Zapálená auta a veřejné budovy francouzských předměstí byly pro svět šokem. Byly šokem i pro Francouze, vyjevily vyčnívající část ledovce, s kterým žije Francie už dlouho, aniž by měla jasnou koncepci, jak jej vstřebat. Právě on podle všeho bude v příštích letech největším problémem Evropy.
Problém není náboženské, není sociální povahy v klasickém smyslu. Tkví v nedotažené, odbyté, nepochopené i odmítané integraci skupin obyvatelstva, jež se stát nesnaží seriozně začlenit a které o to už ani nestojí. Francie si nechala v některých oblastech narušit vnitřní soudržnost, dala vzniknout skupinám obyvatelstva, jež nemají vtištěny kódy okolní civilizace, jak ji dnes žijeme, s návykem na studium, práci, placení nájmu, jisté chování k ženě, na veřejnosti, v autobuse. Narodili se ve Francii, kde jsou odmítáni, ač mají místní rodný list, a sami mají k Francouzům averzi. Události vyjevily dnešní zranitelnost francouzského integračního modelu, který přitom dlouho dobře fungoval. Vždyť Francie je zemí přistěhovalců par excellence a v tomto ohledu velkou výjimkou Evropy. V minulých sto padesáti letech, kdy se snad z každé země chudí vystěhovávali, byla jediným státem kontinentu, který naopak přistěhovalce přijímal. Donedávna tu panovala představa, že integrace se ve Francii vždy zvládla. Poslední události vyjevily už poněkolikáté slabost školství na sídlištích i krizi určité rodiny a rodinné autority, kterou stát neumí nahradit. Francii chybí strategická představa o přistěhovalectví, nemá koherentní model integrace. Úsilí je roztříštěno mezi pět tisíc asociací a institucí, chybí vůdčí orgán, navíc v posledních letech vláda snížila finance na integraci, zrušila místní policii. Snad až teď si země uvědomuje, že jde o národní problém. Nepokoje ukázaly, že existují dvě Francie. První patří mezi nejkomfortnější země světa, je plná slušnosti, civilizovanosti, kultury slova, rychlovlaků, udržovaných měst a veřejných prostorů, šestá ekonomika planety, jedno z nejlepších zdravotnictví. Tohle je Francie většinová, kde se na vás prodavačky usmívají, kde se lidé zdraví, když se potkají na výletě v lese. Ale je tu také Francie okrajová, plná hrubosti a poloanalfabetismu, pro niž jsou kódy fungování francouzské společnosti španělskou vesnicí. Žije vesměs koncentrována na sídlištích, daleko od kulturních center, kde teenageři útočí na každý symbol státu, i když to je sanitka nebo hasiči, kam se policie odváží jen početná a těžce vyzbrojená. Ženám nutí zahalení, de facto se tam toleruje polygamie, což jsou fenomény, o nichž se raději moc nepíše a nemluví. V takovémhle prostředí, jemuž úřady říkají citlivé městské oblasti (je jich 752), je odkázáno žít možná pět milionů osob, osm procent obyvatel. Léta Francie záplatovala beznaděj sociálními dávkami a podporami, posíláním sociálních pracovnic, zakreslováním nových prioritních zón do územních a školských plánů, aniž by se možná podívala seriózně na jádro věci: o jaké lidi jde, proč se neumějí a dnes už některé jejich děti možná ani nechtějí integrovat. Nepokoje tu vybuchují už pětadvacet let, byť dříve se odehrávaly v daleko menší míře.
