Jak se Čech stane expertem na výuku lakotštiny? Začal jsem jako samouk v patnácti letech. Kamarád, který emigroval, mi z Kanady posílal gramatiky, slovníky, texty. Výslovnost jsem se učil z nahrávek. Většina textů pocházela od misionářů z konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Když jsem po sedmi letech samostudia poprvé přijel do rezervace, zjistil jsem, že jsem se naučil archaický jazyk. Ale Lakotům se moje mluva líbila, připomínala jim řeč jejich prarodičů. Strávil jsem pak více než rok s rodinami, kde se mluvilo jen lakotsky. Kdykoliv navštívím rezervaci, sbírám jazykový materiál, pověsti, písně i slova do slovníku. Ve Spojených státech je výborných lingvistů dost, ale ti, kteří se zabývají indiánskými jazyky, nejsou dostatečně zaměřeni na metodiku. Pracoval jsem víc než deset let jako učitel jazyků. Během školení učím lakotské učitele nejen gramatiku a pravopis, ale i metodiku výuky. Součástí mé činnosti je i výuka lakotských dětí, při které testuji učebnice a demonstruji metody indiánským učitelům.
Co je to Konsorcium lakotského jazyka? Organizace řízená Lakoty z rezervace Pine Ridge, která úzce spolupracuje s Colorado University. Hlavní snahou je zabránit tomu, aby lakotština – tedy jazyk, jímž hovoří příslušníci kmene Lakota, což je západní část Siouxů žijící převážně v rezervacích ve státě Jižní Dakota – vymizela jako živý jazyk. Před deseti nebo patnácti lety mluvilo lakotsky asi 35 procent Lakotů, dnes už jen 20 procent. Navíc lakotština přestává být předávána dalším generacím, protože většina rodičů a prarodičů včetně těch, kteří lakotsky umějí, vychovává své děti anglicky. V době jejich mládí byly indiánské jazyky považovány za méněcenné a v internátních školách, kterými mnozí z nich prošli, byli za její užívání trestáni. Zejména mezi lakotskými dětmi je proto počet rodilých mluvčích velmi nízký. Strategie znovuoživení lakotštiny zahrnuje celou škálu činností a postupů, které by měly vést k její záchraně. Jedním z nich je i výuka lakotštiny ve školách. Má dva hlavní cíle: legitimizovat užívání lakotštiny v očích starší generace a vytvořit gramotnost jako podporu lakotštiny mluvené. Snažíme se motivovat návrat lakotštiny do rodin, vytváříme nejrůznější programy zaměřené na aktivní užívání mluvené lakotštiny. Organizujeme například rodinné jazykové tábory, snažíme se, aby děti v mateřských školách i jinde přicházely do styku s lakotsky mluvícími lidmi. Když rodiče vidí, že se lakotština vyučuje ve škole, jejich postoj se mění. A na rodiny, které vychovávají děti lakotsky, se už dnes začíná pohlížet s úctou. Spolupracujeme úzce se samosprávou jednotlivých rezervací, v Pine Ridge dokonce začínají prosazovat výhradní užití lakotštiny při zasedáních zastupitelstva, budou se snad tisknout dopravní ukazatele v lakotštině a podobně.
Je tedy naděje, že se podaří lakotštinu „zachránit“? S podobnými problémy se potýkají i ostatní domorodé jazyky Severní Ameriky. Ale lakotština z nich má skoro největší naději na přežití. Je poměrně dobře popsána a zdokumentována. Lakotská komunita má dnes velký přirozený přírůstek a je poměrně kompaktní. Zanedbatelný není ani zájem o tento jazyk mimo komunitu rodilých mluvčích, podnícený filmy a literaturou. I při mezikmenových obřadech se někdy lakotština užívá jako obřadní řeč. První vážnější pokusy o oživení indiánských jazyků začaly už v sedmdesátých letech minulého století, ale vinou nesprávné metodiky nepřinesly skoro žádné výsledky. Za těch třicet let není zdokumentován jediný případ absolventa školy, kterého by školní výuka naučila mluvit lakotsky. Naším cílem je změnit to, proškolit učitele, vytvořit kvalitní osnovy a jazykové učebnice a hlavně motivovat k užívání lakotštiny v běžném životě.
