V Muzeu umění Olomouc je do 5. března 2006 k vidění výstava pravoslavného umění nazvaná Půst očí. Její autorky — Michaela Ottová a Helena Zápalková — zde shromáždily přes 130 ikon z 18. a 19. století převážně ruského původu, které pocházejí z českých veřejných sbírek. Klíčem k výběru byla snaha představit v co největší šíři svět námětů a ikonografických typů charakteristických pro východní umění. Autorky se rozhodly pojmout katalog výstavy tak, aby v sobě spojil funkci průvodce po aktuální expozici a zároveň se stal platnou příručkou východní ikonografie. Takovou publikaci totiž české prostředí dosud postrádalo, a její funkci tak omezeně suploval slovníček pojmů a jmen připojený ke skvělé knize Viktora Lazareva o Andreji Rublevovi.
Zatímco část katalogová má formu seznamu vystavených děl s připojenými faktografickými údaji, ale bez vysvětlujících hesel k jednotlivým ikonám, těžiště významu knihy leží v části textové. Ta je svojí formou rozdělena do dvou částí: v první je čtenáři představena technika ikonopisu, formální vývoj ruské ikony a systém výzdoby pravoslavného chrámu; druhá část má charakter ikonografického slovníku, který je tematicky rozdělen tří oddílů, věnovaných Kristovi a jeho zpodobení na ikonách, zobrazení Bohorodičky a ikonografii nejdůležitějších pravoslavných světců.
První část předkládá českému čtenáři ucelený úvod do východního, pravoslavného výtvarného umění, jehož je ikona nejvýraznějším představitelem (vedle specifické chrámové architektury). Autorky zde navázaly na starší tradici českého bádání, jejímž magnus parens byl emigrant ze sovětského Ruska Nikodim Pavlovič Kondakov a kterou ztělesňoval zejména Kondakovovův pražský žák Josef Myslivec. Myslivcova dosud nepřekonaná syntéza Ikona (Praha 1947) byla také zdrojem pro kapitolu zabývající se formálním vývojem ruského ikonopisu. Důležité je pak zvláště letmé upozornění na dvojí charakter či přímo dvojí podstatu ikony: jako uměleckého díla a jako předmětu živého kultu a okna do nebes. Není náhodou, že se tomuto aspektu východního malířství v poválečné literatuře nedostávalo patřičné pozornosti, ani to, že i v současné době dokáže ikonopis z tohoto hlediska mnohem zdařileji nahlédnout literatura teologická či spirituální než práce umělecko-historické.
Charakter doslova základního činu má část katalogu skládající dohromady ikonografický slovník. Ani zde však nebyly v českém kontextu autorky zcela bez předpokladů. Je to zejména Studie k ikonografii Bohorodičky, zařazená do českého výboru Lazarevových prací (Styl a kultura, Praha 1989), která přehledně představuje vývoj čtyř hlavních typů zobrazení Bohorodičky ve východním umění — Glykofylusa (sladce milující), Galaktotrofusa (kojící), Pelagonitissa (se skotačícím dítětem) a Hodegetria (průvodkyně na cestách). Autorky se neomezily na základní typy, jejichž výběr je oproti Lazarevovi širší, ale odkrývají nám i svět nepřeberného množství variant těchto typů. Teprve na této úrovni jsme schopni nahlédnout místo ikony v náboženství a víře ruského pravoslaví a pokusit se pochopit intimní vztah, který k ikonám lid choval a chová. Neméně významná je i kapitola věnovaná zobrazování Krista. Také zde existuje několik hlavních typů, které vycházejí z posvátných textů — vševládný Kristus Pantokrator, dvanáctiletý Kristus Emmanuel či Mandylion — věrná podoba Kristovy tváře, jejíž západní obdobou jsou Veraikony. U těchto ikon nedošlo k takové regionalizaci jako u Bohorodičky, naopak si podržely obecnou platnost pro celou pravoslavnou oblast. Část věnovaná ikonografii svatých v pravoslavném ikonopisu by si nepochybně zasloužila samostatnou publikaci, měla-li být zpracována důkladně. Autorky výběr světců přizpůsobily souboru vystavených ikon, a představili nám tak řadu sestavenou ad hoc, která ovšem nepostrádá záměr seznámit čtenáře s ikonografií alespoň těch nejdůležitějších zástupců východního světeckého panteonu. Zajímavá je také kalendářní ikona (Menologium), která představuje jeden z měsíců liturgického roku se všemi svatými a svátky, jejichž paměť je v onom měsíci připomínána.
Je zřejmé, že publikace k výstavě má potenciál k tomu, aby se stala základní orientační příručkou a výchozím bodem k dalšímu studiu pro všechny zájemce o poutavý a tajemný svět východního umění. A lze si jen přát, aby obě badatelky pokračovaly v nastoupené cestě, která je zavedla na pole českými dějinami umění již delší dobu neobdělávané.