Dne 4. července 1876 přinesly noviny po celých Spojených státech na prvních stránkách zprávy o porážce americké armády v bitvě s indiány, o zkáze Sedmé kavalerie a smrti jednoho z hrdinů občanské války George A. Custera.
Třebaže zájem veřejnosti o katastrofu a masakr, jak psaly noviny, časem klesl, zůstala bitva nejznámějším střetnutím indiánských válek. Část historiků sdílí názor Paula Andrewa Huttona, který tvrdí, že bez Custera by zájem veřejnosti o Little Big Horn brzy opadl. Připomíná další citelné porážky od indiánů, které brzy upadly v zapomění, bitvu u Fallen Timbers, kde léčku zaplatilo životem skoro sedm set účastníků expedice generála Arthura St. Claira (1791), či tzv. Fettermanův masakr, během něhož bojovníci Šíleného koně pobili skoro devět desítek vojáků (1866).
Custerova smrt však je jen jedním z faktorů, které učinily z Little Big Hornu jednu z nejznámějších událostí dějin USA. Roli sehrály také otazníky nad průběhem kritické fáze srážky (včetně posledních okamžiků Custerova života na Last Standu – místě posledního odporu). Musíme započítat také fakt, že vítězná bitva měla pro indiány horší důsledky než případná porážka. Vlna nenávisti a tvrdá politika úřadů proti vítězům sehrály významnou roli při hledání nové podoby vztahů americké vlády a veřejnosti vůči indiánům.
Jestliže průběh událostí na Last Standu byl pro americkou veřejnost v červenci 1876 tajemstvím a zůstal jím po víc než jedno století, o širších okolnostech utkání americké armády s indiány tábořícími v časném létě roku 1876 na Little Big Hornu byli současníci dobře informováni.
Na podzim roku 1875 vyzval Úřad pro indiánské záležitosti ty náčelníky, kteří odvedli své tlupy do zimních táborů mimo rezervace, aby svá ležení zrušili. Protože výzvy neuposlechli, požádal úřad armádu, aby donutila odbojníky k odchodu do rezervací násilím. Na jaře 1876 vyrazily do oblasti předpokládaných táborů tři vojenské kolony ve snaze zachytit indiány dřív, než se rozejdou k letním lovům. Z jihu táhl generál Crook, ze západní pevnosti Fort Ellis generál Gibbon. Z Fort Lincolnu v Nebrasce pak nejsilnější kolona vedená generálem Terrym a tvořená z velké části sedmým regimentem plukovníka Custera. Problémem operace nebyly jen značné nároky na koordinaci, ale také nedostatek informací o poloze táborů a počtu jejich obyvatel. Podle vágních zpráv se armádní velení domnívalo, že tábory leží někde na jižních přítocích řeky Yellowstone, nejspíše na Rosebudu.
Sem dorazil nejdřív Crook, doprovázený početnou skupinou šošonských válečníků. Ti také podstatným způsobem zasáhli 17. června do srážky jižní kolony s Oglaly, jednou ze siouxských skupin vedenou Šíleným koněm. Tuto šarvátku lze považovat za první fázi bitvy u Little Big Hornu. Po větší část dne si útočící Oglalové a jejich spojenci Šajeni udržovali iniciativu a nedovolili protivníkovi proměnit srážku, v níž se utkávaly na velkém prostoru izolované skupinky vojáků s přesilou najíždějících válečníků, v regulérní bitvu, kde by mohla armáda využít své větší disciplinovanosti. Podle většiny odborníků zachránili Crooka od velkých ztrát a konečné porážky šošonští spojenci. Sdíleli s Oglaly způsob boje a dokázali jim v kritických okamžicích čelit rozbíjením nájezdů. Vpodvečer zůstali na bojišti u Rosebudu jen vojáci v modrých kabátech, což umožnilo Crookovi tvrdit, že armáda zvítězila. Druhý den ráno ale jeho kolona nesledovala stopy indiánských mustangů a nedaleko místa bitvy začala budovat polní opevnění. Generál žádal o posily a setrvával v táboře. Stovky válečníků Šíleného koně mířily ve stejné době k táboru Sedícího býka na řece Little Big Horn. Neposílili jeho Hunkpapy a další spojence jen početně. Přinesli i povzbudivou zprávu o zastavení postupu silné kolony modrých kabátů.
