V druhé polovině 19. století se turistika stává doménou vzdělaných měšťanských vrstev. V útěku do přírody nevidí jen vlastní obhacení a příležitost k sportovním výkonům, ale také možnost místní „domorodé“ obyvatelstvo pozvednout na vyšší úroveň.
Jako se každoročně venkovu poskytovanými bohatými spolkovými prostředky a stále početnějším přílivem členů zcela zjevně zvyšuje hmotný blahobyt, bude i v duchovním vztahu stálý styk se vzdělanými turisty, kteří krásné tyrolské zemi projevují tak vřelé sympatie a plni úcty šetří starodávné mravy a zvyky jeho slušných obyvatel, jen ve všech směrech prospěšný. Tak líčili pronikání turistiky její šiřitelé – a prostřednictvím jejich zpráv obvykle také historici. Ti, kterým byl pokrok přinášen, zůstávali většinou němí. Na literární sebereflexi si příliš nepotrpěli. Nezbývá než je přimět, aby promluvili nyní. Budou jen matně vystupovat ze stínu turistů, budou dokonce hovořit jejich slovy, přesto se dozvíme leccos zajímavého o charakteru vzájemných setkání. V parafrázi klasické etnologické studie, v níž Bernard S. Cohn načrtl ideálně typický obraz misionářů ve člunu, kteří svým příchodem na jistý ostrov proměňují hodnoty a způsob života jeho původní společnosti, budeme sledovat střet dvou rozdílných kultur – turistů z českých zemí a horského obyvatelstva, se kterým se potkávali na svých cestách.
SETKÁNÍ PRVÉ: TURISTA – HORAL Moderní turistika přivedla poprvé v historii do hor větší počty návštěvníků s odlišnou kulturou. V devatenáctém století přitahovaly vrcholy převážně muže z občanských a středních vrstev. Dělnictvo je začalo nesměle napodobovat až na samém sklonku století. Ženy dosud tvořily jen malé procento členstva. Navíc jim i v rámci turistických spolků připadaly mnohdy spíše dobročinné funkce. Turisty tak v našich příkladech setkání kultur budou reprezentovat právě movití, většinou vzdělaní (mnohdy akademicky) muži. Propagátoři rané turistiky legitimizovali své počínání různými mýty o jejím vzniku a účelu. V zájmu projektu bylo přesvědčit veřejnost o jeho duchovním rozměru. Šumperský turista vyzdvihl (1892) duchovní význam turistiky vysoko nad její tělesnou stránku: ...všechny může proniknout vědomí, že záležitost vytříbené turistiky je více než jen pouhý sport, že je uměním s nejkrásnějšími ideálními cíli, s etickým oprávněním, že je povolána vykonat kulturní misi, misi výměny nejplodnějších vzájemných vztahů mezi městem a venkovem, mezi přírodou a civilizací! Vznik turistiky je zde ospravedlněn její všeobecnou prospěšností. Poskytuje výhody nejen turistům, ale všem, kteří s nimi přicházejí do styku. Pro turisty je důležité, aby se jejich činnost nepovažovala za kratochvíli. Proto není turistika jen pouhý sport, nelze ji tedy redukovat na vlastní tělesnou aktivitu – je naopak představena jako umění s ideálními cíli. To ji zároveň v měšťanské společnosti orientované na hodnoty píle a šetrnosti v zárodku chrání před podezřením ze zahálčivosti. Turisty podle tohoto projektu nevede do hor primárně vlastní prospěch. Už předchozí citát však obsahuje protimluv. Druhá část věty sice hovoří o plodné výměně mezi městem a venkovem, první část však výměnu zahrnuje pod kulturní misi, v níž aktivní úloha připadá pouze turistům. Toto přesvědčení o jednoznačně pozitivní roli pokroku, které bylo součástí hodnotového kodexu občanských vrstev, se stalo konstitutivním mýtem rané turistiky. Těšínský E. A. Schroeder myšlenku stručně shrnul: Pud k cestování je nakonec nejvlastnějším motorem šíření civilizace. Vznik turistických spolků se tak vysvětluje jako logický průvodní jev pokroku. Alpské spolky, tyto květy moderní kultury, byly přece potřebou doby, zamýšlí se nad okolnostmi vzniku prvních turistických organizací výroční sborník Rakouského turistického klubu. Tak jako