V téměř bibliofilském nákladu tří set exemplářů vyšly jako desátý svazek ediční řady Prameny dějin moravských vzpomínky významného historika, programově zaměřené na období komunistické totality. Takřka symbolicky začínají v září 1948, kdy autor zahájil studium na Masarykově univerzitě v Brně, a končí v prosinci 1989, který znamenal jeho plnohodnotný návrat do vědeckého života. Co předcházelo (včetně otcovy smrti v nacistickém vězení), shrnul Mezník v krátké předmluvě, co následovalo po listopadové revoluci, naznačil v několika větách. Čtenáře tak nepřímo upozorňuje, čemu ve svém životě přikládá váhu. Soustředění pozornosti pouze na určitý časový úsek není v memoárové literatuře ničím neobvyklým, přesto však Mezníkovy paměti zřetelně vybočují z hranic žánru. Každý, kdo autora jen trochu zná, musí potvrdit, že jeho věcné, střízlivé a neokázalé výklady postrádají jakýkoliv přídech autostylizace a jsou pojaty jako upřímná zpověď s cílem vydat co nejpřesnější svědectví o vlastních osudech v době, která se pozvolna mění ve vzdálenou a pro mladé generace obtížně pochopitelnou minulost. Proto se nevyhýbají ani nelehkým a bolestným záležitostem čistě osobního a rodinného charakteru.
Bylo by pošetilé pokoušet se zde alespoň v kostce nastínit obsah knihy, evokující navzdory klidnému podání pohnutý i dramatický život člověka, jenž se zařadil k nejvýznamnějším českým historikům druhé poloviny 20. století. Zastavím se raději u několika momentů, které mě zaujaly i oslovily. Na prvním místě je to zřetelná názorová kontinuita, projevující se v autorových zásadových a přitom nedogmatických postojích, jejichž základní linie se bez ohledu na dobové poryvy a převraty neměnila. Již jako univerzitní posluchač historie a archivnictví patřil Mezník do skupinky pokoušející se dát najevo nesouhlas s nástupem a počínáním komunistického režimu, zároveň četl práce Pekařovy i Slavíkovy a oblíbil si umírněné husity. Byl to počátek cesty, která jej později logicky přivedla k ocenění staroměstských utrakvistů ve znamenitém, leč v období totality nevydaném díle Praha před husitskou revolucí (ve skutečnosti noblesní vědecké polemice se stalinistickým výměrem husitství), ale především k opoziční činnosti v časech nastupující normalizace a následně do komunistických věznic, k dělnickým zaměstnáním, k podpisu Charty 77 i k četným dalším disidentským aktivitám. Komunistická ideologie a Mezník k sobě prostě od počátku nepatřili, třebaže autor, ač původem z poměrně bohaté rodiny, nikdy neskrýval hluboké sociální cítění. Táhlo jej to však od studentských let k sociálnědemokratickému proudu, neslučitelnému s pohledy komunistických mocipánů, kteří mladému archiváři dali brzy pocítit svou moc. Vojenskou službu strávil v dolech jako příslušník PTP a TP.
Všestranně nadaný muž, věnující se kromě svých profesí také lehké atletice, turistice a zejména vážné hudbě, však nezatrpkl ani nepropadl bolestínským pocitům či touze po pomstě. Nevnímal totiž svět černobíle, uvědomoval si jeho komplikovanost a rozlišoval i dílčí nuance. Ostatně jeho druhá životní partnerka (a od října 1989 manželka) byla členkou KSČ, což jí nebránilo v podpoře disidentské činnosti. Mladší čtenáře, odkojené kategorickými úsudky dnešních komentátorů, nejednoznačnost tehdejších poměrů zřejmě zaskočí. Nedivme se tomu, generační zkušenost bývá nepřenosná. Mohu posloužit vlastním příkladem. Jako člověk studující vysokou školu v šedesátých a sedmdesátých letech si dobře pamatuji šok, který přinesla normalizace, sotva však někdy plně pochopím brigádnické nadšení i asketický životní styl univerzitních posluchačů kolem roku 1950. Jsou to dva zcela odlišné světy, byť je od sebe dělí pouhých patnáct až dvacet let.
Počítám-li dobře, věnoval se Jaroslav Mezník v mezidobí 1953—1989 oboru, který vystudoval, jen sedmnáct roků. Větší část této etapy zabral nucený pobyt v dělnických profesích, ve vězení a na vojně. Přesto je jeho vědecké dílo úctyhodné, takže se zákonitě nabízí otázka, jak velkou škodu česká historiografie utrpěla, když se badatelé Mezníkova formátu nesměli svému povolání věnovat a výzkumy prováděli pouze v čase, který si vyšetřili, navíc s minimální nadějí publikovat dosažené výsledky mimo samizdatové sborníky. Nejsem si však zcela jist, zda je takové hodnocení v autorově případě relevantní. I poté, co na sklonku roku 1988 získal nárok na důchod, setrval na částečný úvazek v brněnské Transportě. Rozhodl se tak mimo jiné proto, že jej zajímalo sledovat změny atmosféry mezi dělníky v době, kdy normalizační režim slábl..., a sám si, jak přiznává, na prostředí továrny zvykl... Zápas proti komunistickému režimu, k jehož pádu svou činností přispěl, měl pro Mezníka v dané chvíli zřejmě větší důležitost než práce historika. Byl součástí jeho nejvnitřnějšího přesvědčení a integrální složkou vlasteneckého cítění, pojmu dnes rychle mizícího v nenávratnu.
Mezníkovy vzpomínky jsou pochopitelně spjaté především s Moravou, zejména pak s Brnem, v němž žil od dětských let. V tomto směru představují cenný pramenný příspěvek k nedávné moravské historii, v které defilují postavy autorových univerzitních učitelů, spolužáků, přátel, brněnských (i pražských) disidentů, ale také příslušníků represivních orgánů. Publikace je opatřena pečlivě sestavenou obrazovou přílohou, avšak bohužel obsahuje i řadu nevykorigovaných chyb, které nicméně nesnižují jeji hlavní přínos. Ukazuje totiž, že i v nelehkých dobách dlouhých jednačtyřiceti let mohl člověk žít v souladu se svým svědomím, nepodléhat módním vlnám či politickým tlakům a uchovat si vlastní důstojnost. Nebylo to ovšem vůbec snadné. I proto bylo takových lidí velmi málo.
Matice moravská, Brno 2005, 329 s., 380 Kč