Lidé tábořili u Řeky popele, když jsem se vrátil na východ do naší vesnice. Přišel jsem tam zrovna v době, kdy zasedala kmenová rada. Tehdy byli náčelníky kmene tito muži: Sluneční orlí pera, Tři medvědi, Šedý kůň, Ryšavý kůň, Hnědý medvěd, Červená čelenka, Zuřivý medvěd a Útočník. Tak to bylo ohlášeno.
Radili se o tom, kdo bude válečným náčelníkem, a vyhlásili, že by měl dohlížet na naše území. Taky vyhlásili, jaké mají být jeho statečné skutky. Řekli, že musí nosit pocty za zabití čtyř nepřátel, ukořistění nepřátelských koní, za válečné zranění a také za to, že pod ním v bitvě zastřelili koně; pak se z něj může stát náčelník, který se bude starat o svůj lid. Tak to rozhlašovali po táboře. Jednou obklíčila válečná výprava u Řeky popele nějakého nepřítele. Jeden náš bojovník na něj zaútočil, on se mu postavil na vrcholu kopce, ale náš válečník skočil z koně přímo na něj a ubodal ho nožem. Pak mu vzal skalp, a vysloužil si tak velké jméno. Tento válečník také při jedné válečné výpravě zajal ženu. Ten válečník se jmenoval Rudý oblak a stal se velmi slavným. Od Řeky popele lidé putovali k Řece spasené trávy a tam se utábořili. Vraní indiáni tehdy přišli krást naše koně a naši je pak stopovali a dohonili je u Potoka šípů. Pustili se s nimi do boje, takže Vraní indiáni nechali koně být a u jednoho z kopců se postavili na odpor. A tehdy Rudý oblak řekl: Přátelé, přiveďte je blíž ke mně, já si s nimi poradím. A nato se vrhnul přímo proti nim. Když se k nim přiblížil, jeden z Vraních indiánů prudce vyrazil proti němu a pustili se spolu do boje. Vraní indián padl a Rudý oblak projel až k místu, kde stáli ostatní nepřátelé. To už tam ale dorazili i ostatní naši válečníci a všechny Vrány pobili. Rudý oblak byl tehdy zraněn, ale zabil dva nepřátele. Pak odjeli z místa boje a cestou zpět jednou nocovali. A tehdy se ptali, kdo zasadil úder nebo zabil nepřítele. A protože Rudý oblak vykonal obojí, bez řečí ho stavili na první místo. Ráno se vydali na cestu domů a dorazili do vesnice. Tři dny nato se setkali lidé z mnoha lakotských kmenů u Černých hor. Měla se tam konat porada, a tak byli vysláni poslové. Velká vesnice stála v lesíku u řeky a tam se rokovalo. Říkalo se tehdy, že skončí válčení a že všechny kmeny budou žít v míru. Pak přišel podzim a lidé tábořili v lesích podél řek. Pokračovali v poradách a sešly se tam lakotské kmeny ze všech stran: byl tam Šílený kůň, Železná škeble, Malé zranění, Žádná voda, Skvrnitá laň a mnoho dalších náčelníků. A všichni ti náčelníci se radili a zvolili některé ze svého středu, aby šli k Vraním indiánům a nabídli jim mír. Měli tam jít čtyři náčelníci doprovázení stovkou válečníků, byli to Červený pes, Skvrnitá laň, Bojí se svého koně a Šedý kůň. Lidé se přesunuli směrem ke Kopci bizoního masa a delegace vyrazila na cestu. Tábor se měl do jejich návratu pomalu přesouvat směrem k tomu kopci. Pak se lidé utábořili a po sedmnácti dnech tam některé tábory dorazily. Jednou ráno se delegace vrátila, a tak jsem se tam šel podívat. Vyprávěli, že Vraní indiáni je cestou zpět doprovázeli a že se k nim chovali velmi dobře. Vesnice se pak přesunula k Řece červů. Tam přišli poslové s tabákem a Rudý oblak řekl: Mí příbuzní, buďte ke mně shovívaví, měli bychom zanechat války s jinými kmeny i s bělochy, proto