Kritického 21. června, kdy Terry a Gibbon jednali na Yellowstonu o dalším postupu, výsledek Crookova střetnutí se Šíleným koněm neznali. Soudili, že hledaný tábor – či tábory – leží v údolí Little Big Hornu, a uvažovali o tom, jak indiáni zareagují na přítomnost armády. Custer se obával, že se dají na útěk, což by znamenalo neúspěch, vždyť armáda měla Indiány přivést do rezervací. Proto přijal s uspokojením Terryho plán: Sedmá kavalerie pojede přes horní Rosebud k Little Big Hornu. Po dosažení řeky bude postupovat po proudu. Pokud vyžene indiány z jejich táborů, narazí prchající na Gibbonovu skupinu, která půjde od Yellowstonu údolím vhůru. Gibbon ovšem upozornil na časový problém. Jeho vojáci mohli dospět do ústí Little Big Hornu nejdříve 26. června ráno. Pokud by Custer tábor našel dřív, hrozilo střetnutí s přesilou. Po krátké diskusi vydal Terry rozkaz, jehož formulace umožňovala Custerovi upravit plány podle okolností.
V poledne 22. června zamířila Sedmá kavalerie k Rosebudu a v následujících hodinách nacházeli Custerovi indiánští zvědové stále více čerstvých stop velkého počtu indiánů mířících k Little Big Hornu. Večer 24. června bylo jasné, že hledané ležení není daleko, a v časných ranních hodinách následujícího dne uviděli indiánští stopaři obrovský tábor. Custer se ocitl před těžkým rozhodnutím. Gibbona mohl čekat nejdřív za čtyřiadvacet hodin (dorazil až za tři dny!), a pokud by sedm set kavaleristů vyčkávalo, mohli by je indiáni objevit a rozprchnout se. Vyčkávání navíc odporovalo ofenzivnímu myšlení velitele sedmého regimentu. Custer se rozhodl zaútočit.
Po poledni 25. června rozdělil svou jednotku do tří částí. Nejsilnější vedl sám: pět kompanií o dvou stech mužů tvořilo útočný oddíl, který udeří na střed vesnice. Major Reno dostal tři kopanie k prvnímu útoku, který měl vnést mezi indiány zmatek. Tři kompanie kapitána Benteena měly zjistit, zda už indiáni neprchají proti proudu řeky, a pak se co nejrychleji připojit k ostatním. Strážný oddíl doprovázel karavanu, která měla jet po stopách jezdců a v případě potřeby vyslat posily a náboje.
Necelých dvacet kilometrů, jež zbývalo k táboru, překonala nejrychleji Custerova a Renova skupina, jedoucí celou cestu v těsné blízkosti. Pak Reno překročil říčku, aby zamířil k bližšímu konci vesnice, zatímco Custer vedl svou skupinu po stráni nad řekou a o několik desítek minut později zaútočil na střed tábora, lemujícího Little Big Horn v délce několika kilometrů. Od této chvíle už nikdo Custera a jeho pět kompanií živé nespatřil. Smrti unikl jen jeden z kavaleristů, jehož kůň skupině nestačil, dva poslové jménem Kanipe a Martin, vyslaní Custerem k zásobovací koloně, a indiánský zvěd Curley, jehož svědectví pomohlo rekonstruovat průběh osudových minut.
Když Reno zaútočil, opouštěly vesnici stovky bojovníků. Ne ovšem proto, aby před vojáky utekli, ale aby jeho tři kompanie odrazili a rozdrtili. To se však mnohonásobné přesile nepodařilo. Vojáci ustoupili zpátky za řeku a zaujali obranné postavení na nízkém kopci. Indiáni je dlouho nepronásledovali, vraceli se do vesnice ohrožované dvěma stovkami kavaleristů na druhém břehu Little Big Hornu. Renovu skupinu posílil po chvíli Benteen a s odstupen dojela i zásobovací kolona. Všichni pak naslouchali střelbě na vzdáleném svahu nad řekou. Důstojníci po krátké poradě rozhodli pahorek opustit a sledovat stopy plukovníkových kompanií. Než však Reno s Benteenem stačili Custera dostihnout, střeba nad řekou utichla a kolona čelila sílícím nájezdům indiánských válečníků. Reno proto zavelel k ústupu na pahorek, který vojáci před necelou hodinou opustili a na němž kavaleristé vybudovali silné obranné postavení. Čtyři stovky vojáků zde pak úspěšně čelily útokům až do rána 27. června, kdy indiáni ukončili útok, zrušili tábor a opustili údolí.
