Česká historická věda po pádu komunistického režimu poněkud zanevřela na výzkum východní Evropy včetně Ruska. Přenechala tak prostor překladům prací západní provenience, jež se často obracejí ke čtenáři s odlišnou dějinnou zkušeností a jiným znalostním základem. Pokud jde o studie z dějin ruského středověku, je situace ještě horší. V porovnání s množstvím vydávaných titulů z jiných zemí, které mapují zmíněnou epochu do udivujících detailů, zaráží absence knih s touto tematikou v našem prostředí dvojnásob.
Přitom ruská medievistika prožívá opravdový rozkvět. Mnozí badatelé se v posledních třiceti letech postupně emancipují od striktně filologického přístupu (v jehož rámci vznikl nový vědecký obor — textologie) a inspirují se jednak moderními západními badatelskými přístupy (francouzská škola Annales), jednak vlastní sémiotickou a kulturologickou tradicí (B. Uspenskij, V. Toporov, Ju. Lotman, A. Gurevič aj.).
Kniha Jitky Komendové tak vstupuje do prostoru českou vědou téměř nezmapovaného. Částečně navazuje na poněkud upozaděnou tradici naší historické rusistiky, kterou reprezentují kupříkladu S. Mathauserová, Z. Hauptová, B. Ilek, V. Konzal. Mnohé z jejich knih, ať již originálních studií či překladů (antologie Písemnictví ruského středověku, Smích a běs, překlady Života protopopa Avvakuma, knih D. S. Lichačova, A. M. Pančenka aj.), patří dodnes v našem kontextu k nepřekonaným a nedoceněným.
Práce, ač explicitně takto nerozčleněná, sestává ze tří částí — teoretického úvodu, rozboru konkrétních děl staroruské literatury (Slovo o Zákoně a Milosti metropolity Ilariona, Pověsť vremennych let, Putování igumena Daniila, Kyjevský letopis, Kyjevsko-pečerské paterikon aj.) a popisu středověkých kulturních kategorií (čas, prostor, pohyb, světlo, krása).
Komendová je obeznámena se současnými teoretickými přístupy západních i ruských badatelů v oblasti středověku a kreativně jich využívá. Jako východisko k analýze tématu si vybrala kategorie vlastní/cizí (Gurevič, Jurganov) a dialog kultur (Bachtin). Střetávání rozdílných civilizačních okruhů vytvářelo množství interakcí (přijetí/nepřijetí, polemika atd.) a autoři písemných památek na ně museli reagovat. Pouhými binárními opozicemi (pravoslaví/katolicismus, usedlost/nomádství atd.) se nejednoznačnost a složitost chápání cizích kultur v ruském středověkém myšlení nevyčerpává. Autorka upozorňuje na poměrně široké "přechodné pásmo" mezi kontrárně pojímanými póly, v němž je široký prostor pro variabilitu vztahů. Na řadě příkladů, mimo jiné i na snad nejznámější pasáži z Nestorovy Pověsti vremennych let, totiž "historické anekdotě" o výběru náboženství knížetem Vladimírem Svjatoslavičem, demonstruje oprávněnost tohoto závěru.
Rus od raných dějin přicházela do styku s okolními civilizačními okruhy — Byzancí, katolickou Evropou, stepními a ugrofinskými etniky. Autorka odmítá pro definování jejich vzájemného působení tradiční pojem vliv a přiklání se k Bachtinově pojetí dialogu kultur. Vskutku, ve zmiňované otevřenosti vůči vnějším podnětům se ruská kultura paradoxně rozešla se svým předobrazem, kulturou byzantskou. Ačkoliv si dějiny Byzance nelze představit bez neustálého kontaktu s okolními barbarskými kmeny či jinověreckými státními útvary, bylo by neadekvátní hovořit o dialogické povaze těchto kontaktů. Byzanc nevedla polemiku, nýbrž prosazovala svůj kulturní model, trpěla svého druhu "kulturním autismem" (S. Ivanov).
K nejzajímavějším pasážím knihy patří Komendovou pečlivě klasifikované argumentační zázemí autorů, které sice odviselo od dobového kontextu, myšlenkové akribie, literárního žánru a účelu sdíleného, nicméně svědčí o jisté hierarchizaci různých etnik a věrouk. Jednotlivým národům byla často přidělována epiteta constans ("divocí" Polovci, "lstiví" Tataři), Židům byl tradičně vyčítán podíl na smrti Kristově, Polákům pak "cizí" (katolická) víra. V průběhu staletí se kdysi na empirii založené hodnocení stávalo stereotypním označením, jakýmisi literárními topoi, a přecházelo jen v lehce pozměněné podobě i do mladších literárních památek.
Drobné nepřesnosti ani mrzutá redakční opomenutí (chybí jmenný rejstřík a seznam použité literatury) nijak neznevažují průkopnickou práci Jitky Komendové, která umožňuje českému čtenáři nahlédnout do oblasti, jež je dnes, a to poprvé v našich novodobých dějinách, na periferii vědeckého zájmu.
Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2005, 140 s., 160 Kč