Zakladatel a dlouholetý šéfredaktor deníku Le Monde Hubert Beuve-Méry byl výraznou postavou poválečných francouzských dějin. Mezi válkami pracoval v pražském Institutu Ernesta Denise.
Koncem února 1938 se v kancelářích vrcholných francouzských politiků a úředníků zjevil šestatřicetiletý muž menšího vzrůstu. Ministr války a národní obrany Edouard Daladier, politický ředitel Quai d´Orsay René Massigli nebo ministerský předseda Camille Chautemps uslyšeli následující slova: Jsem jedním z Francouzů, kteří žijí v Praze, a přednáším právo na Denisově institutu. Shodou okolností se stýkám s prezidentem, předsedou vlády i ministrem zahraničních věcí. Všichni tři mi důvěřují. Rád bych věděl, co jim mohu říci, aby mne, pokud dojde k něčemu zásadnímu, nepovažovali ani za hlupáka, ani za lháře. Zatímco Daladier i zástupci generality se oháněli platností spojenecké smlouvy s Československem, Massigli byl mnohem zdrženlivější a o chystaném velkém projevu ministra Delbose poznamenal, že Češi budou spokojeni. Ale – mezi námi – jsou to jenom slova… Hubert Beuve-Méry se z mise podniknuté na vlastní popud vracel přesvědčen o tom, že rozhodující místa v Paříži hrají dvojí hru. Zanedlouho ovšem pochopil, že československá strana není ve vnímání reality o nic prozíravější… Absolvent právnické fakulty pařížské Sorbonny přijel do Prahy přijel v roce 1928, aby posílil pedagogický personál Denisova institutu, jenž patřil k nejvýznamnějším francouzským vzdělávacím střediskům v meziválečné Evropě. Beuve-Mérymu zde byla svěřena právní a ekonomická sekce. Po slabém prvním roce, kdy se studenti dali počítat na prstech jedné ruky, se jejich zájem zvýšil a vysokoškolští posluchači začali Beuve-Méryho přednášky vyhledávat. Josefa Pražáka na mladém Francouzi například přitahovalo jasné myšlení, jeho objektivita a nestrannost, stejně jako zájem o československé dění, které s Pražákem probíral při procházkách pražskými ulicemi. I pozdější ministr zahraničních věcí Jiří Hájek si oblíbil přednášky z teorie státu a práva vedené v duchu karteziánské racionality, podávané s elegancí a vtipností, jakou (…) u profesorů na fakultě nenašel. Kruh posluchačů zůstával i tak nevelký, složený převážně z absolventů českých tříd gymnázií v Nîmes a Dijonu. Se svým profesorem zato zůstali mnozí žáci v písemné kontaktu po celý zbytek života – vánoční přání docházela nejen z pražských adres do Paříže až do 80. let minulého století. K pravidelným kurzům v institutu brzy přibyly přednášky na Vysoké škole obchodní, návštěvy frankofonních spolků a od roku 1933 Beuve-Méry občas přednášel jako odborník na Československo na Pařížské univerzitě. Status profesora Denisova institutu zajišťoval Beuve-Mérymu zřejmou prestiž, a to nejen proto, že oficiálně spadal pod francouzské ministerstvo zahraničních věcí. Paříž vždy podporovala šíření francouzské kultury a vzdělanosti, a tak se profesoři z institutu běžně stýkali s vyslanci i členy vojenské mise. Beuve-Méry se nadto stal soukromým učitelem v rodině ambasadora Françoise Charles-Rouxe. Bývalo běžné, že profesoři Denisova institutu spolupracovali s francouzskými deníky, které nechtěly platit stálé korespondenty v zemi, o niž většina čtenářů nejevila zájem. Tato tradice neminula ani Beuve-Méryho, i když jeho angažmá v listu Le Matin začalo ze zcela prozaických pohnutek – lákala jej výhoda poskytovaná zahraničním žurnalistům v podobě celoroční jízdenky na železnici, neboť považoval za nezbytné svou hostitelskou zemi důkladně prozkoumat. Občasné články pro Le Matin nebyly pro Beuve-Méryho první novinářskou zkušeností. Chlapce z neúplné a chudé rodiny se kdysi ujali dominikáni od pařížského Notre-Dame a kromě bezplatného