nám přinesli tabák a já ho přijmu. Nyní se přesuneme směrem k bělochům. Lidé se zaradovali a jednotlivé kmeny se rozešly. Náš kmen se ráno vydal na cestu a znovu se utábořil až u Potoka staré ženy. Z toho tábořiště pak někteří lidé putovali dál. Všichni poslové se už vydali na cestu zpět a naše vesnice pak tábořila u místa zvaného Dělají čelenku. Tehdy se Rudý oblak stal náčelníkem. Někteří se s ním vydali k rezervační správě a vrátili se po dvou dnech. Říkali, že se má konat porada o Černých horách. Vesnice se vydala na pochod a utábořila se u řeky, kus po proudu pod rezervační správou. Příštího dne se pokračovalo k Řece rybaříků. Dva dny nato se uprostřed velké pláně konala porada. Byl tam kapitán Penny se dvěma oddíly vojáků a tři běloši, s nimiž se mělo rokovat. Rudý oblak promluvil jako první: Přišel jsi na rozkaz tvého prezidenta, ale to, co někomu patří, by se nemělo brát. Proto říkám toto: Wakhán Thánka umístil Černé hory do středu země, kde žijí indiáni, a proto nám patří. Ale já vám je na sedm generací půjčím a vy za to budete můj lid živit a šatit. Až to období skončí, znovu se poctivě dohodneme. To je vše, co k tomu chci říci, respektujte to a už se mne na nic neptejte. Řekli jste, co vám prezident poručil, a už k tomu nic nepřidávejte. Chtěl bych se s prezidentem osobně setkat a říci mu to. Tak je to. Chtěli jste jednat s tím, kdo se jmenuje Rudý oblak, a to jsem já. Pak promluvil Skvrnitý ohon: Wakhán Thánka určil, že Černé hory patří nám, a já jsem mu za to vděčný. Myslím si totéž, co vám řekl Rudý oblak, a také jsme se na tom shodli s našimi lidmi. A tak to také vyřiďte doma. Jestli k tomu něco přidáte, přijedu v budoucnu k prezidentovi a vy budete usvědčeni ze lži. Proto se zachovejte správně. Tak je to. Já jsem Skvrnitý ohon. Pak promluvil Jeden roh: Můj kmen je dosud na severu na lovu bizonů a já promluvím, teprve až mí lidé přijdou a rozhodnou v radě. Pak zanechali rokování a rozešli se. Lakotové se sešli k poradě mezi sebou a Rudý oblak tam řekl: Pojedu k prezidentovi. Zúčastnil jsem sta válečných výprav proti jiným kmenům a proti bělochům. Třicetkrát jsem se vrátil s ukořistěnými koňmi. Zabil jsem dvanáct nepřátel, třikrát jsem byl zasažen a sedmkrát pode mnou zastřelili koně. Třináctkrát jsem ukořistil koně uvázaného před stanem nepřítele. Dvacetkrát jsem byl zvědem a dvakrát jsem vzal zajatce. Kdysi jsem zabil čtyři Lakoty – to byly špatné skutky, a proto jestli máte od nynějška žít s bělochy, chci zajistit, aby se vám dařilo dobře. Jakmile skončí zima a začne léto, pojedu do prezidentova sídla. Když se výprava vrátila z města [Washingtonu], Rudý oblak řekl: Prezident mne pozval, a tak jsem k němu jel. Ale zjistil jsem tam, že při jednáních o Černé hory nás podvedli, a tak jsem to taky Prezidentovi řekl. A proto poslouchejte má slova, lidé. Prezident řekl, že bude otcem našeho lidu (že se o nás postará), a já jsem s ním všechno domluvil. Budete mít rezervaci u Potoka bílého jílu a budete dostávat jídlo a oblečení. Budete tam obdělávat půdu a vaše děti tam budou chodit do školy. Ale pokud jde o školu, požádal jsem prezidenta o katolické misionáře. Na tom všem jsme se dohodli. To řekl Rudý oblak a domluvil. Rudý oblak byl mým starším bratrem, takže jeho skutky znám. Já jsem Zpívající medvěd.