Jaké jsou největší problémy ve srovnání s výukou běžných jazyků? Národy s literární tradicí vyučují svůj jazyk od základní školy. Ale dnešní lakotští učitelé se nikdy svůj rodný jazyk ve škole neučili, takže neznají jeho strukturu. Gramatická pravidla umějí používat, ale obvykle je nedokážou definovat a vysvětlit. Proto učím lakotské učitele nejen metodiku výuky, ale i gramatiku a pravopis. Velkým problémem je neexistence jednotné ortografie. Ani jeden ze zápisů dosud užívaných indiány bohužel neoznačuje důsledně všechny hlásky. Lakotština má dva dialekty, severní a jižní, a u obou existuje mnoho variant ve výslovnosti i slovní zásobě. Nikdo nechce ustoupit a uznat varianty jiných komunit za závazné. Nářeční různost zvyšuje bohatost a krásu jazyka, ale pro revitalizační projekty představuje určitou komplikaci. Je obtížné zachytit a v učebnici prezentovat jednotlivá slova ve všech jejich variantách. Národy s dlouhou literární tradicí mají na podobná rozhodnutí instituce, ale Lakotové nemají lidi s dostatečným lingvistickým vzděláním, kteří by dokázali stanovit a prosadit pravopisné normy. Velký lakotský slovník, na němž spolupracuji s několika desítkami Lakotů ze všech rezervací, by měl zavést standardizovanou ortografii i pravopis, ale bude obsahovat i místní varianty. V lakotštině samozřejmě chybějí slova pro mnohé evropské předměty. Spolu s učiteli vymýšlíme novotvary, ale oni mají tendenci používat buď popisný, nebo otiskový překlad. To často vede k dlouhým a nepraktickým slovům. Například počítač je wóunspe omnáye (zásobárna vědomostí). Já se snažím vést indiány k tomu, aby raději využívali komplexní lakotskou morfologii k vytváření kratších slov, která budou přirozenější.
Připravujete také řadu učebnic pro základní školy. Předsevzal jsem si napsat každý rok jeden díl a zároveň pracuji na učebnicích pro střední školy. Učebnice se jmenuje Lakhótiya Wóglaka Po! (Mluvte lakotsky!) a měla by žáky vést ke schopnosti komunikovat. Děti nižšího školního věku se seznamují se slovní zásobou převážně pomocí obrázků a vizuálního kontextu, tedy ne překladem, jak bývá u učebnic indiánských jazyků obvyklé. Dali jsme si hodně záležet na tom, aby ilustrace odpovídaly kulturnímu prostředí, které současné indiánské děti znají, a aby je zároveň vzdělávaly v tradiční lakotské kultuře. Pro osvojení a procvičení slovní zásoby a větných struktur jsou používány v praxi osvědčené výukové metody, které napodobují přirozené osvojení jazyka. Důležité je, aby i školní výuka jazyka byla spíše procesem společenským než intelektuálním. Děti jsou nadšené. Mají v ruce barevnou učebnici lakotštiny se zajímavým a motivujícím obsahem. Předtím dostávaly jen okopírované papíry se seznamy anglických slov a jejich lakotských ekvivalentů. Teď mají pocit, že je lakotština stejně důležitá jako jiné předměty. Chtěli bychom vytvořit i multimediální verzi učebnice, ale zatím chybějí peníze na zaplacení programátora. Dokonce jsme byli požádáni, zda bychom naši učebnici poskytli jako vzor pro učebnice dalších indiánských jazyků. Právě připravuji verzi pro nářečí Dakota a vážně se uvažuje o verzích pro jazyky Assiniboinů, Šajenů, Arapahů a dalších.