studia mu nabídli i práci v týdeníku Les Nouvelles Religieuses. Tato léta zanechala v Beuve-Mérym pevný řád založený na křesťanské morálce, i když sám nebyl věřící a v dospívání pochopil, že mnišský život pro něj není. Rovněž se utvrdil v tom, že nejlépe mu je v úzkém kruhu přátel, a přestože se to vzhledem k jeho pozdějšímu působení může zdát překvapivé, nevyhledával společnost, v níž se podle svých slov obecně cítil nesvůj, a nezískával kontakty za každou cenu, zato lpěl na udržení těch podstatných. I v Československu si jich několik takových vytvořil. Beuve-Méryho choť, rovněž doktorka práv, si ještě po desetiletích vybavovala, že Francouzi byli zahrnováni takovou přízní, že se s manželem téměř neodvažovali vyjádřit odlišný názor, (aby) Čechy nezklamali. Genevive se česky naučila obstojně, stejně jako její nejstarší děti, zato Hubert odmítal mluvit jazykem, v němž si nebyl zcela jist, a tak běžnou komunikaci nechával na ženě. V druhém roce pražského pobytu se Beuve-Méryovi nastěhovali do prostor Denisova institutu ve Štěpánské ulici a podle vzpomínek svých synů si přivykali divně znějícímu jazyku poslechem rádia, ale i sledováním kolportérů tisku a jejich výkřiků. Spolupráce s deníkem Le Matin vyvrcholila střetem, kdy nekompromisní a čas od času výbušný korespondent, jenž nezapřel svou bretonskou krev, na hodinu vypověděl kontrakt. Stalo se tak v souvislosti s vraždou francouzského prezidenta Paula Doumera v roce 1932. Vzhledem k tomu, že její pachatel, Rus Gorgulov, žil delší dobu na území ČSR, byl aktivován i pražský dopisovatel. Beuve-Méry se do případu zapojil se vší vervou a telefonoval do redakce zprávy usvědčující syfilitického vraha z duševní lability. K jeho velkému údivu se v novinách nejen z jeho zjištění nic neobjevilo, ale redakce se připojila k oficiální verzi o komunistickém pozadí celé akce. Beuve-Méry se poprvé přesvědčil o propojení politického, hospodářského a mediálního světa, s nímž se jeho povaha těžko smiřovala. Ve stejném roce Beuve-Méry podnikl spolu se svou kolegyní z institutu Noémi Schlochowou, budoucí paní Ripkovou, cestu do Sovětského svazu. Díky její znalosti ruštiny mohli oba sovětskou Potěmkinovu vesnici sledovat jinýma očima než řada okouzlených západních intelektuálů. Beuve ale nikdy nebyl z těch, kteří by svět viděli pouze černobíle. Přestože byl pro něj SSSR továrnou na výrobu marxistického přesvědčení, která dokázala plně využívat propagandy, všímal si i sebevědomých dělníků, které pokládal za příslib vyřešení sociálního napětí. Komunismu se podařilo soustředit konflikty na sociální kolbiště, což jej poměrně dobře chrání před nacionalistickým blouzněním, které chystá Evropě nové katastrofy, domníval se v lednu 1933. NEVYLÉČITELNÁ EVROPA ? Dojmy z cesty po Sovětském svazu byly jedním z prvních významnějších příspěvků, které Beuve-Mérymu otiskli v pařížském měsíčníku Politique, vycházejícím od roku 1928. Později se ukázalo, že tento křesťanskodemokraticky orientovaný list byl nejsvobodnější tribunou, ze které mohl pražský korespondent seznamovat francouzské čtenáře s děním ve střední Evropě. Přestože Politique registrovala pouze tisíc předplatitelů, získala si brzy pověst seriózního periodika, do něhož přispívali např. Georges Bidault nebo François de Menthon, oba pováleční ministři v de Gaullově vládě. Beuve-Méry postupně rozšiřoval svůj zájem na celý prostor bývalé habsburské monarchie a osudy nových států jej zcela pohlcovaly. Byl členem novinářské suity na Barthouvě cestě po střední Evropě na jaře roku 1934 a o několik měsíců později zažil přímo ve Vídni atmosféru nacistického puče. Jestliže se nechal pohltit osobním kouzlem francouzského ministra zahraničních