Po celou dobu diskutovali obránci pahorku o osudu Custerových kompanií. Soudili, že plukovník ustoupil po řece a spojil se k Terryho a Gibbonovou kolonou. Když po odchodu indiánů uviděli v dálce modré uniformy, spatřovali v nich přicházejícího Custera. Byli to však Terryho a Gibbonovi muži, kteří Rena informovali o nálezu těl na stráni nad řekou. Po pohřbení padlých zamířila kolona k Yellowstonu a parník Far West dovezl zprávu o Custerově smrti do Bismarcku, odkud ji telegraf rozšířil do celých Spojených států.
Ihned propukla celonárodní diskuse o příčinách porážky elitního armádního oddílu ve střetnutí s „divochy“. Armáda ustavila pro hledání příčin tragického výsledku tažení vyšetřovací komisi, novináři pátrali mezi indiánskými účastníky srážky a přinášeli v následujících letech často velmi rozporná svědectví. Plny rozporů byly i výpovědi příslušníků americké armády a závěry komise odpovídaly tomuto stavu. Obecné formulace o špatné komunikaci mezi jednotlivými kolonami, nedostatku informací o velikosti indiánského tábora a jeho poloze a s tím souvisejícím nešťastným Custerovým rozhodnutím regiment rozdělit i neúspěšné snahy zjistit skutečný průběh srážky na Last Standu přijala veřejnost s malým porozuměním. I proto se bitva u Little Big Hornu stala předmětem trvalého zájmu Američanů.
Už v roce 1876 vyšel Custerův životopis od Fredericka Whitakera (A Complete Life of General George A. Custer), který věnoval značnou pozornost generálově poslední bitvě i fenoménu Custera jako „indiánobijce“. Vůbec neuváděl Custerovy poznámky o indiánech z plukovníkovy knihy My Life on the Plains, často citované v moderní literatuře, v nichž Custer vyjadřoval pochopení pro indiány, bránící svůj způsob života. Nebyl ostatně jediným důstojníkem americké armády s tímto postojem. Řadě velitelů západních pevností imponoval sociální status válečníků v indiánské společnosti a pociťovali vůči nim respekt.
Pro Whitakera byl Custer hrdinou z občanské války, jehož aktivity na indiánské hranici včetně Little Big Hornu byly pokračováním jeho činnosti z let 1861–1865. Přímé příčiny porážky pak autor hledal zejména v Renově ústupu přes řeku, který umožnil indiánům soustředit všechny síly na Last Standu, a zejména ve faktu, že Grant odmítl z osobních důvodů jmenovat Custera velitelem celé kolony. V širším kontextu pak Whitaker považoval za velký problém „řešení“ indiánské otázky politiku Úřadu pro indiánské záležitosti a praxi obchodníků zásobujících indiány nejlepšími zbraněmi, převyšujícími kvalitou armádní výzbroj. Ve stejném duchu, tedy se snahou bránit Custerovo počínání, publikoval roku 1892 své líčení událostí Edward S. Godfrey, sloužící během tažení v hodnosti poručíka. Jeho střízlivou výpověď citovali potom všichni autoři píšící o bitvě, i když Godfrey nemohl přinést žádné informace o Last Standu.
V roce 1934 vyšla první obrazoborecká publikace. Frederick F. Van de Water, inspirovaný psychoanalýzou, vykreslil v práci Glory-Hunter: A Life of General Custer obraz ambiciózního muže ochotného obětovat pro vlastní slávu nejprve životy jiných a nakonec i svůj vlastní. Uznání všech zájemců o littlebighornskou problematiku si vysloužil W. A. Graham, který shromáždil informace rozptýlené v desítkách novin a časopisů. V roce 1953 pod názvem The Custer Myth: The Source Book of Custerian publikoval obsáhlý soubor výpovědí účastníků tažení i samotné bitvy, aniž by se pouštěl do jejich analýzy.