se v minulosti civilizace šířila extenzivně na ostatní kontinenty, zaměřila se turistika na intenzivnější „civilizování“ bližších regionů. Ke strategii etablování turistiky patřilo také zamlčování jejích konfliktních souvislostí. Turisté skicovali svůj ideální, nikoli pravdivý obraz skutečnosti, když v roce 1879 psali: Rakouský alpský spolek nalezl ve všech vrstvách obyvatelstva nejvřelejší ohlas. Zcela přitom vynechali nižší vrstvy, kterých se turistika dosud netýkala, a opominuli ne vždy nadšené přijetí samotným horským obyvatelstvem, které v méně slavnostních cestovních zprávách vychází na povrch. Teplický organizátor turistiky Reginald Czermack teprve v retrospektivním pohledu zmiňuje obavy z „luterských alpinistů“, které mezi domácím obyvatelstvem v začátcích podněcoval ridnaunský kurát. Právě na pozadí některých standardních konfliktních situací načrtneme komplikované vztahy rané fáze turistiky. Proč si pražský alpinista Dr. Victor Hecht naříkal: Nejnádhernější den, jaký si člověk může přát – bohužel neděle? Místním elitám byl příchod velmi liberálně věřících turistů s jistým podílem evangelíků a židů trnem v oku a někteří v něm viděli ohrožení pořádku a morálky. Pro turisty nebyla návštěva kostela klíčem ke spasení, zatímco po domácím obyvatelstvu se za neúčast na mši požadoval dispenz. Jak málo turistům na pravidelných bohoslužbách záleželo, dokládá i zpráva dalšího pražského alpinisty Johanna Stüdla a jeho mnichovského přítele Hofmanna: Okolo čtyř hodin jsme opět dorazili do Stüdlovy chaty. Nádherně se vyčasilo. Příhodný východní vítr dával s důvěrou očekávat jasné nebe i pro příští dny. Přesto jsem [Hofmann] nehledě k tomu nemohl nazítří podniknout žádný výlet, neboť se blížila neodvratná překážka v podobě neděle. Vůdci z Kalsu jsou v tomto ohledu neúprosní – žádnou túru nelze nastoupit před dokončením bohoslužby. Neděle se zde neprezentuje jako křesťanský svátek, nýbrž s drsnou pragmatičností jako nesnáz na cestě za uskutečněním vlastních předsevzetí. Stüdl také na jiném místě poznamenal, že nedělí a svátků je v Tyrolsku bohužel obrovské množství. Většinou se situace řešila kompromisem, takže turisté vyčkali ukončení ranní mše a následně se s domorodými vůdci vydali na túru, i když – jak dodává Stüdl – některý viděl své svědomí zatížené už tím, že zmeškal odpolední bohoslužbu. Také teplický Julius Payer zarmoutil (1865) kuráta, když v zájmu odpočinku po namáhavých túrách v neděli nešel ani do kostela. Ještě v době platnosti konkordátu se alpinisté nijak netajili svým pohrdáním církevními zákony. Ačkoli se kupříkladu rituál otevření nové horské chaty neobešel bez vysvěcení duchovním, panteisticky založení turisté, kteří náboženský slovník aplikovali spíše v souvislosti s přírodou než s institucionalizovanou vírou, v počátcích naráželi na odpor místních elit. Sociální hranici, která turisty a domácí obyvatelstvo dělila, nemohla zakrýt ani rétorika o vzájemné plodné kulturní výměně. Již jednou citovaný šumperský turista si povzdechl: Je umění vyjít s vesničany tak, aby [turisty] podporovali… Pro komunikaci s nimi doporučoval: Vyhýbáme se všemu nápadnému, vyzývavému, pouštíme se s lidmi do neškodných rozhovorů, aniž bychom dávali najevo převahu v inteligenci (pokud taková skutečně existuje). Inteligenční převaha se zde sice turistům výslovně nevyhrazuje, ale fakt, že se doporučují neškodné rozhovory, ukazuje, že se apriorně předpokládá. Text funguje zároveň jako návod, jak dosáhnout prosazení vlastních požadavků, zatímco o blahodárném působení na domácí obyvatelstvo se konkrétněji nehovoří. Od domácího obyvatelstva se očekávalo, že „ve vlastním zájmu“ přijme turisty s otevřenou náručí a poskytne jim k jejich aktivitám materiální zázemí. V době, kdy ještě ani v Alpách nestály spolkové