věcí, v jehož případě zapomněl na svou obvyklou střízlivost a optimisticky líčil pozici Francie u středoevropských vlád, Dolfussův pád jej uvrhl do skepse. Ve svých analýzách však maximálně usiloval o nezaujatou subjektivitu, která zůstala jeho celoživotním krédem. Nově spolupracoval se soukromou tiskovou agenturou Information i Alsaským výborem pro studia a informace. Tento spolek se sídlem ve Štrasburku si získal přízeň tamního československého konzulátu i vyslance Osuského na začátku 30. let, kdy mu byly poskytnuty desítky knih, ale později byla spolupráce vzhledem k lokálnímu významu této instituce výrazně omezena. O přesném charakteru Alsaského výboru stále panují dohady, je však zajímavé, že se některé přísně tajné zprávy a rozhovory, které pro něj pořizoval i Beuve-Méry, dochovaly v archivech francouzské armády. Už od svých studijních let Beuve-Méry doufal, že se na troskách starého uspořádání podaří vytvořit jednotnou Evropu, která by si uvědomila, že sjednocení je jediným způsobem přežití. Ze svého pražského pozorovatelského postu mu však brzy bylo jasné, kolik překážek leží na cestě ke spolupráci, byť na regionální úrovni. Ještě v roce 1932 doufal, že unie dunajských států je možná, pokud se usmíří hospodářský zájem s národními aspiracemi. A přestože národní ohrady odolávaly ekonomickým tlakům, počítal autor s tím, že strach z anšlusu přiměje Středoevropany k dohodě. Zájmy jednotlivých vlád však byly příliš odlišné, hospodářský ochranářský reflex příliš silný a německo-italský odpor nepřekonatelný tím spíše, že vítězné mocnosti ztratily o region zájem. Navyšování vojenských rozpočtů vydávalo neklamný signál: Nastane doba, kdy každá záminka bude dobrá, a možná že ani nebude potřeba a první výstřely se ozvou samy. K tomuto okamžiku se den za dnem blížíme. Pokud nebude vytvořena evropská solidarita před společnou hrozbou, od moudrosti jednotlivých mužů si toho už mnoho neslibujme, konstatoval Beuve-Méry několik dní před remilitarizací Porýní. Z profesora se stával čím dál více mezinárodněpolitický komentátor. Pomohly mu v tom i kontakty s předními československými politiky. Význam, který přikládal ministr zahraničních věcí Edvard Beneš Společnosti národů, je znám. Nepřekvapí proto, že dbal i na to, aby jazyková úroveň jeho ženevských projevů byla na patřičné úrovni, a že je tedy předkládal ke korekturám do francouzského ústavu – k rukám jistého Beuve-Méryho. Tak se zrodil vztah dvou mužů rozdílných povah, přesto se stejnou pracovní vervou a přesvědčením, že rozumějí mezinárodním otázkám. Neméně důležité bylo pro Beuve-Méryho sblížení s Milanem Hodžou, neboť oba byli přesvědčeni o nutnosti spolupráce s nejbližšími československými sousedy. V letech 1936–1938 se Beuve-Méry s prezidentem i premiérem často scházel a pořizoval detailní záznamy jejich názorů, které zasílal patrně zmíněnému Alsaskému výboru. Oba státníci sice nevystupovali v hovoru ze svých rolí, přesto je zřejmé, že si Francouze vážili, a zejména Beneš občas mluvil poměrně otevřeně, když s Beuve-Mérym probíral i různé podoby socialismu či vliv křesťanské mystiky v politice. Francouzský profesor si cenil i důvěrného vztahu s Kamilem Kroftou, kterého vnímal více jako akademika než politika, a rozmluv s kardinálem Kašparem, jemuž dával lekce francouzštiny. Spřízněnou duši se stejně kritickým pohledem na svět, ale i zálibou v horách a zimních sportech našel Beuve-Méry především ve vysoce postaveném a mimořádně schopném diplomatovi Hubertu Masaříkovi. V kritickém roce 1938 spolu podnikali víkendové výpravy do pohraničních oblastí, aby se přesvědčili o skutečné atmosféře živené henleinovci, a ve vzájemných diskusích se utvrzovali ve