Protikladem Grahamovy rezervovanosti bylo dílo bibliotekáře zemědělského oddělení knihovny Illinoiské univerzity Dee A. Browna. Kniha Bury My Heart at Wounded Knee (1970) je stěžejním spisem revizionistické historiografie, požadující přehodnocení dosavadního pohledu na vztahy bílých a rudých Američanů. Brown psal už ve třicátých letech úspěšné povídky, a třebaže tuto práci prezentoval jako historické dílo, je to spíše beletrie využívající historických dokumentů. Brown neznal pojem kritika pramenů, používal vytržené citáty jako argumenty pro své předem připravené konstrukce a v zájmu působivosti líčení volně měnil časovou posloupnost událostí.
V době hluboké krize hodnot americké společnosti druhé poloviny šedesátých let se Dee Brown vrátil k romantickému pohledu na amerického indiána. Vykořeněné generaci vietnamské války jej představil jako alternativu „klasické Ameriky“. Indián žijící v souladu s přírodou a svou komunitou, pro jejíž obranu nasazoval život, čelil v jeho podání početní a technologické převaze společnosti sobeckých jednotlivců. Vlastní průběh střetnutí u Little Big Hornu podal Dee Brown tak útržkovitě, že čtenář, který nezná fakta odjinud, nezíská ani rámcový obraz. To však nebylo pro autora důležité, význam měl dojem z příběhu, v němž vojáci nečekaně napadají vesnici, jejich kulky prolétávají mezi stany a zabíjejí ženy a plačící děti, když ale narazí na odpor bojovníků, zbaběle prchají a prosí o smilování.
Dee Brownovo nekritické líčení mělo velký význam pro další bádání. Inspirovalo totiž historiky k využití svědectví bojovníků a jejich žen, které boj sledovaly ze stráně na protějším břehu řeky. Tato vyprávění považovala dosud historiografie za nedůvěryhodná, neboť obsahovala zjevné omyly či výmysly (například k usmrcení Custera se hlásilo hned několik válečníků). V řadě případů hodnotu výpovědí poškozovala špatná angličtina zpravodajů, takže historikové na využití těchto pramenů v podstatě rezignovali. Ohlas Dee Brownova díla a dalších revizionistických studií i blížící se sté výročí Little Big Hornu však vyvolaly novou vlnu
zájmu o samu bitvu a indiánskou problematiku vůbec.
Postrevizionističtí historikové nabídli americké odborné i laické veřejnosti historii konfliktu, k němuž muselo na americkém západě dojít poté, co konec občanské války a zahájení provozu na pacifické dráze otevřely pláně a Skalisté hory masivní migraci farmářů a prospektorů, konfliktu mezi loveckou pospolitostí a zemědělskou společností. John S. Gray vstoupil svou prací Centennial Campaign: The Sioux War of 1876 (1976) na cestu, která ho dovedla o patnáct let později v díle Custer´s Last Campaign. Mitch Boyer and the Little Bighorn Reconstructed (1991) k natolik pravděpodobné rekonstrukci střetnutí na Last Standu, že americká historiografie považuje dnes otázky spojené s konkrétním průběhem bitvy za zodpovězené.
Minutu po minutě sledoval putování Custerových pěti kompanií až k okamžiku, kdy zmizely z očí Renově skupině. Pak samozřejmě časová osa ztrácí na ostrosti. Analýza všech svědectví, znalost praxe střetnutí s indiány i Custerovy taktiky v předešlých bitvách a v neposlední řadě výsledky archeologického průzkumu bojiště však umožnily Grayovi přesvědčivě rekonstruovat chvíle, které dlouho dráždily představivost zájemců o indiánské války.
Custer vedl své muže po vrstevnici nad řekou a už znal velikost vesnice. V táboře stálo na dva tisíce stanů a zbraní se chápaly tisíce indiánských válečníků. Custer proto vyslal dva posly, aby urychlili pochod karavany se zásobami a Benteenovy skupiny. Propustil také arikarské zvědy, jejichž úkol vyhledáním indiánského tábora skončil. Jako poslední odjel nejmladší z nich, sedmnáctiletý Curley¨. Opustil stráň až ve chvíli, kdy se modrokabátníci střetli s indiány, průběh boje pak pozoroval z nedalekého pahorku.