CO SE STALO: MĚSTSKÉ POVSTÁNÍ Především řekněme, že listopadové nepokoje nebyly organizovány z žádného centra, že za nimi nestála žádná politická ani náboženské síla. Bylo by omylem chtít je interpretovat jako střet civilizací či jako projev politicky probuzeného islámu. Nepadaly žádné islamistické požadavky, nebyla zaznamenána aktivita žádného imáma. Nedávno vytvořená Unie francouzských islamistických organizací dokonce vydala v prvních dnech nepokojů fatwu odsuzující násilí a ničení aut, rektor pařížské mešity odsoudil zapálení jednoho kostela. Co je důležité a v čem se liší od rasových bouří třeba ve Velké Británii: mladíci nezaútočili na žádného člověka, nepokoje neprovázela rasistická hesla ani protižidovské výpady, byť byla mezi několika stovkami veřejných budov poškozena také jedna synagoga. Vlastně nebyly zaměřeny na podporu vůbec žádných požadavků. Jejich aktéři měli dost velký problém artikulovat, co chtějí a jestli vůbec něco chtějí. Šlo o akty zoufalství, vandalství a násilností, o potěšení, že se bude něco dít, o jakousi pokřivenou hru, jejíž účastníci se snažili předčit jeden druhého a sousední sídliště. Byli jimi vesměs adolescenti, většinou nezletilci, kteří tráví celý život v ghettu svého sídliště. Pocházejí z rodin, jež se přistěhovaly nejčastěji ze subsaharské Afriky. Sami se ale narodili ve Francii a jsou Francouzi (mezi třemi tisícovkami zadržených napočítala policie jen šest procent cizinců). Šlo o několik týdnů trvající a dost masové činy, které byly omezeny na určitá sídliště. Na mapě Francie planulo třináct bodů označujících výrazné nepokoje, třináct velkých měst s předměstími, dohromady 300 míst, mezi nimi ovšem všechna předměstí Paříže kromě západních. Jinak nic, v lepších čtvrtích klid. Bylo to poprvé, co se masový odpor ve Francii neodehrál ve středu měst, tam, kudy se tradičně valí protestní demonstrace nebo kde kdysi létaly dlažební kostky studentů. Detail odhalující, že jde o jinou sociální kategorii a nový fenomén, těžko postižitelný klasickými termíny. Kdyby obraz nepokojů nerozšířila televize, asi by nedosáhly takových rozměrů, vždyť prvních pět nocí zůstávaly omezeny na jediné pařížské předměstí Clichy-sous-Bois. Podle Ústředí zpravodajských služeb Renseignements Généraux, vždy velmi dobře analyzujících situaci, jejichž zpráva částečně pronikla ven, prožila Francie městské povstání, vzpouru sídlišť, která neměla žádné centrum, vůdce ani program. Islamisté nehráli žádnou roli, naopak měli veškerý zájem na rychlém návratu ke klidu, aby na ně nepadl stín podezření. Podle zpravodajské analýzy vedl mládež silný pocit sdílené identity, jenž nespočíval pouze v jejím etnickém či geografickém původu, ale v jejím údělu jedinců vyčleněných z francouzské společnosti. Mladí násilníci se cítí postiženi chudobou, barvou pleti a svými jmény. Ti, kdo devastovali sídliště, měli společnou absenci perspektivy a nemožnost začlenit se pomocí práce do společnosti… Jako by byli ztratili důvěru k institucím, ale rovněž k soukromému sektoru jako zdroji pracovních možností a ekonomické integrace. Podle pařížské prefektury šlo ovšem o jádro delikventů, z nichž polovina už měla co do činění se soudy. Začátek událostí byl pro francouzská sídliště už klasický. Policisté kontrolovali dva adolescenty (15 a 17 let), ti se dali na útěk a ukryli v budově transformátoru, kde je usmrtil proud. Po sídlišti se okamžitě rozšířila fáma o zabití, teenageři se srotili a už to začalo. Snad každý víkend se odehrává někde v zemi podobný výjev: policie kontroluje auto (většinou ukradené) s výrostky uvnitř, ti se pokusí ujet, někdy skončí zraněním, někdy ve