skeptické analýze budoucího vývoje, se kterou seznamovali čtenáře v revue Politique, resp. v Ripkově Demokratickém středu. Vzájemné sympatie přerostly v opravdové přátelství, poválečná setkání a čilý dopisní kontakt. Ještě jeden muž meziválečného Československa si získal Francouzovu přízeň. Ba co víc – o žádném jiném politikovi nenapsal Beuve-Méry za celý svůj život text natolik prostoupený úctou a obdivem, jako byl nekrolog Tomáše Garrigua Masaryka. Masarykovský odkaz humanistického filozofa a realistického politika vyznávajícího pravdu především lze dobře vystopovat ve všech dalších fázích Beuve-Méryho života, stejně jako přesvědčení o síle křesťanské morálky a kritického ducha. Masarykův nekrolog vyšel na stránkách deníku Le Temps, s nímž Beuve-Méry zahájil spolupráci na doporučení vyslance Noëla v polovině 30. let. Postoupil tak do nejvyšších pater meziválečné žurnalistiky, neboť Le Temps byl považován za francouzský hlas ve světě, což jeho redaktorům zaručovalo i zvýšenou pozornost ministerských kabinetů. Jak poznamenává Antonín Klimek, využívání finančních prostředků k propagaci státu, ovlivňování tisku i veřejného mínění bylo běžné ve většině států. Rovněž Antoine Mars po prozkoumání fondů třetí sekce československého ministerstva zahraničních věcí dospěl k závěru, že docházelo po celou meziválečnou dobu k pravidelnému přispívání na vydávání různých titulů. A právě Le Temps byl jedním z významných adresátů takových sum. Kupříkladu v květnu 1936 byla se zástupci deníku uzavřena dohoda o propagaci Československa, která se týkala jednak inzerce, jednak počtu článků věnovaných ať už ekonomice, turistickému ruchu či kultuře. Je nesporné, že se Beuve-Méry jednání účastnil ve zprostředkovatelské roli vzhledem ke svým blízkým stykům s československými politickými špičkami, a později i některé z takto objednaných článků sám napsal. Nelze však rozhodně dovozovat, že by mu tím byla vnucena vůči ČSR nekritická pozice či – jak uvádí Bořivoj Čelovský – že by Beuve-Méry patřil k těm, kteří měli zastupovat (československé) zájmy v mezinárodní tiskové válce. V podmínkách úpadku novinářské etiky se ze strany Hodžovy vlády jednalo o zajištění prostoru pro širší informování frankofonních čtenářů po celém světě o situaci v ČSR, o níž by jinak ztratili nejen přehled, ale i zájem. Beuve-Méry měl beztak sám pochopení pro československé snahy o přežití a politiku appeasementu odmítal na základě vlastního přesvědčení. Mimoto byly jeho články redakcí Le Temps svévolně upravovány a jejich vyznění převraceno, aby nenarušilo mnichovanskou orientaci listu. Už během cesty s ministrem Barthouem v roce 1934 se Beuve-Méry ostatně přesvědčil, že jiné vlády přistupovaly v tiskových záležitostech k formám o poznání hrubším, když obálky s penězi či věcné dary nabízely přímo novinářům, kteří je přijímali bez hnutí brvou. Někteří z nich navíc brali peníze od různých států zároveň. Tato zkušenost byla natolik odstrašující, že Beuve vytvořil po válce z Le Mondu symbol nezávislé žurnalistiky, který usilovně chránil před externími finančními tlaky i tím, že se podílníky mohli zprvu stát pouze zakladatelé či redaktoři.