Hlavně na základě Curleyho svědectví zavrhl Gray tradiční výklad posledního boje Custrových pěti kompanií. Soudilo se, že sjely při první vhodné příležitosti z hřebene k řece, kde narazily na indiánskou přesilu. Ta zatlačila kavaleristy na stráň nad řekou, kde poslední vojáci padli poté, co jim v obklíčení stovek nepřátel došlo střelivo. Gray ale soudí, že Custer svoje síly před kontaktem s nepřítelem dále rozdělil. Dolů k řece poslal jen jednu či dvě kompanie. Snad proto, aby odlehčil Renovi, protože z hřebene musel vidět jeho obtížnou situaci, možná i proto, aby zabránil indiánům překročit řeku. Sám pak hledal vhodné postavení na ostrohu, odkud měl dobrý výhled na stezku, po níž musela přijet očekávaná pomoc, i na dění dole u řeky. Tam vojáci čelili těžké palbě a pod tlakem indiánských jezdců vjíždějících do vody ustoupili k obrannému postavení, které zatím vybudoval Custer. Dvě stě vojáků rychle obkličovaly stovky indiánů a stovky dalších se blížily od řeky.
Vojáci pravděpodobně utvořili jakousi řídkou pohyblivou obrannou řadu. Jistě se přitom snažili využít terénu, ten však zvýhodňoval spíše útočníky. Na nerovné stráni nemohli kavaleristé podnikat rychlé výpady proti nepříteli, který využíval terénních nerovností a svíral obrannou linii stále těsněji. Když po dvou dnech přišli na bojiště Gibbonovi vojáci, našli mrtvoly téměř bez výjimky zohavené natolik, že většinu z nich vůbec nepoznali. Zatímco část těl ležela v malých shlucích, další tvořila linii. Podle Graye zde asi vojáci doslova proráželi hustý dav indiánů a klesali pod deštěm kulek a šípů.
Tato fáze střetnutí skončila zřejmě krátce po páté hodině. Padlo zde 210 příslušníků sedmé kavalerie a další čtyři osoby: zvěd Mitch Boyer, novinář doprovázející lincolnskou kolonu a dva Custrovi osmnáctiletí příbuzní, jeho mladší bratr a synovec, kteří se za ním vypravili na prázdniny. Kromě těchto mužů zahynulo při Renově útoku a obraně dalších 53 vojáků. Bitva u Little Big Hornu tak přinesla smrt víc než třetině příslušníků sedmé kavalerie. Počet indiánských ztrát historikové pouze odhadují, někteří uvádějí tři desítky, další i stovky.
Zatímco Graye zajímal jen osud pěti ztracených Custerových kompanií, Robert M. Utley ve vynikajících životopisech protagonistů
bitvy, tedy Custera a Sedícího býka (Cavalier in Bucskin. George Armstrong Custer and the Western Military Frontier, 1988; The Lance and the Shield. The Life and Times of Sitting Bull, 1993), zasadil bitvu do širšího rámce konfliktu civilizací na americké hranici. Nesnaží se hodnotit. Pyrrhovo vítězství Sedícího býka mu není důkazem větší statečnosti indiánských bojovníků či jakési historické spravednosti přející aspoň na okamžik těm, kdo hájili svou od věků obývanou zemi. Utley jako historik amerického západu ví – na rozdíl od mnoha publicistů – že indiáni mohli na pláně přijít až krátce před příchodem bělochů díky evropskému „vynálezu“, tedy koně. Little Big Horn je mu důkazem převahy zemědělské společnosti nad společností lovců. Na tomto faktu sotva co změní sympatie, které můžeme pociťovat vůči slabší straně osudového konfliktu.
LITERATURA William A. Graham, The Custer Myth.A Source Book of Custeriana, Harrisburg 1953; John S. Gray, Custer´s Last Campaign. Mitch Boyer and the Little Bighorn Reconstructed, Lincoln-London 1991; Paul A. Hutton (ed.), The Custer Reader, Lincoln 1992; Richard A. Fox, Jr., Archeology, History and Custer´s Last Battle. The Little Big Horn Reexamined, Oklahoma 1993; Dee A. Brown, Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, Praha 1998; Robert M. Utley, Kopí a štít. Život a doba Sedícího býka, Praha 1999; Josef Opatrný, Velká siouxská válka, Praha 2005.
Josef OPATRNÝ (nar. 1945) působí jako vedoucí Střediska ibero-amerických studií FF UK. Zabývá se dějinami amerického kontinentu, především devatenáctého století, a obrazem Ameriky v české společnosti.