chaty, byli turisté odkázáni na služby pastýřů. V horských kolibách uplatňovali své nároky na ubytování a stravu. Své cíle často prosazovali direktivně, když prostě oznámili svůj záměr v salaši přenocovat. Jakékoli materiální odškodnění ze strany pastýřů turisté považovali za nemístný požadavek, předložení účtu za nestydatost. Malostranský velkoobchodník Stüdl prožil s Karlem Hofmannem na svých alpských cestách tuto situaci nesčetněkrát. Popisují například, jak kolem deváté hodiny večerní přicházejí do setmělé chaty na Hoherkamalpe, narážejí na nevlídné uvítání pastýřem, jenž je teprve po přemlouvání a uplacení tabákem a mincemi nechává přespat. Odměna ale přichází jen v nejnutnějších případech, jako by domácí měli pokládat návštěvu turistů samu o sobě za čest. I Julius Payer si poznamenal, že ...vracející se pastýř z Bedole požadoval peněžité odškodnění za „disturbo“ (rušení). Takové ocenění za poskytnuté přístřeší ale turisté odmítali – jako Stüdl s Hofmannem v Meierově chatě: Pastýř z Meierovy chaty (…) byl od té doby, kdy jsme ho kvůli jeho nestydatým požadavkům pokárali, k turistům nedůvěřivý. Když jsme k salaši přišli a prostrčili hlavu dveřmi, zvolal, aniž by si dal práci se na nás podívat, že se máme nastěhovat do sousední chaty, že nikoho nepřijímá od té doby, co mu pár pánů ukradl jeho výdělek. Ten dobrák tedy považoval náš tehdejší škrt v jeho vysokém účtu za krádež! Turistické spolky nabádaly své členy, aby respektovali odlišné zvyky a způsoby horalů. Občanským vrstvám byl přesto vlastní požadavek na rozšíření a zevšeobecnění vlastních hodnot, z čehož vyplýval vnitřní rozpor ve vztahu k horskému obyvatelstvu. Na něm měla být totiž vykonána „kulturní mise“. Respekt k jeho způsobu života se neslučoval s myšlenkou zušlechťujícího vlivu vzdělaných a „civilizovaných“ turistů. Neznalost mravního kánonu a hodnot občanských vrstev se často odsuzuje jako „hrubost“, „primitivnost“, „necivilizovanost“, „naivita“, „průměrná inteligence“ nebo „zaostalost“. Samotní turisté sice dokázali postihnout existenci rozporu mezi svým projektem kulturní mise a problémem zachování tradičních hodnot místního obyvatelstva, ale nebyli schopni vyložit jeho kořeny. Moravský německý spisovatel Viktor Heeger proslovil na téma hospodářského, kulturního a národnostního významu cestovního ruchu přednášku, v níž mimo jiné řekl: Kulturní význam cestovního ruchu se zřídkakdy náležitě oceňuje, a přece by se dal postavit takřka výše než význam hospodářský. Delší styk s letními hosty a projíždějícími vzbuzuje v jinak odříznutých místních obyvatelích žádost poznat svět. Jejich rozhled se rozšiřuje, jejich netečnost vůči událostem mimo okruh obce se zlomí, vkus se vytříbí, touha po vzdělání se pozvedne, probudí se a zesílí jejich tvůrčí duch. Naproti tomu si ovšem Heeger povšiml, že se místní obyvatelé snaží mluvit místo svého domácího nářečí zpackanou spisovnou němčinou, vyměňují své venkovské oblečení za městský oděv, modernizují své staré útulné chalupy ve prospěch vesnických kasáren o mnoha pokojích atd. (…) Nám zbývá jen zabránit, aby se tato neblahá modernizační nákaza, která zuří proti tomu jednoduchému, původnímu a malebnému v sídlech a krajině, dále rozmáhala. Turisté (podle Heegera) tříbí vkus vesničanů a přinášejí pokrok. Ten se má ale omezit na přijetí duchovních hodnot občanských a středních vrstev – úcty ke vzdělání, výkonnosti („tvůrčí síle“) – a osvojení si jejich vkusu. Akceptování podnětů, které turisté hodnotí jako negativní, se interpretuje jako absence dobrého vlivu „měšťanů“, kterou je třeba aktivně odstranit. Turisté utíkají na venkov a do hor před modernizací, ale sami jsou jejími agenty. Jejich úmysly jsou antimodernizační (Heeger hovoří o „modernizační nákaze“), jejich vliv však působí opačným směrem.
