinuitu vysokou kulturou, vytvářenou jejich předky v 16. a 17. století zejména v jednotě bratrské – vzpomeňme jen na Bibli kralickou či díla Jana Amose Komenského. Svébytná kultura se nerozvíjela ani tak v oblasti lidového umění, architektury či odívání, ale spíše v oblasti slova mluveného, psaného i zpívaného. Teprve toto slovo pak ovlivnilo osobité prvky ve výše jmenovaných oblastech. Mezi protestanty, kteří zanechali svou stopu v evangelické kultuře, patří také Tomáš Juren (1750–1829), který se narodil jako třetí z pěti dětí na statku jedné moravské selské rodiny. Nadání jej přivedlo na dráhu kantora, později se stal laickým kazatelem, spisovatelem a výtvarníkem. Za své první peníze si koupil Komenského Labyrint světa a byl uchvácen. Stejně jako hrdina Labyrintu chce svůj osud ovlivnit: Já že jsem s tím oumyslem přišel, abych sám všecko prohlédl, a teprv co by mi se líbilo, sobě vybral. Tušil už tehdy mladý kantor osudové sepětí s životem „Učitele národů“? Tomáše Jurena bude stíhat jedno neštěstí za druhým, budou mu umírat děti, bude v pronásledování za své přesvědčení odcházet z místa na místo, přesto své zásady neopustí. Ani jako kazatel a organizátor církve ještě před vydáním tolerančního patentu, ani poté, co jeho vysoké ideály nenaleznou v církvi naplnění. Jeho pokusy o nápravu skončí tragicky – ve dvaačtyřiceti letech vyškrtnutím ze seznamu členů sboru, který založil, a vyhnáním z domova. Paměti – Kniha aneb poznamenání všelikých příhod věku a živobytí Tomáše Jurena – jsou nejznámějším, byť jen jedním z řady děl, která za léta sepsal. V rukopisech modliteb, kancionálů jednohlasých písní, úvah (například Malá knížečka o věku starém), dokonce i ve vlastních výkladech vztahoval své poznání ke každému tak, aby mu bylo ku pomoci ve vlastním životě. Toleranční architektura se vyznačuje čistotou a střídmostí. Její podobu ovlivňovala jak omezení plynoucí z tolerančního patentu, tak i náročné požadavky Desatera. Ve Veselí na Vysočině hodlal Tomáš Juren postavit novou modlitebnu, ke které mu vrchnost vydala svolení, a tak se na jaře roku 1782 mohlo začít s pracemi. Juren připravil návrh respektující strohý josefínský styl a společně s místním veselským rychtářem stavbu vedl. Modlitebna měla dva vstupy, na každou stranu ji prozařovala čtyři na tehdejší dobu poměrně veliká okna. Šindelem pokrytou mansardovou střechu zdobila římsa a završovaly korouhvičky – dva plechoví kohouti s letopočtem 1782. Uvnitř byl trámový strop a jedna kruchta, ústředním místem pak stůl Páně a kazatelna. Církev tak bývala shromážděna kolem dvojího druhu slova Božího: čtení Písma a večeře Páně. Výzdobu Juren doplnil kaligraficky malovanými biblickými nápisy na stěnách. Představu o vzhledu interiéru nově postavené toleranční modlitebny poskytuje popis z chrámu ve východočeské Horní Čermné, jehož výzdoby se snad také zúčastnil. Uvnitř byly kolem okrouhlých oken namalovány barevné květinové vzory a mezi okny velké květinové věnce. V těch věncích řeči z Písma svatého se nalézaly. Výzdoba sakrálního prostoru nebyla samoúčelná, sloužila vzdělání, potěše a napomenutí sboru. Veselský chrám vznikl za necelých pět měsíců a superintendent Blažek jej posvětil jako druhou nejstarší evangelickou modlitebnu na Vysočině (prvenství si udržel Prosetín, posvěcený jen o pár dní předtím). Po letech první velkou obnovu a rozšíření veselského domu Páně vedl po kantorovi Jurenovi nejlepší stavitel široko daleko, který se podílel na podobě mnoha moravských zámků (v Lysicích, Lomnici, Černé Hoře i jinde), geniální znalec stavebních slohů a struktur František Vašíček, podle všeho absolvent mnichovské Akademie. Přestože evangelíci často připomínali své postavení neplnoprávné a opovrhované menšiny, vlastní vystupování tomu rozhodně nepodřídili. Náležitou vážnost dávali najevo nejen architekturou, ale i pevným lpěním na svých právech. Výtvarná umělecká díla představují velkou a dosud ne zcela známou stránku života Tomáše Jurena. Zatímco v katolických rodinách často visel v tradiční světnici na stěně nad stolem dřevěný kříž se svěcenými kočičkami a kvítím, vedle něj pak na skle malované obrázky s výjevy ze života Ježíše Krista, Panny Marie a různých svatých, nacházíme u evangelíků na stejných místech ozdoby buď rázu ryze biblického, nebo různé upomínky na vydání tolerančního patentu. Místo nad masivním dřevěněným stolem proti dveřím a kamnům bylo klíčové a v jeho výzdobě rodina vyjadřovala své duchovní směřování. Kantor Juren se zabýval malováním těchto obrazů pro evangelíky celého kraje. Na základě rozboru textového akvarelu Adama a Evy se stromem poznání – znamení prvního hříchu, smrti, bolesti, varování – malovaného na papíře a objeveného v jeho pozůstalosti mu můžeme připsat celou řadu dosud anonymních lidových prací. Mezi nimi i pýchu expozice českých evangelíků na legendární Národopisné výstavě českoslovanské v Praze 1895 – soubor malovaných obrazů z toleranční doby, který z valné části namaloval právě on. Více než dva miliony návštěvníků tehdy zhlédlo obrazy Večeře Páně, Adama a Evy v ráji, Desatera přikázání Božích, Památníky Tolerančního patentu či Domácí požehnání. Tyto „psané“ obrázky patří ve svém oboru k evropským unikátům. Je prokazatelné, že obrazy několika základních typů maloval Juren v různých variantách a obměnách. Typické – a symbolické – malované srdce uvnitř s citátem, z něhož vyrůstá kytice pestrých květů, se rozšířilo v dobové výzdobě knih, nástěnných maleb i na reliéfech náhrobků v široké oblasti na pomezí Čech a Moravy.
