Kolonizaci Nového světa poznamenal sled ozbrojených střetnutí. Oslavná díla věnovaná španělské conquistě či dobývání Západu je pojímala jako průvodní jev expanze nadřazené civilizace – vždyť vítězství hrstky vojáků nad říšemi Mexika a Peru i nezadržitelný postup osadníků se chápaly jako důkaz převahy evropské kultury.
Revizionistická historiografie druhé poloviny 20. století hodnotící měřítka obrátila, odsoudila bezohledný postup Evropanů a zdůrazňovala úspěchy indiánských skupin, které se cizincům postavily ze zbraní v ruce. Do této tradice patří mytologizovaná líčení „královny“ Anacaony, upálené za údajnou přípravu indiánské vzpoury proti španělským osadníkům na karibských ostrovech v prvních letech jejich přítomnosti v Novém světě, dlouhého vzdorování Araukánů na území dnešního Chile nebo prohraných bitev americké kavalerie se Siouxi a Apači. Hodnocení je tedy opačné, válečnická terminologie ale dál poznamenává přístup ke koloniálním dějinám. K bitvám a masakrům nyní navíc badatelé přiřazují soupeření na poli kulturním a náboženském. Soužití Evropanů a indiánů je prezentováno jako souvislý řetězec agrese a vzdoru nebo – přinejlepším – jako řetězec vzájemného neporozumění, jako nekonečný „dialog hluchých“, v němž nositelé vzájemně nepřizpůsobitelných ideologií bojují o prosazení na úkor ostatních. To vše je samozřejmě pravda. Ale pět století trvající vnucené soužití ras a kultur na území Nového světa s sebou přineslo i vzájemné obohacování. Vždyť hranice znepřátelených území byly zároveň prostorem, v němž se odehrávala intenzivní obchodní výměna, vyjednávání, usmiřování a hledání společného jazyka, byť jen pro konkrétní potřebu dané chvíle. Například kultura severoamerických prérijních kmenů, které tak usilovně hájily svůj „původní“ životní styl proti tlaku euroamerické civilizace, byla z velké části výsledkem předchozích kontaktů s Evropany, její zformování umožnilo rozšíření koní v Novém světě i obohacení materiální kultury severoamerických indiánů o kovové nástroje. Na druhé straně životní styl Evropanů v Novém světě nesmazatelně ovlivnil kontakt s domorodci a vědomé i mimovolné výpůjčky z jejich tradičních zvyklostí.
PANNA S TEMNOU PLETÍ Setkání dvou specifických náboženských systémů na půdě středního Mexika vyústilo v jeden z nejvýznamnějších kultů Latinské Ameriky vůbec, v uctívání Panny Marie Guadalupské (Virgen de Guadalupe). V letech 1520–1522 španělští vojáci pod vedením Hernána Cortése dobyli aztéckou říši. Aztékové byli komplexní zemědělskou společností s vysokým stupněm společenské hierarchie a s komplexním náboženským systémem, který zahrnoval velké množství nadpřirozených sil, úzce spjatých se systémy měření času (kalendářem), a ovlivňoval každý okamžik lidského života. Z hlediska Evropanů bylo aztécké náboženství obtížně pochopitelné, neboť jednotlivá „božstva“ se navzájem prolínala, přebírala atributy božstev jiných, objevovala se v nesčíslných podobách a pod různými jmény. Tak jako neexistovala jednoznačně daná božstva, neměli Aztékové ani jediný a závazný „posvátný“ text, zato ale různorodé a protiřečící si mýty. Podle svého původu a povolání i vzhledem k datu svého zrození si každý jedinec v tomto systému vybíral to, co pro něj bylo nejdůležitější, ať již nejnebezpečnější či potenciálně nejpříznivější, a snažil se božstva naklonit prostřednictvím darů, modliteb a symbolických obřadů. Především si ale vybíral rituály lidských obětí, které umožňovaly obnovování vazeb vzájemné odpovědnosti mezi lidským světem a světem nadpřirozeným. Krvavé rituální zabíjení se stalo hlavní omluvou pro