SETKÁNÍ DRUHÉ: TURISTA – HORSKÝ VŮDCE V oněch časech ještě existovali vůdci a nosiči... ohlížel se v roce 1930 na dobu před padesáti lety autor dějin Německého krkonošského spolku. Co se na přelomu dvacátých a třicátých let už jevilo jako naprostý anachronismus, fungovalo ještě na počátku dvacátého století, kdy Krkonošský spolek horské vůdce a nosiče stoliček s turisty nově proškoloval. V následujícím poměrně krátkém období ale došlo k tak pronikavým změnám, že se i současníkům jevila existence horských vůdců a nosičů jako záležitost vzdálené minulosti. Také průvodce po Šumavě nabádal, že k výletům vysokým lesem jsou vůdci většinou nutní. Privilegované vůdce by zde sice turista nenašel, ale na vhodné osoby se mohl dotázat hospodského nebo lesníka. Jako průvodci a nosiči se obecně doporučovali hajní a dřevorubci. Nosiče bylo možno najmout i v Jeseníkách a jiných pohořích českých zemí. Nicméně s větší frekvencí se turisté z českých zemí s horskými vůdci setkávali na svých túrách do Alp. Když roku 1863 podnikl svou první alpskou cestu Julius Payer, sotva mohl nalézt osobu, která by odpovídala jeho nárokům. Místo horských vůdců najal spíše nosiče. Teprve o dva roky později poznal v Johannu Pinggerovi ideál vůdce se všemi požadovanými dobrými vlastnostmi: Pinggera (Němec) je jediným schopným vůdcem Suldenu, 29 let stár, podsaditý, silný, jisté odvahy, bystrého a skromného charakteru a vpravdě spolehlivý... Pinggera evidentně odpovídal vzorovému vůdcovského charakteru. Podobně jako u služebnictva se na prvním místě cenila oddanost pánovi, dále spolehlivost, smělost a obětavost; ideální vůdce měl být kromě toho skromný a veselé mysli, naopak neměl holdovat alkoholu, což byl častý nedostatek horských vůdců. Payer si pochvaloval, že zatímco na vrcholu nejvyšší hory rakouské monarchie Ortleru prováděl kartografické práce, podával mu Pinggera maso a chléb přímo do úst. K charakteristice Pinggery nakonec dodal, že proti takovým vlastnostem se jeho průměrná inteligence vůbec nemusí brát v potaz. Odvaha byla mezi turisty často diskutovanou a oceňovanou vlastností vůdců. Do doby, než organizovaná turistika uzavřela s vůdci smlouvy o tarifech za jednotlivé túry, závisela jejich ochota následovat „pána“ na vlastním uvážení. Zdál-li se jim výstup příliš nebezpečný, jednoduše odmítli najímateli sekundovat nebo smlouvali o odškodnění. Horští vůdci provozovali ve skutečnosti služby turistům pouze jako přivýdělek ke své pravidelné práci a v případě úrazu nebo smrti při nebezpečné túře by po sobě zanechali nezaopatřenou rodinu. Teprve se zavedením pojištění horských vůdců turistickými spolky došlo k relativní rovnováze mezi podstupovaným nebezpečím a oceněním služeb. Podobenství horských vůdců a služebnictva je na místě. Intimní sféra obou skupin zůstávala oddělená. Vůdci spali v horských chatách od turistů izolováni, často na pryčnách ve zvláštním ležení nebo v kuchyni – tak jako městské služebnictvo. Také v rozdělení úloh se zrcadlila sociální praxe občanských vrstev. Předposlední bod domovního pořádku alpské Pražské chaty nabádá: Než se chata po každé návštěvě opustí, nechť vůdci důkladně očistí použité vybavení a uloží je na původní místo, zavřou dveře a okna. Páni turisté se prosí, aby nad provedením tohoto nařízení dohlíželi. „Pánům turistům“ je zde svěřen dohled nad najatými vůdci, na samotném úklidu spolkové chaty se osobně nepodílejí. Ještě těsně před první světovou válkou nebyl model horský vůdce-sluha zcela opuštěn a průvodce po slovinských Alpách