Abdikační projev Rudého oblaka
Mé slunce zapadlo. Mé dny jsou u konce a kolem mne se vkrádá tma. Než navždy ulehnu, chci promluvit ke svému lidu. Slyšte mne, mí přátelé, neboť není doba na to, abych vám lhal. Velký Duch stvořil nás indiány a dal nám tuto zemi, abychom v ní žili. Dal nám bizony, antilopy a jeleny, abychom měli jídlo a oblečení. V našich lovištích jsme se mohli pohybovat od řeky Minnesoty až po Platte a od Mississippi až k velkým horám. Nikdo nestavěl kolem našeho území hranice. Byli jsme svobodní jako vítr a jako orlové, neposlouchali jsme ničí rozkazy. Bojovali jsme proti svým nepřátelům a pořádali hostiny pro své přátele. Naši stateční válečníci zahnali každého, kdo by chtěl lovit naši zvěř. Nepřátelům kradli koně a unášeli ženy. Měli jsme spousty dětí a veliká stáda koní. Naši staří mužové byli moudří a vyznali se v posvátných věcech. Mladí muži se starali o stáda koní a milovali děvčata. Bydleli jsme v týpí, takže nás nevěznil žádný dům. Nikdo neříkal: ‚Po tuto čáru je má země a za ní je tvá.‘ Takovým způsobem žili naši otcové a byli šťastni. Pak přišel do našich lovišť cizinec – bílý muž. Dali jsme mu jídlo a dary a řekli jsme mu, ať odejde v pokoji. Podíval se na naše ženy a zůstal v našich týpí. Potom přišli jeho přátelé a postavili cesty přes naše území. Cetkami a korálky si kupovali děvčata, která jsme milovali. Přinesli máza wakhán, záhadné železo, které střílí. Přinesli také mní wakhán, tajemnou vodu, po které se z mužů stávají blázni. Řekl jsem: ‚Bílí muži nejsou přátelé, zabijme je.‘ Náš náčelník Bizoní medvěd mě zostudil před našimi lidmi. Měl slabost pro bílé muže, jako by byl žena. Narodil jsem se jako Lakota, žil jsem jako Lakota a jako Lakota také zemřu. Než do naší země přišli bílí muži, Lakotové byli svobodný národ. Měli své vlastní zákony a vládli si tak, jak se jim to zdálo dobré. Tehdy byli nezávislí a šťastní. Tehdy si mohli sami vybírat, kdo bude jejich přítelem a proti komu budou bojovat. Muži byli tehdy stateční a dalo se jim věřit. Bílí muži přišli a vzali nám naši zemi. Postavili kolem nás hranice a udělali pro nás zákony. Neptali se nás, jaké zákony by nám vyhovovaly. Bílí muži udělali takové zákony, jaké vyhovovaly jim, a přinutili nás k poslušnosti. To není pro indiány dobré. Bílí muži se snaží udělat bělochy i z indiánů. Snažit se přinutit indiána, aby se choval jako běloch, je asi tak nemoudré jako pokusit se natřít jeho kůži na bílo. Ale bílí muži nám vzali naše území i vyhubili naši zvěř, takže musíme jíst jídlo bílého muže, nebo zemřít. Prezident nám dával sliby. Poslal k nám komisaře a ti slibovali, že když dáme bělochům naši zemi, budou nás živit a šatit, dokud se nestaneme soběstačnými. My, starší indiáni, jsme komisařům řekli, že umíme bojovat o koně a ženy a také obstarat maso a oblečení lovem zvěře, ale neumíme se hrabat v zemi a přinutit ji, aby z ní rostlo jídlo a oblečení. Řekli jsme jim, že posvátné síly – Táku Wakhán – dali Lakotům k obživě a odívání bizony. Řekli jsme jim, že naše země je všude tam, kde se bizoni pasou. Řekli jsme jim, že země bizonů je zemí Lakotů. Řekli jsme jim, že bizoni musejí mít svou zemi a Lakotové musejí mít bizony. Tam kde se potulovali bizoni, jsou dnes na kůlech natažené dráty, které označují zemi, kde se bílý muž lopotí, aby dostal ze země jídlo. A na místě bizonů je dnes dobytek, o který se musejí lidé starat, aby vůbec přežil. Dříve se Lakotové ve své zemi proháněli po celé dny na koních od východu až po západ slunce, ale nyní musejí jezdit po cestách, a když překročíme hranice, které kolem nás bílí lidé nakreslili, řeknou nám: ‚Nesmíte vstupovat na území, které je mimo cesty.