násilné podrobení Aztéků a přeneseně pro veškeré aktivity Španělů na půdě Nového světa. Již během vlastního tažení proti aztécké říši docházelo k ostentativním útokům proti aztéckým svatyním a kněžím; brzy poté přišli do Mexika první františkánští misionáři. Objevení Ameriky a jejích dosud nepokřtěných obyvatel jim dalo naději, že dokážou shromáždit před božím trůnem zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků (Zj. 7:9), dokončí tak Kristovo dílo a uspíší jeho návrat a příchod tisíciletého království. Proto se svému úkolu věnovali s velkou horlivostí. Učili se indiánským jazykům a zároveň se snažili pochopit domorodou kulturu a přizpůsobit se jí, nakolik to jen v pevném rámci katolické věrouky bylo možné. Využívali domorodou rétoriku, hledali v domorodém jazyce nejvhodnější ekvivalenty pro katolické termíny. Na druhé straně sami indiáni neskrývali svůj zájem o vnější aspekty katolických rituálů. Během prvních patnácti let svého působení v Mexiku pokřtili františkáni na devět milionů Aztéků. Taková ochota ke změně náboženství ovšem vzbuzuje určité pochybnosti o „opravdovosti“ indiánské konverze. Již současníci františkánských misionářů, především příslušníci jiných náboženských řádů, poukazovali na nedostatečnou přípravu katechumenů, na povrchnost jejich znalosti křesťanské věrouky. Nezpochybnitelný byl i mocenský nátlak dominantní kultury, ať otevřený (v podobě nucené účasti domorodců na kázáních i trvalé přítomnosti misionářů v jejich osadách) nebo skrytý. Vždyť křesťanský bůh a jeho svatí pomocníci během dobyvačného Cortésova tažení prokázali svou moc a nebylo důvodu nevyjádřit jim svou úctu. Aztékové již v předkolumbovské době sami vnucovali etnikům, která si podrobili, vlastní božstva a na druhé straně se zajímali o cizí kulty. V jejich metropoli Tenochtitlánu dokonce existoval zvláštní chrám – Dům hada – vyhrazený pro „uvězněná“ božstva, která plnila funkci jakýchsi „rukojmích“, ale zároveň byla předmětem intenzivního studia ze strany aztéckých kněží. To vše jistě hrálo svou roli v postoji Aztéků ke křesťanství. Nicméně mnoho historiků v souvislosti s dnes populárním studiem proceců „rezistence“, tedy přetrvávání domorodých kulturních vzorců navzdory tlaku dominantní evropské kultury, zdůrazňuje kreativní přístup domorodců; a co více, jejich schopnost manipulovat vírou Španělů ve svůj prospěch, takže pod rouškou katolického kultu mohli pokračovat v tradičních obřadech. Příkladem této vědomé manipulace mělo být právě zjevení Panny Marie v prosinci roku 1531 na vrchu Tepeyac nedaleko hlavního města Méxica, které bylo vybudováno na troskách Tenochotitlánu. Svědkem zázraku byl aztécký pastýř Juan Diego. Panna Maria jej v jeho rodném jazyce vyzvala, aby se obrátil na Juana de Zumárragu, františkána a prvního biskupa Mexika, a nechal na místě zjevení vybudovat kostel. Biskup pochyboval o pravdivosti těchto slov a vyzval indiánského posla o důkaz. Ten na příkaz Paní nasbíral na kamenité zemi růže a jiné květy a zanesl je prelátovi. Jak se oba udivili, když se poté, co odhrnul plášť, v němž květy nesl, na něm zázračně objevil obraz, líčil v polovině 16. století první kronikář této události Antonio Valeriano. Na proslulém obraze, jenž je dodnes uchováván v mariánské bazilice na Tepeyaku, je vyobrazena Panna bez dítěte, s atributy naznačujícícmi její těhotenství a stojící na měsíčním srpku. Tento symbol podle některých interpretací odkazuje na ženu z Apokalypsy, která porodila syna, oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy (Zj. 12, 1). Tato souvislost by odkazovala na již zmíněný