Jako první ze známé trojice Slavata — Martinic — Fabricius se moderní kritické monografie nakonec dočkal ten nejméně významný z nich. Není vcelku divu. Přestože množství pramenů, které se Janu Kiliánovi podařilo projít, je i tak obdivuhodné, zásadní význam pro rekonstrukci životního příběhu defenestrovaného sekretáře má pohříchu jen málo z nich. Dodejme ještě, že přípravu knihy autor doprovodil několika dílčími studiemi a zorganizováním konference "Věnná města za třicetileté války a jejich poválečná obnova", včetně vydání sborníku v rekordním čase. Pro čtenáře, který se raným novověkem příliš nezaobírá, může být překvapivé, jak malá pozornost byla zatím věnována muži, jehož jméno jako jedno z nemnoha zalidňovalo bělohorské období už v rámci výuky dějepisu na základní škole. Úměrně tomuto nezaviněnému heuristickému handicapu je v Kiliánově monografii o to větší pozornost věnována širšímu kontextu doby a zejména prostředí, v nichž protagonista knihy a jeho potomci žili.
Nejistá byla už otázka Fabriciova původu, přičemž autor dokládá, že oproti staršímu Wintrovu názoru je třeba jednoznačně dát přednost Mikulovu před Mohelnicí. Fabricius se navíc poprvé v pramenech objevuje jako ditrichštejnský alumnus na jezuitské akademii v pražském Klementinu už v r. 1586. Cesta k finančnímu zajištění se mu stejně jako řadě jeho vzdělaných, ale nemajetných vrstevníků otevřela výhodným sňatkem — dceru bohatého staroměstského měšťana Šimona Podmanického si vzal v r. 1598. Nedlouho poté začala také jeho kariéra úředníka české dvorské kanceláře, v níž působil nejpozději od r. 1605 jako druhý a o šest let později jako první sekretář německé expedice. V této funkci také zažil boj slezských stavů o vlastní kancelář, jemuž autor věnuje samostatnou kapitolu.
Do širokého historického povědomí se Fabricius dostal díky přítomnosti v místnostech české dvorské kanceláře 23. května 1618, své neskrývané katolické konfesijní přináležitosti a především díky svým zřejmě poněkud nemístným poznámkám. Ty jej s největší pravděpodobností neplánovaně poslaly z okna za oběma předem určenými oběťmi defenestrace. Na zásluhách korunovaných takovýmto symbolickým aktem (a díky jeho přežití) mohl Fabricius po návratu z vídeňského exilu založit svou pobělohorskou kariéru. Kromě povýšení do rytířského stavu včetně výstižného predikátu "z Hohenfallu" získal věrný úředník řadu postů — funkci přísedícího zemského soudu, císařského rady a především podkomořího věnných měst na celou poslední dekádu svého života (cca 1622—1632). Právě v této souvislosti zařadil Kilián nejobsáhlejší kapitolu, která dle mého soudu patří také k nejzáslužnějším z celé knihy. Autor zde prezentuje chybějící syntetizující pohled na dějiny devíti královských věnných měst a poměry v jejich správě v raném novověku, nejvíce pochopitelně v průběhu třicetileté války. Ke cti mu slouží, že se nezastavil u výsledků zmíněné konference, ale doplnil je vlastním podrobným výzkumem a zřetelně popsal situaci jednotlivých měst co do stavu dosavadního zpracování a možností skýtaných prameny. Fabriciovo pobělohorské působení je nakonec zřejmě jen o málo známější než jeho osudy před defenestrací. Ve dvacátých letech se objevuje také jako hejtman boleslavského kraje z rytířského stavu, rekatolizační komisař a úředník české komory. Zároveň se rozrůstal i jeho majetek získaný z konfiskací, jehož jádro představovaly pražské nemovitosti a tři panství na Mělnicku. Za hlubší analýzu by dle mého soudu stála Fabriciova role v komisích, které byly v r. 1628 souvislosti s navrácením privilegií ustaveny k jednání o dluzích královských měst. Řešení v případě Tábora, na němž se Fabricius společně s Pavlem Michnou z Vacínova bezprostředně podílel, sloužilo jako precedentní i pro další případy.
Doslova pod drobnohledem Kilián sleduje Fabriciovo potomstvo. Vyvážené a patrně čtenářsky nejvděčnější z celé knihy jsou pak dvě závěrečné kapitoly, v nichž autor načrtl celistvý profil Fabriciovy osobnosti.
Radost z četby i její plynulost mi občas narušovala stylistika. Snaha o výrazovou neotřelost je bezesporu chvályhodná, neměla by ale být samoúčelná a na úkor srozumitelnosti textu. Na jiných hodnotách to ale pěkně vypravené a bohatě ilustrované knize samozřejmě neubírá. Zvláště bych chtěl vyzdvihnout zařazení příloh v podobě edice patnácti ukázek z Fabriciovy úřední korespondence a překladů obou jeho dochovaných latinských děl (smuteční řeč na pohřbu Jiřího Bořity z Martinic a oslavné verše věnované staroměstské radě).
Bohumír Němec — Veduta, České Budějovice 2005, 438 s., 315 Kč