Napíšeme-li, že Miloš Sládek patří k našim nejfundovanějším editorům a znalcům českojazyčné prózy 17. a 18. století, bude to beze vší diskuse pravda. Abychom však pravdu vyčerpali až ke dnu, musíme napsat ještě víc: v literárněhistorickém podoboru zaobírajícím se barokním kazatelstvím tu kromě něho nemáme nikoho tak rozsáhle obeznámeného s mnohdy jen torzálně dochovanou pramennou základnou. Zároveň téměř nikoho, kdo tak pevně věří, že tři stovky let staré promluvy jsou určeny i naší současnosti, a tomu — aniž by stíral dobové jazykové zvláštnosti — přizpůsobuje ediční praxi. A v neposlední řadě nikoho, kdo by ony dávno zapomenuté texty dokázal interpretovat s tak břitkým aktualizačním ostnem.
Po dvojici knižně vydaných výborů ukázek z širšího spektra české barokní prózy (Malý svět jest člověk, 1995; Vítr jest život člověka, 2000) a řadě drobných a širšímu okruhu zájemců často těžko přístupných edičních počinů mu byl konečně dán prostor pro projekt širšího rozsahu.
Příležitostná a sváteční kázání mají oproti kázáním zahrnutým do postil několik podstatných specifik. Jejich autoři je často pronášeli na místech, kam byli speciálně pozváni (nejednou díky pověsti o svých kazatelských kvalitách), měli více času na jejich přípravu a větší motivaci k používání nezvyklých literárních či řečnických postupů. Kázání tohoto typu nebyla užívána jakožto prostředek dlouhodobé ideově a eticko-formativní práce (na to měli kněží prostor ve svých domovských farnostech), jejich tvar se nám proto může jevit zhuštěnější a v jistém smyslu i přístupnější současnému vnímání. Editorova volba množiny, z níž bylo do tohoto výboru čerpáno, proto nebyla nijak mechanická či náhodná.
Kniha obsahuje bohatě komentované a vysvětlivkami obdařené edice sedmnácti kázání, spojených nejen dobou vzniku, ale i autorským přístupem ke kazatelskému řemeslu. Namísto humanistické vyváženosti a minuciózní vybroušenosti forem je v nich upřednostněn tzv. koncept, tvar vystavěný na překvapivém nápadu, důvtipném srovnání, případně paradoxu. Důraz v nich byl kladen na autorský vklad, nikoliv na přesnost naplnění konvence. I proto je daný typ kázání blízký dnešním čtenářským očekáváním, respektive tomu, co je v současném literárním diskurzu vnímáno jako literární hodnota.
Osobité texty, kterými Miloš Sládek doprovází edice, nejsou pouhým čtenářským servisem. Kromě něho totiž nabízejí další dvě významné roviny. Hravý rámec osobně laděného kvazikázání ladí čtenáře na dobovou notu a cílí jeho pozornost k aktuálním společenským i duchovním hluchotám a třasům. Odborný výklad naproti tomu danou problematiku postihuje z mnoha zorných úhlů. Většímu čtenářskému komfortu by prospěla výraznější pročleněnost komentářů, v ojedinělých případech snad i snaha o celistvější uchopení některých subtémat.
Jedním z nejdůležitějších vzkazů, které touto knihou Miloš Sládek vyslal ke zdejší historické obci, je jeho zásadní výzva k opětovnému mnohostrannému promýšlení, případně i revizi periodizace kultury raného novověku. Jeho otázka, zda lze připínat pojem baroka k fenoménům spjatým s pozdně renesanční a humanistickou kulturou táhnoucí se minimálně do 80. let 17. století, je naléhavá a byla by více než vhodným tématem velké mezioborově pojaté konference.
Co závěrem? Barokní kazatelství jakožto svébytný umělecký žánr bylo v českém kontextu po dlouhá desetiletí zastíněno výtvarným uměním, hudbou i poezií. Až na čestné výjimky (v rozmezí Josef Vašica — Milan Kopecký — Alexandr Stich) bylo zhusta vnímáno pouze jako pragmatický nástroj ideologické indoktrinace. Miloš Sládek se zasloužil o to, že něco podobného už napříště nebude možné.
Argo, Praha 2005, 536 s., 398 Kč