stromě, a už jsou v ulicích desítky jejich známých, občas zapálí komisariát nebo vymlátí supermarket. V krajních případech vyšle policie zásahovou jednotku, z té mají teenageři respekt, obnoví se klid – až do příštího incidentu. Novinkou tentokrát bylo, že vzpoura dostala celostátní rozměr a trvala tak dlouho: tři týdny, během nichž shořelo přes devět tisíc aut a desítky budov. Když hořelo devadesát osm aut za noc, policie oznamovala návrat k normálu. Teenageři se nevydali ničit do bohatých čtvrtí či do centra Paříže, devastovali to málo, co bylo kolem nich příjemného. Zapalováním aut a popelnic nejspíš provokovali policii (v městské civilizaci není nic snazšího a dostupnějšího k zapálení), podpalováním veřejných budov se pak pouštěli do symbolů státu a jeho autority, kterou vnímají jako nepřátelskou. Ani mezi sídlišti navzájem nebyla pozorována solidarita, mladí se identifikovali přináležitostí jen ke své čtvrti, nikoli s mládeží jiných obcí, říká zpráva Renseignements Généraux. Odpovídá to mentalitě sídlištních teenagerů, kteří svůj život tráví na území vymezeném hranicemi betonového ghetta, jež si střeží jako jakési kmenové teritorium. Pohybují se po něm v partě, prosazují své zákony a mluví vlastním jazykem, průměrnému Francouzovi zcela nesrozumitelným. Přísahají na rap, jsou pěšáky drogových gangů. Společně netuší, podle jakých klíčů funguje většinová společnost, postrádají návyky a zábrany okolní kultury, které jim nikdo neodhalil, ale nikdo jim rovněž nepředal ani kulturu jejich předků. Nemají nás rádi, a tak ať je to bolí, řekl jeden z nich o okolní Francii. Zajímavá byla za nepokojů reakce některých dospělých obyvatel sídlišť. Když se výrostci pokoušeli zapalovat školy, školky a tělocvičny, začali v nich dospělí v noci držet hlídky. Nikoliv vyzbrojení, nikoli jako agresivní domobrana. Pouhou svojí přítomností jim chtěli dát najevo, že jde o zařízení pro všechny, pro jejich rodiče, pro jejich sourozence, že útoky na ně poškozují vlastní rodiny. Zdá se, že tenhle přístup místy zabral. Ukazuje na silný cit občanské zodpovědnosti části obyvatel sídlišť, na to, že nevěří jen na represi, ale na dialog, že jsou ochotni se angažovat, že mají pocit, že události mohou a musí ovlivnit. Francouzská sídliště přitom nejsou žádný Chánov. Neznají uniformitu stále stejných oken a klik socialismu ani panely, většinou to jsou originální stavby, v jejichž okolí vznikly také parčíky, potůčky, uklízejí se, jejich zrod vedla snaha vytvořit něco estetického. Schodiště, výtahy, schránky jsou však během chvíle zničeny, veřejná moc tu abdikovala a denní život je v nich tvrdý. Tvrdost je asi nejpřiléhavější popis sídlištní reality. Statisticky tu je dvakrát vyšší nezaměstnanost, dvakrát víc žáků nedokončí školu, dvakrát vyšší delikvence, o polovinu méně lékařských zařízení než ve zbytku Francie. Stát a město posílají šeky. Clichy-sous-Bois, kde vše začalo, už dvacet let dostává nejvíc peněz od státu vůbec, podpory ale zjevně nezabírají. Většina výtržníků byla údajně dětmi přistěhovalců ze subsaharské Afriky, méně Maghrebanů, jiné skupiny byly zanedbatelné. Dotýkáme se citlivého tématu, jež politicky korektní jazyk těžko unese. Jsou-li ve školách děti původem z Asie mezi prvními a mezi násilníky nefigurovaly, mají děti s africkými kořeny (tedy kluci) největší problémy, nejhůř se integrují. Toto konstatování, jež zná každý učitel, ale jež se neodváží vyslovit na poradě, nemá nic společného s rasismem. Odborníci je znají a analýza specificity afrického přistěhovalectví (toho nejčerstvějšího ve Francii, 80 procent jich přišlo v letech 1975–90) jim snad umožní hledat příčiny.