CESTA K MNICHOVU ANEB PRAVDA PROHRÁVÁ Už ve svých prvních článcích pro revue Politique nešetřil Beuve-Méry kritikou všemi směry. Zatímco novým státům vytýkal krátkozrakost v rozhodování a s trpkým pochopením přihlížel k jejich lpění na národní samostatnosti, k tradičním západním demokraciím býval tvrdší. Tváří v tvář Hitlerově ďábelské propagandě a mystickému charakteru nacismu jako kdyby nebyly parlamentní režimy schopny představit dostatečně lákavou alternativu. Ani anšlus nic nezměnil, a tak zatímco britský lev líně kyne tlapou, francouzský bezstarostný kohout se vyčerpává marným kokrháním. Čím déle bude toto představení pokračovat, tím více záměrů Mein Kampfu se naplní, přečetli si čtenáři Politique v březnu 1938. Ustrašený a nejednotný Západ nebyl v Beuve-Méryho očích připraven na nástup mas. Pád Rakouska ukázal především psychologickou převahu Hitlerova režimu a všeobecný ústup křesťanských hodnot, jejichž obnovení mohlo jediné srazit nacionalistickou horečku a zachránit základy evropské civilizace. Beuve-Méryho články pro Le Temps se nesly v úplně jiném duchu. Pražský korespondent býval jen příležitostně podepsán a jeho příspěvky měly stroze informativní charakter, zato zabíraly celou společnost. Nejčastěji shrnovaly zahraničněpolitické pozice ČSR či její vnitropolitický a hospodářský vývoj, ale čtenářům byly předloženy např. i zpráva z představení Čapkovy Bílé nemoci či Pekařův nekrolog, v němž autor označil Československo za ráj historiků, mezi něž se zesnulý zapsal svou myšlenkovou neotřelostí, spisovatelským talentem i bodrou žoviálností. Beuve-Méry se musel podřizovat přáním ředitelů listu, a proto jen málokdy uspěl s kritičtějším rozborem. Jednu z výjimek představoval článek Skutečný problém Československa z dubna 1938, varující před Hitlerovými záměry s ČSR a apelující na velké demokracie, (aby) nepovažovaly druhou a vlastně poslední etapu utvoření Mitteleuropy za pouhou menšinovou otázku. Pouze na stránkách Politique nebyl Beuve-Méry omezován a bil hlasitě na poplach: Slabošské ústupky uvolnění nepřinesou ani nezabrání explozi, varoval v červenci 1938. Není jistě třeba zdůrazňovat, že takový tón byl ve francouzském tisku první poloviny roku 1938 hlasem volajícího na poušti. Apoteózou galského mnichovanství byl právní rozbor údajné neplatnosti spojenecké smlouvy s Československem z pera uznávaného profesora Josepha Barthélemyho, publikovaný v Le Temps jen deset dní po Beuve-Méryho dubnovém apelu. Pražský dopisovatel zareagoval otevřeným dopisem, v němž odmítal neustálé zdůrazňování vlastních chyb a protivníkovy síly. Barthélemymu, jenž skončil jako ministr spravedlnosti ve vichistické vládě, vzkázal, aby už proboha mlčel (a) nevykřikoval, že je cesta volná a že má v koutku oka připravenu slzu, kterou zamáčkne nad porobenou Prahou. V pařížské redakci si dopis přečetli – a neotiskli ho. Se zajímavým pozadím události přišel profesor Mars, když publikaci Barthélemyho článku dává do souvislosti s přislíbenou a nezaplacenou subvencí deníku Le Temps československou vládou… V březnu 1938 došlo i k vážnému konfliktu s prezidentem Benešem. Když se Beuve-Méry vrátil ze své pařížské cesty, kterou jsme vylíčili v úvodu, varoval hlavu státu před francouzským nezájmem na dodržení spojeneckého závazku. V Benešově pracovně se pak odehrála často zmiňovaná a z obou stran vypjatá scéna, kdy prezident vykřikoval, že přece Francii dobře zná, neboť tam studoval, a že nechápe, jak mu Francouz může vůbec něco takového říci. Svým způsobem zoufalá Beuve-Méryho akce nemohla mít naději na úspěch ani v Praze, natož pak v Paříži. Profesor Denisova institutu jednal ale ze svého vnitřního přesvědčení, a proto se cítil osobně zasažen. S Benešem si tento výstup nikdy neprominuli, přesto se nejméně ještě jednou setkali. I dne 22. července prezident tvrdošíjně odmítal zpochybnit anglo-francouzskou pomoc. Rozhovor, který se točil zejména kolem Henleinových požadavků, Beneš zakončil prorockým popisem případného konfliktu, jenž by jistě nabyl podoby vyhlazovací války, která by s velkou pravděpodobností způsobila zánik mnoha menšin. Byly by vybity. A protože jsou téměř všude i minority německé, neušly by ani ony strašlivé reakci ostatních národů. O