zájem františkánů o milenaristická proroctví vycházející ze Zjevení sv. Jana. Podpora kultu Panny Guadalupské a snad i samotný zázrak na Tepeyaku tedy mohly být iniciativou františkánů. Jenže na vrchu Tepeyac bývala svatyně aztéckého ženského stvořitelského božstva známého jako Tonantzin (Naše matka) a konaly se zde „poutě“, jejichž účastníci prosili o déšť. Zjevila se Diegovi skutečně Panna Maria? Zmanipulovali františkáni tuto událost tak, aby mohli snáze svést aztécký mateřský kult do řečiště katolické zbožnosti? Anebo Aztékové díky naivitě františkánských představitelů dál nerušeně uctívali svou bohyni plodnosti, přejmenovanou a jen nepatrně přizpůsobenou požadavkům bílých dobyvatelů, a dál pálili na místě jí zasvěceném pryskyřici a ozdoby z papíru, do nichž v předkolumbovské době zachycovali aztéčtí kněží krev lidských obětí? Zastánci aztéckého a španělského původu kultu se neshodují ani na etymologii termínu „Guadalupe“. Podle prvních Španělé po svém zkomolili slovo, jímž Juan Diego popsal ženu, kterou na Tepeaku uviděl – Tequatlasupe – což v aztéckém jazyce znamená „ta, která drtí hadí hlavu“. Tato fráze může odkazovat na kulty aztéckých božstev s hadími atributy, stejně však také na biblický verš (Gen. 3, 15) připomínající nepřátelství mezi mužem a hadem v důsledku Adamova pádu. Zjevení by tak mohlo být ženou odmítající pokušení i Evou – dárkyní života. První aspekt nabýval velkého významu ve františkánské misijní činnosti, druhý se opět vracel k bohyni Tonantzin. Zároveň je ale důležité vědět, že klášter Guadalupe ve Španělsku (na severu Extremadury) byl v době počátků dobývání Ameriky vyhlášeným poutním místěm. I zde byla uctívána Panna Maria tmavé pleti, jejíž obraz měl španělský kněz ukrýt před muslimy a poté náhodně objevit pasák hledající zaběhlou krávu. Kolumbus sem přišel vzdát díky po návratu ze své první výpravy a právě zde přijali křest indiáni, které s sebou přivezl z karibských ostrovů. Španělská Panna Maria Guadalupská byla totiž patronkou námořníků, kteří na její počest budovali kaple a zakládali bratrstva. Není tedy tak nepravděpodobná domněnka, že tento kult mohl být přenesen i do Nového světa a pouze přizpůsoben místním podmínkám. Ať již vzešla iniciativa z té či oné strany, stal se vrch Tepeyac-Gua- dalupe nejvýznamnějším poutním místem Mexika a kult Panny Gua- dalupské ústředním motivem mexické identity, tak jak se vytvářela během koloniálního období a válek za nezávislost. Stal se zprostředkujícím faktorem, zmírňujícím třenice různých složek obyvatelstva Nového Španělska, bělochů, míšenců a indiánů. V roce 1568 již Bernal Díaz del Castillo, kronikář dobytí Mexika, v marginální poznámce zmiňuje Pannu Guadalupskou a její svaté zázraky, které učinila a každý den činí. Ostentativní úctu prokazovali Panně Guadalupské španělští místokrálové, kteří se při svém příjezdu do kolonie, jejíž správy se měli ujmout, nejprve poklonili mariánskému obrazu a teprve poté vstoupili do hlavního města. Za praporem s jejím obrazem šli později do bitev vzbouřenci bojující proti těmto místokrálům. Přestože teprve ve druhé polovině 18. století byla bulou Benedikta XIV. oficiálně označena za patronku mexického národa, její kult se nesmírně rozšířil již po roce 1629, kdy údajně zachránila hlavní město před záplavami. Koncem 18. století se objevují zprávy o jejích zjeveních v jiných částech Nového Španělska. V dubnu roku 1990 byl Juan Diego beatifikován a o dvanáct let později, během návštěvy Jana Pavla II. v Mexiku, prohlášen za svatého. Tento obřad se odehrál přímo v bazilice Panny Marie Guadalupské.