FRANCOUZSKÝ INTEGRAČNÍ MODEL Francie žila dlouho v přesvědčení, že má dobře fungující model integrace, který na rozdíl od anglosaského nevytváří etnické menšiny a ghetta. Tahle země byla po generace zemí přistěhovalců, mnohem víc a mnohem dřív než kterákoli jiná v Evropě, dnes tu žije podle vícera seriózních zdrojů asi čtvrtina obyvatel, kteří jsou z první až třetí generace přistěhovalci (čísla jsou přibližná, statistiky neexistují, národní původ obyvatel se nikde neregistruje). V tom se Francie podobá Spojeným státům. Její dnešní podoba je výsledkem etnického mísení jako žádné jiné země na kontinentu. Když se v 19. století houfně vystěhovávali chudí Evropané do USA, byla Francie výjimkou: lákala naopak přistěhovalce, a to trvalo s krátkými přestávkami až do sedmdesátých let minulého století. Dokonce ve dvacátých letech, kdy USA zavedly zpřísněné kvóty, byla Francie první přistěhovaleckou zemí světa. Prožila za posledních sto padesát let několik vln demografického úbytku a ekonomického růstu, jež vždy řešila přistěhovalectvím ve velkém – a více méně plánovitém. Nejdříve od sousedů, později z Maghrebu a Afriky (odtud dnes přichází polovina imigrace). Má celou řadu institucí na jejich přijetí, nikoli však už na jejich integraci. Dlouho se tu všichni tvářili, že přistěhovalci či političtí uprchlíci se po čase vrátí do původních zemí, dodnes se třeba povolení k pobytu vydávají s platností na rok či deset let, nikoli nastálo, existuje finanční podpora pro ty, kdo se chtějí vrátit. Někdy od sedmdesátých let je ale jasné, že všichni, kdo přijíždějí, se chtějí usadit, a to s rodinami. Cizinci tu sice nikdy nebyli a priori vítáni s otevřenou náručí, vždy se museli prosazovat obtížněji než domácí, všichni se ale snažili stát se co nejdřív Francouzi. Jakmile akceptovali francouzské zásady a jazyk, přišli na chuť vínu a sýru na konci oběda, republika je přijala za své. Na rozdíl od jiných států Evropy se vůči přistěhovalcům chovala benevolentně, bylo mnoho období, kdy jim snadno udělovala občanství. Potomky přistěhovalců už z druhé generace dnes najdete mezi politickými špičkami, to jinde v Evropě není (ministr vnitra Sarkozy na politické pravici má maďarského otce, bývalý levicový ministr Moscovici zase polsko-rumunské rodiče). Když stojíte před domovními zvonky činžáků, čtete všechna jména planety: většinou jedno dvě polská, jedno či dvě židovská, některá další ze střední Evropy, nějaká ruská, pár kabylských či arabských, několik asijských – a jedno či dvě typicky francouzská, ne víc. Podobně vypadají titulky francouzských filmů. Spolužáci vašich dětí mají jména všech existujících kultur a nikdo se žádnému nediví. V Paříži najdete restaurace všech myslitelných kuchyní. Ve školních jídelnách se nabízí vždy jedno jídlo bez vepřového. Každý týden můžete jít na kteroukoli hudbu světa, v muzeích a galeriích najdete umění všech kontinentů. Francouzi mají po USA největší počet rapových kapel. Pro to všechno reaguje tolik Francouzů tak neuralgicky na jakoukoli myšlenku omezování či zastavení imigrace nebo vyhoštění, byť osoba něco spáchala. Proto se skrz bulváry valí mohutné demonstrace proti rasismu, xenofobii a antisemitismu: miliony Francouzů se cítí přímo dotčeny. Ve Francii žije nejpočetnější židovská i nejpočetnější muslimská menšina v Evropě (asi šest set tisíc; pět až šest milionů), v Paříži fungují desítky synagog. Do Francie stále proudí davy imigrantů, legálních i ilegálních, studentů i politických azylantů, bohatství přitahuje, tahle země je jedním z několika pupků světa. V posledním desetiletí sem každoročně přichází s úmyslem se usadit sto až sto padesát tisíc cizinců plus 50 000 studentů (z nichž valná část