musel napomínat: S vůdcem jednáme jako se společníkem, a nikoli jako s najatým sluhou. Přes nabádání se hranice mezi turisty a horskými vůdci zdála nepřekonatelná. Při spolehlivých službách dokázal turista – jako v případě Pinggery – od jejich „průměrné inteligence“ odhlédnout. Vůdcům se však vyčítalo, že nedokážou pochopit ideální cíle turistů. Payer si poznamenal: Botteri, který se ke mně přidružil, ukázal nahoru k průsmyku Topette a mínil, že jsme tam ráno dělali polentu, zdálo se, že to mu bylo tím nejdůležitějším a nejcennější vzpomínkou z celé cesty. Payer prováděl v oblasti kartografické práce a dotklo se ho, že vůdce ve chvíli odpočinku vzpomíná na tělesné požitky. Vůdci se často v textech označují za „přírodní lidi“. „Přírodní charakter“, údajná nezkaženost civilizací, vyvažuje v očích turistů jejich „necivilizovanost“ a „primitivitu“. Připodobnění k „primitivním“ národům se ve zprávách turistů objevuje opakovaně: Hutter (…) mi dal darem vlastnoručně vyhotovenou malbu Glockneru, jejíž umělecké vyvedení přirozeně příliš nevyniká nad mexické obrazy božstev. Měřítkem pro civilizovanost je zde pochopitelně západní civilizace. ‚Medvěd‘, jistý Payerův nosič s podprůměrnou inteligencí, opřený o vyložená zavazadla, vykazoval tupou lhostejnost černošského otroka. Primitivnost jednoho mladíka zase Payer komentoval přirovnáním k opici: Dole v chatě dřepěl u ohniště osmnáctiletý hoch, jehož vzezření velmi hovořilo pro Darwinovu teorii. I Pinggera jako jeden z nejvyhledávanějších vůdců, když byl pozván u oběda ke stolu důstojníků, obveseloval svou dobromyslnou naivitou celou společnost. Turista musel překonat počáteční špatný dojem z vůdcových prohřešků proti normám občanských vrstev, aby nakonec mohl prohlásit na těchto jednoduchých přírodních lidech jsem se naučil oceňovat jejich vynikající vlastnosti, jak napsal Payer. Oceňovat dobré vlastnosti horských vůdců se turista musel naučit, jako něco, co zpočátku nedokázal. Ale rozloučení s vůdcem opět plně odpovídá kulturně předepsanému rozdělení rolí propustil jsem Pinggeru, který plakal. Payer, jehož společnost oceňovala mistrovství ovládání emocí, zde o svých vlastních pohnutkách mlčí. Naproti tomu horský vůdce, který stojí blíže přírodě, nechává vytrysknout své emoce a pláče. Podobnost konfliktních situací nás vedla s jistou nadsázkou ke srovnání „kulturní mise“ šiřitelů rané moderní turistiky s misionářskou činností u přírodních národů. Jakkoli se oba procesy odehrávaly na zcela odlišném pozadí, odpovídá konfliktní obraz rané turistiky historické skutečnosti mnohem více než v prvním odstavci načrtnutá a dlouho tradovaná idyla. Rovnováha proklamované vzájemné plodné výměny se často ocitala na nakloněné rovině a v tomto stadiu ji zachytil i náš pohled.
LITERATURA R. Amstädter, Der Alpinismus. Kultur–Organisation–Politik, Wien 1996; T. Antonietti, Bauern, Bergführer, Hoteliers. Fremdenver-kehr und Bauernkultur – Zermatt und Aletsch 1850–1950, Baden 2000; D. Günther, Alpine Quergänge. Kulturgeschichte des bürgerlichen Alpinismus (1870–1930), Frankfurt am Main–New York 1998; D. Lejeune, Les „Alpinistes“ en France la fin du XIXe et au début du XXe sicle (vers 1875–vers 1919). Étude d’histoire sociale, étude de mentalité, Paris 1998; D. Robbins, „Sport, Hegemony and the Middle Class: the Victorian Mountaineers“, in: Theory, Culture & Society, 1987, vol. 4, s. 579–601.
Martin PELC (nar. 1980), studoval v Opavě a Würzburgu, nyní doktorand univerzity v Opavě. Věnuje se zejména dějinám volného času.