TOMÁŠ JUREN A HANS NIELSEN HAUGE Kým byl, mohl být a kým by měl být Tomáš Juren? Snad jako jeho současník žijící v Norsku Hans Nielsen Hauge (1771–1824), který stejně jako Juren pocházel ze selského rodu z venkova a také podobně neměl žádné formální teologické vzdělání. Navzdory tomu, hluboce prodchnut zásadami pietismu, se stal evangelickým kazatelem. S Jurenem jej spojovala i zkušenost pobytu v žaláři pro nesoulad s oficiální církevní politikou. Hauge napsal řadu knih, jež však nezůstaly v rukopisech, naopak byly hojně vydávány a doslova obletěly celé Norsko. Odhady hovoří, že alespoň jednu nebo více jeho knih si tehdy přečetlo 100 000 lidí v čase, kdy celá norská populace čítala necelý milion více, či spíše méně gramotného obyvatelstva. Takto masově rozšířené poselství mělo v době tvořící se novodobé norské národní identity zásadní dopad a později inspirovalo vznik celé řady analýz, životopisů, dokumentů i hraných filmů. Hauge kladl důraz na uvádění křesťanských ctností do života — rovnosti (rovného přístupu, například ke vzdělání), hrdé skromnosti vůči luxusu, pracovitosti. Zdůrazňoval šanci každého být zodpovědným pánem vlastního života. Nelze čekat, až člověku tuto šanci někdo udělí, svou svobodu musí každý najít sám v sobě. Tyto hodnoty přesně zapadaly do času ideálů Francouzské a americké revoluce. Hauge nebyl socialista, jen neměl rád tendenci nových kapitalistů okázale mrhat svým bohatstvím. Peníze mají sloužit k tvorbě nových hodnot, dobra, jež, jakmile oběhne svět, vrátí se k mecenášovi. Zmíníme-li ještě vztah k přírodě, vypsali jsme všechny základní norské hodnoty, platné dodnes! Daleko odtud zůstaly spisy Tomáše Jurena v rukopisech. Jeho jméno většina lidí nikdy neslyšela a sotva je k nalezení v nějakém slovníku. Jeho díla čekalo zapomenutí, ba většinu z nich zničení. A jak je tomu s českými hodnotami? Toleranční doba se jakoby symbolicky uzavírá v Jurenově rodišti v Prosetíně, horské obci s nejstarší protestantskou modlitebnou pod „sloupem světa“, staletým dubem, kde tajní evangelíci roku 1781 poprvé veřejně vyznali víru. Právě zde najdete přesně naproti kostelní kazatelně prostý kamenný jehlanec, završený znamením knihy a kalicha — svědectvím odhodlání žít v pravdě, v sepětí s krajinou i lidmi. Je to hrob Josefa Švandy, posledního duchovního pastýře toleranční doby. Hrabě Antonio Belcredi byl pohřben o mnoho let dříve jen o kousek dál – nad Jimramovem v podobném jehlancovém obelisku poblíž hřbitova, spojujícího katolické i evangelické hroby. Teprve okamžikem smrti se tolerance stává sjednocením. Sjednocením rozděleného světa do nekonečnosti Univerza.
LITERATURA S. Bolom, „Napoleonské války v paměti písmáků Vysočiny“, in: Napoleonské války a historická paměť (eds. L. Fasora, J. Hanuš a J. Malíř), Brno 2005, s. 293–308; K. Čermák (ed.), Paměti kantora Tomáše Jurena, Čáslav 1904; J. Karafiát, Paměti spisovatele Broučků, Praha 1919–1928; J. Kroupa, Alchymie štěstí, Kroměříž – Brno 1986; M. Procházková, „Modlitebny a hřbitovy evangelíků uprostřed krajiny“, Památková péče na Moravě, 2005, č. 10, s. 85–88.
Sixtus BOLOM (nar. 1982) studuje v Historickém ústavu FF MU v Brně, zabývá se dějinami kultury 18. a 19. století a regionální historií.