údajně zůstává), o azyl žádá 40 000 osob (a odmítnutí tu často žijí dál nelegálně), k tomu nejasný počet ilegálů. Francie znala dvojí imigraci: intelektuální, kterou přitahovala politická i myšlenková volnost a zároveň náročnost téhle země, její umělecká svoboda. Tohle vše přivábilo jak Chopina, Sienkiewicze, Cvětajevovou, Joyce, Wilda, Kerouaca, Kunderu, Petra Krále nebo Jimma Morrisona, tak i celou malířskou plejádu Modiglianiů, Chagallů, Soutinů, Kupků či Šímů, tohle přitáhlo i spoustu myslitelů, filozofů, vědců. Není druhá země (kromě USA), která by se mohla vykázat takovým přílivem intelektu a tvořivosti a jemuž by tak přála. Joyceův Odysseus mohl vyjít anglicky jen v Paříži, právě tak jako první vydání Souostroví Gulag (v ruštině). Kdo přísahal na volnost a kreativitu, pospíchal do Paříže, a vždy tu něco zanechal. Byla laboratoří, literární kavárnou, ateliérem i mansardou revolucionářů nedávné Evropy. Stačilo vítězství fašismu v Německu a do Francie se utekly tisíce emigrantů. Podobně za Franka ve Španělsku (půl milionu osob), v šestapadesátém v Maďarsku, při různých pučích v Latinské Americe, samozřejmě v Africe nebo v osmašedesátém u nás. Ujel sem kdysi Josef Václav Frič, pak Edvard Beneš i Pavel Tigrid, zde na konci první války sídlila prozatímní československá vláda a od konce padesátých let redakce Svědectví. Francie zároveň znala od 19. století imigraci chudých, nevzdělaných, kteří sem, do největšího a nejzářivějšího velkoměsta tehdejšího světa, proudili za prací: v polovině 19. století houfně sousedé – Belgičané, Italové a Španělé. Před první válkou bylo ve Francii už 1,2 milionu přistěhovalců, tedy tři procenta celkové populace. Za první války si stát smluvně opatřil takřka půl milionu pracovníků do hospodářství a další půlmilion mužů přijel ze všech kolonií, jaké Francie měla, bojovat i pracovat. Země tehdy poprvé poznala tváře celého světa. Na francouzské straně tehdy zemřelo jeden a půl milionu mužů, desetina aktivního obyvatelstva. Stát i podnikatelé se proto obrátili na cizinu. Ve dvacátých letech proudilo do země tři sta tisíc cizinců ročně, většinou mužů, kteří v úhrnu představovali šest procent obyvatelstva: 800 000 Italů, 500 000 Poláků, 350 000 Španělů – a také 47 000 Čechoslováků. Jelikož získat občanství bylo tehdy snadné, stačily tři roky pobytu, požádalo si o ně 360 000 osob. Celý sever je dodnes plný potomků polských horníků, pekařství tam stále prodávají makowiec nebo bulki. Italové postavili z velké části haussmannovskou Paříž, Portugalky ji jako domovnice hlídaly a jako posluhovačky uklízely (v letech 1960–70 opustila Portugalsko asi pětina obyvatel, většinou do Francie). Po druhé válce země znovu potřebovala kvantum pracovní síly pro nový průmysl: objevila se tenkrát myšlenka, že by bylo ideální získat polovinu gastarbeiterů ze severní Evropy, třicet procent z jižní a dvacet procent z východní. Byl pro to vytvořen Národní imigrační úřad s kancelářemi ve Španělsku a v Itálii, jenže postupoval pomalu (tedy relativně: v roce 1956 je ve Francii přes 600 000 Italů), podnikatelé nechtěli čekat, a tak sáhli masově po Alžířanech (především Kabylech), kteří měli přece francouzské občanství a mohli volně přicestovat. Zde je začátek alžírského (a obecně maghrebského) přistěhovalectví, jež poznamenalo tak výrazně celou Francii: do roku 1962 jich sem přijelo 430 000. Když získalo Alžírsko v tomto roce nezávislost, byla do Evianské smlouvy mezi oběma státy včleněna věta o volném pohybu osob. Paříž tak učinila v představě, aby se do Francie mohli vrátit „nemuslimové“. Jenže do Francie přijelo jen mezi 1. září a 11. listopadem toho roku 92 000 Alžířanů: v roce 1975 jich už bylo 710 000, stali se