ĎÁBLOVY NÁSTRAHY Nicméně příměří na hranici bylo vždy jen dočasné a hranice mezi kulturním setkáváním a kulturním střetnutím vratká. Evropané měli na půdě Nového světa nespornou fyzickou převahu a snažili se vynutit si respektování pravidel, která sami stanovili. Přesvědčili se o tom i Mayové na poloostrově Yucatan, jejichž kreativita v rovině náboženství se nesetkala s tak pozitivním ohlasem jako synkretický aztécký kult „Bohyně matky“. Také Mayové měli v předkolumbovské době komplexní náboženský systém s množstvím vzájemně provázaných božských sil, ovlivňujících veškeré aspekty lidského života, organizované kněžstvo a komplikované rituály, v nichž hrály významnou roli lidské oběti i sebeobětování vlastní krve účastníků obřadů. Když bylo území Yucatanu ve 40. letech 16. století po tvrdých bojích podrobeno Španěly, začali také zde působit františkáni. Po dvou desetiletích, přesně na počátku května roku 1562, dva indiánští chlapci objevili nedaleko města Maní jeskyni a v ní „modly“ a důkazy o provozování pohanských obětních rituálů. Okamžitě ohlásili svůj nález misionářům a ti zahájili rozsáhlé vyšetřování. Indiáni, jejichž domy se nacházely v blízkosti jeskyně, byli vyslýcháni jako první. Ochotně se přiznali k vlastnictví „idolů“ a jejich uctívání, aby přivolali déšť a aby jim vyrostla kukuřice a aby zabili mnoho jelenů. Přiznali také, že i obyvatelé okolních vesnic podobné rituály provozují. Z hlediska misionářů však bylo mnohem důležitější zjištění, že tyto rituály (včetně lidských obětí) se často odehrávaly přímo v křesťanských kostelech, využívaly křesťanskou symboliku a významnou roli v nich hráli domorodí funkcionáři, „učitelé“ (maestros de capilla), tedy pomocníci katolických kněží a misionářů. Jeden z indiánů, Francisco Chuc, přiznal, že v kostele ukřižoval vepře (patrně prase pekari) a nabídl je modlám spolu se srdcem obětovaného psa. Další Mayové prováděli na posvěcené půdě rituály sebeobětování, zraňovali se a předkládali bohům – nebo snad křesťanskému Bohu – svou vlastní krev. Několikrát byly dokonce „Bohu všemohoucímu“ obětovány nedospělé děti, které účastníci obřadů uvázali na kříže, „nazvali“ jménem Ježíše Krista a poté jim tradičním způsobem vyřízli srdce. Těla, stále uvázaná na kříži, byla nakonec vržena do nedaleké posvátné studně (cenote). Následovala další zatýkání a výslechy a aféra se rozšiřovala i na další mayské komunity na Yucatanu. Španělé interpretovali mayské synkretické rituály jako vědomé rouhačství a výsměch svátostem. Maní bylo jádrem františkánské misie, vzorovou osadou, jejíž obyvatelé byli dáváni za příklad rychlého úspěchu christianizační činnosti. Nyní byly tyto úspěchy a s nimi i dvacetileté úsilí františkánů zpochybněny a groteskně zparodovány. Zděšení a zklamání misionářů se promítlo do tvrdosti jejich postupu vůči obviněným domorodcům. Celkem bylo během čtyř měsíců vyšetřováno na 4500 osob. Podle samotných františkánů jich nejméně 158 zemřelo během nebo v důsledku výslechů, další zůstali nadosmrti zmrzačeni, třináct spáchalo sebevraždu. Řada přiznání byla nepochybně vynucena pohrůžkami a fyzickým násilím. Místní Španělé zaznamenali, že Mayové dokonce prohledávali trosky dávno opuštěných měst v okolní džungli, aby mohli předložit františkánům požadovaný počet „idolů“, k jejichž uctívání se přiznali a které měly být veřejně spáleny. Pozdější výslechové protokoly, oplývající makabrózními detaily, kterými se vyslýchaní snažili vyhovět požadavkům misionářů, proto nepůsobí příliš věrohodně, stejně jako stále se stupňující počty údajně obětovaných osob. Ale v první fázi vypovídali Mayové ochotně a nesmlouvavá reakce bílých učitelů je zjevně překvapila. Badatelé se dnes shodují v názoru, že minimálně někteří z nich skutečně praktikovali synkretické obětní rituály. Celou záležitost můžeme chápat jako paradoxní důsledek přesvědčivě vedené christianizační kampaně. Mayové již v předkolumbovské době poměrně jednoznačně rozlišovali „posvátný“ a „světský“ prostor. Není proto