Beuve-Méryho jasnozřivé analýzy už v houstnoucí atmosféře nikdo neměl zájem a pražský profesor se stával spíše přítěží. Ministr zahraničních věcí Georges Bonnet se jej pokoušel z Prahy odvolat, redakce Le Temps mu stále častěji přepisovala texty. Během zářijové krize tak z jeho denních příspěvků mizely veškeré zmínky o nátlaku francouzského a britského vyslance na Beneše, o připravenosti ČSR vzdorovat silou nebo o krátkozrakosti usmiřovací politiky. Dne 19. září se Francouz sešel s Hubertem Masaříkem, aby zachránil alespoň některá přátelství, když už nemůže zachránit čest své země. Upozorňoval svého českého partnera na to, že Bonnet v Paříži zpracovával jednotlivé ministry usilovně proti (ČSR), přičemž nejvíce operoval tvrzením, že Rusové (mu) nechtějí a nemohou pomoci. Varoval i před přísně defensivní linií, na které stála Paříž, ochotná přejít do akce pouze v případu útoku na Francii, a vyvracel Masaříkovo očekávání brzké vnitropolitické krize, jež by stejně nic neřešila, jen by v rozhodujících okamžicích váhu Francie před Anglií a Německem spíše silně zmenšila. Mnichovská konference Beuve-Méryho nepřekvapila, jen v něm pohřbila zbytky úcty pro její aktéry. Francie zradila nadepsal svůj zásadní text z října, což bylo i na redakci Politique příliš. Rozbor francouzských i československých fatálních chyb lemujících cestu k 30. září tak musel vyjít jako Mnichov: vítězství míru, anebo zrada? Z pozice „insidera“ pražského veřejného života odsoudil Beuve-Méry nadvládu sekretariátů politických stran, klientelismus, průměrnost většiny politiků a Benešovi vyčetl, že pro Československo žádal mezinárodní roli neúměrnou jeho síle a svým spoluobčanům zatajoval slabost francouzského spojence. Pařížská politická elita se ale dopustila závažnějšího prohřešku, neboť do poslední chvíle klamala slavnostními sliby o dodržení všech závazků. Sami jsme odstranili překážku německé hegemonii v Evropě, přiznával hořce profesor odmítající opustit Prahu, ve které se dožil i dne, kdy po Václavském náměstí defilovaly německé jednotky. Počátkem roku 1939 vyšla Beuve-Mérymu v Paříži kniha Za velké Německo, ve které rozebíral hospodářské pronikání nacistického režimu do střední a východní Evropy. Z vlastního rozhodnutí se záhy po Mnichovu rozloučil s vlivnými stránkami Le Temps – po prohrané bitvě už více neunesl bolestivé kompromisy. Nepřestával ale přispívat do Politique ani do jiných periodik, mnohdy pod pseudonymem. Jeho hlavním tématem zůstávalo očištění tradičních hodnot a nalezení síly k činu pramenící z křesťanské morálky. V tomto duchu bude ostatně prostoupena i škola pro francouzské kádry v Uriage nedaleko Grenoblu, kde Beuve stráví několik válečných let. Když v červenci 1939 opouštěl Hubert Beuve-Méry po jedenácti letech svou pražskou adresu, netušil, že se s Čechoslováky záhy setká během formování dvou regimentů u Montpellieru v roce 1940, ani to, jak se jej občané a události této země budou držet i za šéfredaktorování Le Mondu.
LITERATURA H. Beuve-Méry, Paroles écrites, Paris 1991; H. Beuve-Méry, Réflexions politiques, Paris 1951; M. Braunstein (a kol.), Z historie Francouzského institutu v Praze, Praha 1993; B. Čelovský, Mnichovská dohoda 1938, Šenov u Ostravy 1999; A. Mars, Les relations franco-tchcoslovaques 1918–1939, habilitační práce, Paris I – Sorbonne 2003; J. Němeček (ed.), Mnichovská dohoda, Praha 2004; H. Masařík, V proměnách Evropy. Paměti československého diplomata, Praha – Litomyšl 2002
František MED (nar. 1981) studuje magisterský program na FSV UK v Praze. Zabývá se dějinami evropské integrace a Francie ve 20. století. Velký podíl na vzniku textu mají Léa Beuve-Méry a Jiří Masařík. Patří jim velký dík.