druhou národností země. Zpočátku žili tito muži v dřevěných ubikacích za městy, později se postavily ubytovny, o integraci gastarbeiterů se nikdo nestaral, za Giscarda d´Estaing přišlo povolení k příjezdu rodin. K překvapení politiků se tito lidé usadili a svým osudem přitahovali logicky všechny sousedy ze stále chudé Afriky. Přijeli dělníci, stále hlavně muži, v nedávných letech ale i liberální intelektuálové a studenti, poté, co jich část zahynula zavražděna radikálními fanatiky. Když před pár lety navštívil Alžírsko prezident Chirac, spontánně se do ulic nahrnulo vítat ho snad 1,5 milionu osob. A všichni skandovali: „Víza, víza.“ V první generaci se manuální přistěhovalci snažili na sebe co nejmíň upozorňovat, práce, večer na ubikaci, dvě třetiny platu poslat domů (třeba pro Maroko tyto peníze představovaly jednu z klíčových položek státního hospodářství). Jejich děti a všichni, kdo odešli do Francie za vidinou emancipace a modernosti, se snažili sami od sebe stát Francouzi, dalo jim často nesmírné úsilí dostat se do země, jejíž kulturu se snažili osvojit. Historie identická se Spojenými státy. Rozdíl je ovšem v integračním modelu. Od revoluce zná totiž Francie jen jednotlivce, tedy občana, a stát, tedy národ (který nevnímá jako střední Evropa etnicky či jazykově, ale politicky, zemsky). Francouzem je každý, kdo se narodí na francouzském území. Francie tudíž nezná koncept (a ani pojem) národnosti ani menšin. Všichni jsou občany, prošli stejnou školou a všichni mluví francouzsky (stojí v preambuli ústavy). Asimilovali se. Tento model, který nepetrifikoval etnické a národnostní zvláštnosti, vedl k rychlé integraci. Francie fungovala jako melting pot možná účinněji než Spojené státy. Náboženství či jiné odchylky byly považovány za striktně soukromé (proto děti neměly ve čtvrtek školu, aby se mohly, každé privátně, věnovat svému náboženství, katechismu, židovství či protestantismu), původ váš nebo vašich rodičů považován rovněž za soukromou věc. Navenek se očekávalo, že jsou všichni Francouzi, a tento model byl horlivě a bez výhrad přijímán (samozřejmě nikoliv bezbolestně a nikoliv snadno). Kdo z cizinců ví, že Yves Montand byl Ital, Aznavour Armén a Costa-Gavras Řek? Všichni se proslavili díky francouzštině. Kundera je běžně považován za Francouze: píše přece francouzsky. Na rozdíl od New Yorku neznala Paříž etnicky definované čtvrti, každý příchozí se snažil zapadnout do republikánského modelu, čtvrti byly jen lepší nebo levnější. Francouzský model se vzpíral uzavírat přistěhovalce do kazajky etnicky definovaných menšin žijících v izolovaných ostrůvcích, do „komunitarismu“, jak se tomu tady říká. Ten je mimochodem hlavní výtkou anglosaskému modelu integrace. Jenže francouzský systém integrace přišel o všechny své pilíře, přesněji řečeno: sám se jich zbavil. A některé děti, popřípadě vnuci gastarbeiterů se odmítají integrovat, hledají si jinou, nefrancouzskou identitu.
Dokončení příště
LITERATURA G. Noiriel, Population, immigration et identité nationale en France (XIXe–XXe sicle), Paris 1992; D. L. Horowitz – G. Noiriel (eds.), Immigrants in two democracies: French and American experience, New York 1992; E. Maurin, Le ghetto français: Enqute sur la segrégation urbaine, Paris 2004; M. Wieviorka, Violence en France, Paris 1999; S. Beaud – M. Pialoux, Emeutes urbaines, violence sociale, Paris 2003.
Petr JANYŠKA (nar. 1953), diplomat a publicista, byl v letech 1999–2003 velvyslancem ve Francii. Původně překladatel a novinář, přednáší moderní francouzskou politickou kulturu na FSV UK. Je autorem knihy L´Europe retrouvée: entre Prague, Paris et Bruxelles (La Tour d´Aigues, 2004). Zde předkládá svůj osobní pohled.