divu, že je lákaly křesťanské svatostánky a že se pokoušeli naklonit si mocného křesťanského boha na jeho vlastní půdě. V tradiční mayské ikonografii měl navíc významné postavení kříž, symbol stromu života, propojujícího podsvětí, pozemský prostor a nadsvětí, tedy svět mrtvých, lidí a božstev. Opět se zde projevila snaha najít pro křesťanské božstvo místo v tradičním kosmickém systému – ovšem v tomto případě způsobem, jenž byl pro Španěly neakceptovatelný. Zároveň je třeba si uvědomit závažnost faktu, že se do těchto obřadů aktivně zapojovali právě ti z Mayů, kteří se těšili největší důvěře misionářů – „učitelé“ (maestros de capilla). Mnozí z nich patřili k tradičním duchovním vůdcům, kteří se tímto způsobem snažili zachovat si prestižní postavení ve svých komunitách. Ale jejich snahy nebyly úspěšné. Španělská koloniální společnosti indiánům cílevědomě zabraňovala získat vyšší vzdělání a funkce v rámci církevní hierarchie. Indiáni nebyli přijímáni do katolických řádů, mužských ani ženských. Je možné, že se mayští vůdci pokusili tomuto tlaku čelit tím, že organizovali vlastní „katolické“ obřady. S velkým zjednodušením lze říci, že zatímco Aztékové pokračovali v oslavě předkolumbovského mateřského božstva skrze katolický mariánský kult a akceptaci zprostředkování bílých kněží, Mayové přijali křesťanského Boha, ale pokusili se uctívat jej sami a tradičními obřady. Neúspěšně? Jistě, události v Maní byly kritickou zkušeností a staly se přelomovým bodem ve vztahu Mayů a katolické církve. Křesťanské učení, do této chvíle Mayi vnímané jako v zásadě podnětné a zajímavé, se změnilo v instituci jednoznačně napojenou na všeobecnou koloniální dominanci Španělů. Logickou reakcí by byl bojkot tohoto učení. Španělští kněží si také po celé koloniální období stěžovali na tupost a neochotu Mayů a nedostatek jejich zájmu o vše, co souviselo s kostelem. Po celé koloniální období se však v různých mayských osadách stále znovu objevovaly synkretické rituály. Jejich protagonisté se prohlašovali za katolické světce, Pannu Marii, Mojžíše či za papeže a biskupy. Například dva muži z osady Sotuta (nedaleko Maní) v roce 1610 vyhlašovali své přímé spojení s Duchem svatým..., v noci se oblékali do ornátů, které jim zapůjčil [indiánský] sakristan, znesvěcovali svaté kalichy a svěcené oleje, křtili a zpovídali..., přičemž stavěli na oltáře své modly. Jinými slovy, yucatanští Mayové se ztotožnili s křesťanským Bohem natolik, že odmítali zprostředkování španělských kněží v komunikaci s ním. A konečně, v polovině 19. století se Mayové pokusili využít vzájemných sporů lokálních politických představitelů Yucatanu a centrální vlády nově založeného mexického státu a vyhnat ze svého území všechny bělochy. K boji proti nim je podněcovaly dřevěné kříže, které je přesvědčovaly, že právě oni zůstali pravými křesťany, zatímco španělští conquistadoři zradili Kristovo učení. Hnutí „mluvících křížů“ umožnilo překonat lokální partikularismus yucatanských Mayů, kteří po šest následujících desetiletí ze svých útočišť v neprostupných pralesích na jihu poloostrova ohrožovali bělošské osady a vzdorovali tlaku mexické armády. Kulturní sblížení v duchovní rovině – sblížení iniciované samotnými Mayi tehdy, když bylo v souladu s jejich vlastními zájmy – se tak stalo nejsilnější zbraní v jejich ozbrojeném střetnutí s kolonizátory.
LITERATURA Francisco de la Maza, El guadalupanismo mexicano, México 1981; Inge Clendinnen, Ambivalent Conquests (Maya and Spaniards in Yucatan, 1517–1570), Cambridge 1987; Victoria Reifler Bricker, The Indian Christ, the Indian King: The Historical Substrate of Maya Myth and Ritual, Austin 1981.
Markéta KŘÍŽOVÁ (1974) vystudovala etnologii a historii na FF UK. Působí jako odborná asistentka ve Středisku ibero-amerických studií FF UK. Zabývá se problematikou indiánských kultur Nového světa a koloniálními dějinami Ameriky, především vztahy původních obyvatel a Evropanů. Vydala knihu Aztékové: Půvab a krutost indiánské civilizace (Praha 2005).