Jaký má vlastně smysl oživovat skomírající jazyk? Jazyk je jednou z nejdůležitějších součástí národní identity. Jeho prostřednictvím lidé vnímají a člení svět, který je obklopuje. S jeho zánikem se vytrácí vědomí pospolitosti, znalost národní historie a tradic. S jistou nadsázkou lze říci, že se zánikem jazyka umírá i národ. To si uvědomují i sami Lakotové, pro které se jazyková identita stává důležitější než dosud preferovaná identita kulturně-náboženská. Ale jazyky mají hodnotu nejen pro ty, kdo jimi mluví. Patří do celkového dědictví lidstva, které je cenné právě díky své různorodosti. Každá zaniklá řeč je nenahraditelnou ztrátou. Indiánské jazyky jsou navíc velmi specifické a právě jejich odlišnost umožňuje lingvistům studium gramatických pravidel a komunikačních vzorců, které nejsou běžné například v jazycích indoevropské jazykové rodiny. To vnáší do jazykovědy nové poznatky. Jazyky jsou také využívány lingvistickou antropologií k bádání po historických souvislostech, které zůstávají skryty ostatním disciplínám. Jedním z nejčastějších argumentů odpůrců revitalizačních projektů je to, že důraz na výuku domorodých jazyků zhorší prospěch žáků v angličtině. Ale výzkumy ukazují, že děti, které mají možnost vyrůstat ve dvojjazyčném prostředí nebo které byly odmalička vystaveny vlivu druhého jazyka, mají bohatší fantazii a jsou intelektově pokročilejší, protože vnímají svět kolem sebe skrze dva jazykové kódy.
Nepřinese posilování identity Lakotů prostřednictvím jazyka oslabení jejich identifikace s většinovou společností? Objevují se názory, že jsou už tak v rezervacích izolováni a pro ostatní Američany jsou spíše břemenem než obohacením. Problém izolovanosti a nepřizpůsobivosti většinové společnosti dle mého názoru leží někde jinde než v užívání lakotštiny. Ve Spojených státech přece existují mnohé další komunity, které si uchovávají svou kulturní a jazykovou identitu, aniž by jim to bránilo zapojit se do společnosti. Angličtina z rezervací nezmizí, oba jazyky budou používány v jiném kulturním a sociálním kontextu. Už dnes je ale zřejmé, že lidé se znalostí lakotštiny budou víc a víc získávat respekt v rámci lakotského národa. A pokud jde o obohacení nebo břemeno: před mnoha lety byl ve Spojených státech zpopularizován projekt na záchranu orla holohlavého, který je státním symbolem a byl tehdy na vymření. Jsem si jistý, že kdyby se podařilo podobným způsobem uvědomit veřejnost o míře ohrožení indiánských jazyků a o tom, že lakotština je jedním z mála, které mají naději na přežití, stane se i lakotština veřejným zájmem a snad i svého druhu národním symbolem. Domorodí Američané jsou přece neodmyslitelnou součástí národního dědictví Spojených států.