‘ Říkají nám, že my jsme indiáni a oni jsou běloši a že s námi se musí jednat jinak než s bílými lidmi. To je pravda. Ale bílí lidé by měli říci, jak se má jednat s nimi, a indiáni ať zase řeknou, jak by se mělo zacházet s nimi. Ale tak tomu není. Bílí muži řeknou, jak se má zacházet s bílými i s indiány, a Lakotové k této věci nemohou říct nic. Komisaři a další bílí muži, které k nám posílá prezident, nám říkají, že bílí lidé vědí, co je pro nás nejlepší. Jak je to možné? Žádný běloch se nenarodil jako indián, tak jak by mohl jako indián smýšlet? Komisaři slíbili, že naše děti dostanou vzdělání, aby byly moudré a myslely tak, jako myslí bílí lidé. Mnohé z našich dětí do škol odešly, narodily se však z indiánských rodičů a smýšlejí jako jejich rodiče. Naše děti nemohou zapomenout na svůj lid. Naši staří lidé jim vyprávějí o době, kdy se Lakotové toulali přes pláně svobodní jako vítr a nikdo jim nemohl říci ‚jděte tam‘ nebo ‚zůstaňte zde‘; o době, kdy muži nepracovali, nelopotili se a nemuseli zůstat na jednom místě; o době, kdy jedinou starostí bylo lovit bizony a udržovat týpí; o době, kdy stateční muži mohli získat respekt a slávu na válečné stezce – pak naši mladí zpívají indiánské písně a chtějí být takoví, jako byli Lakotové, a ne takoví, jako jsou běloši. Kněží a misionáři nám říkají, že než k nám přišli bílí muži, žili jsme hříšně. Čí je to vina? Žili jsme přesně tak, jak jsme se naučili, že je správné žit. Měli bychom za to být potrestáni? Nejsem si jistý, jestli je pravda, co tito lidé říkají. Jako dítě jsem byl veden k tomu, že Posvátné síly (Táku Wakhán) jsou mocné a mohou dělat zvláštní věci; že se mám snažit o to, abych si je naklonil a usmířil se s nimi; že mi mohou pomoci nebo mi ublížit; že mohou být dobrými přáteli nebo strašnými nepřáteli. Byl jsem vychován s tím, že Slunce (Wí) je Wakhán Thánka, že je Nejvyšší posvátnou silou (Iyótan Wankátu) a že je naším Dědečkem (Thunkášila), a naši lidé se k němu obraceli jako ke svému Otci (Até). To mě naučili moudří muži (wičháša ksápa) a šamani (wičháša wakhán). Učili mne, že náklonnost posvátných mocností si mohu získat tím, že budu laskavý ke svým lidem a nebojácný před svými nepřáteli, tím, že budu mluvit pravdu a žít poctivě, tím, že budu bojovat za svůj lid a jeho loviště. Učili mě, že Táku Škanškán (Posvátný patron všeho, co se pohybuje) je Wakhán Thánka, že Ínyan (Kámen – posvátný duch všeho, co je nehybné) je Wakhán Thánka, že Wakínyan (Hromovládné bytosti) jsou Wakhán Thánka, že Thathánka (Bizon) je Wakhán Thánka, že Anúng Ité (Dvojí tvář) je posvátnou mocností zla, stejně jako Heyókha (služebník Hromových bytostí) a Iktómi (mytický šibal). Tyto věci se vždy připomínají před Tancem slunce. Lakotové jim věřili a žili tak, aby si Nadpřirozené síly (Táku Wakhán) naklonili. Šamani uměli s pomocí dobrých sil (wakhán wašté) léčit nemocné a zaháněli zlé síly (wakhán šíča). Posvátný dvounohý (mytický medvěd) učil Lakoty, které byliny jsou dobré pro léčení. Když ještě Lakotové v tyto věci věřili, žili spokojeně a umírali šťastní. Co víc nám může nabídnout bílý muž? Táku Škanškán zná mou duši (nagí), a až zemřu, půjdu s ním. Pak budu se svými předky. Jestli to nebude v nebi bílého muže, budu rád. Mým otcem je Wí (Slunce). Wakhán Thánka bílého muže jej přemohl. Ale já mu zůstanu věrný. Stíny přede mnou jsou dlouhé a temné. Brzy ulehnu a již nevstanu. Ale dokud je má duše v mém těle, můj dech se ubírá směrem ke Slunci, neboť ono je vševědoucí a ví, že já jsem mu stále věrný.