Jazyk je základem sebeidentifikace Lakotů jako svébytného národa. Jak je to s jejich historickým vědomím? Dnešní Lakoty samozřejmě zásadně ovlivnil evropský způsob zaznamenávání historie. Historické vědomí Lakotů je tak v neustálém vnitřním konfliktu. Na jedné straně jsou ovlivněni tím, co je psáno v knihách převážně z úhlu pohledu dominantní společnosti. Tedy názorem, že válka skončila a indiáni byli poraženi – i když jsou dnes vykreslováni pozitivně. Na straně druhé mají potřebu minulé události interpretovat po svém a v kontextu vlastní kultury a tradic. Idealizace starého způsobu života je přirozenou psychologickou kompenzací neutěšeného života v rezervacích. Sílí tedy snahy vymezovat se jako suverénní národ, který byl sice poražen, ale ne poroben. Proto mají dodnes velký význam vzpomínky na minulé bitvy – etapy boje za sebeurčení, který dodnes neskončil. V rezervacích si potomci slavných válečníků dodnes předávají vzpomínky na jednotlivá střetnutí. I masakr u Wounded Knee [kde bylo v roce 1890 pobito tři sta neozbrojených lakotských mužů, žen a dětí – MK] chápou jako bitvu a ty, kteří tam zemřeli, vidí jako válečníky, ne jako bezbranné oběti. Vše je ještě komplikováno tím, že Lakotové sice patří mezi nejchudší americké občany a jsou samozřejmě velmi kritičtí vůči vládě, ale na druhé straně jsou velcí patrioti, kteří bojovali za Spojené státy v první i ve druhé světové válce, v Koreji, ve Vietnamu i v Iráku. To je paradox, který je v rezervaci soustavně přítomný, přestože si ho možná sami Lakotové tak úplně neuvědomují. Jejich tradiční kultura je založena na uctívání válečníků. Při tanečních slavnostech vzdávají pocty veteránům americké armády a vyvěšují americkou vlajku, přestože zároveň nechtějí mít se Spojenými státy nic společného. Loni v létě jsem mluvil s jedním Dakotou z Minnesoty, jehož syn odjel do Iráku. Ptal jsem se ho, proč se do něčeho takového pouští, jestli té válce přikládají nějaký smysl a účel. Ale on odpověděl, že tam jeho syn jede proto, že je potomek válečníků a chce si „započítat úder“ na nepříteli.
Jak vidíte budoucnost Lakotů? Nejpravděpodobnější je, že budou stále víc a více běžnými americkými občany, ovšem ovlivněnými lakotským národní odkazem. O konfliktu mezi interpretacemi minulosti se bude asi mluvit v budoucnu více než dnes, bude ale mít stále menší faktický dopad na životy lidí. Na druhé straně věřím, že byť i jen částečný úspěch revitalizace lakotštiny by mohl napravit mnohé v historií pošramoceném národním sebevědomí. Náš projekt je velmi ambiciózní a doufám, že prostřednictvím jazyka se postupně podaří pracovat i na dalších problematických oblastech života Lakotů. Těmi nejpalčivějšími je rozpad tradičního pojetí rodiny a neustálé zhoršování zdravotního stavu Lakotů způsobené špatnými stravovacím návyky. Pokud se lakotštinu nepodaří zachránit jako nástroj komunikace, stane se z ní přinejmenším sakrální jazyk užívaný při náboženských obřadech, ale i při formálních společenských událostech. Asi bude pokračovat trend odchodu Lakotů do měst za prací, ovšem rezervační komunity budou přesto nadále sílit a procento indiánské populace státu Jižní Dakota bude čím dál významnější. V tomto státě dnes žije přes 90 000 Lakotů a Dakotů. Jejich počet se s velkou pravděpodobností během dvaceti let zdvojnásobí. Místní vláda proto s nimi bude muset počítat.
Lingvista a antropolog Jan ULLRICH (nar. 1968) vystudoval angličtinu na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Od roku 1992 mnohokrát dlouhodobě pobýval v lakotských rezervacích. Od roku 2004 je lingvistickým ředitelem organizace pro revitalizaci lakotštiny Konsorcium lakotského jazyka (Lakota Language Consortium). Vydal dvojjazyčnou česko-lakotskou antologii Mýty Lakot aneb Když ješt po zemi chodil Iktómi (Praha 2002) a zahájil projekt mnohadílné uebnice lakotštiny. Shromáždil a digitalizoval rozsáhlý textový materiál jazyka Lakotů a Dakotů, který dnes představuje největší digitální textový korpus mezi severoamerickými indiánskými jazyky. V současnosti pracuje mimo jiné na slovníku, který bude jako vůbec první obsahovat všech pět nářečí jazyka Siouxů. Americká akademická Společnost pro studium domorodých jazyků Amerik (SSILA) projekt v lednu 2006 ocenila prestižní cenou Ken Hale Prize. (Více informací k těmto projektům viz www.inext.cz/siouan.)