Efesos. Vždy mě přitahovaly počátky. Ne že bych je považoval za autentičtější než pozdější formy života a kultury, ale vycházelo z nich kouzlo archaického, exotického, ještě málo diferencovaného. Už v mládí jsem četl raději o prehistorii, antických bájích, mezopotamské kultuře, počátcích řecké demokracie a křesťanství než o klasických obdobích. Na univerzitě pamatuji na Patočkovy přednášky o presokraticích či na Pertoldovy o formách náboženství. Později mě vlastní práce přivedla spíš k novověkým dějinám a politické filosofii, ale docela jsem ten předklasický svět z očí neztratil.
Teď jsem si na stará kolena splnil dávné přání a vydal se na turecké západní pobřeží, na místa střetu a prolínání kultur, odkud i Řekové čerpali své vzpomínky — od trojské války po fryžského krále Kroisa a lýdského Pelopse; otec dějepisu Hérodotos byl poloviční Kárijec z Halikarnassu, a od utečenců z iónských měst po roce 500 před Kr. se pevninští Řekové učili filosofii. V Berlíně máme Pergamské muzeum se stejnojmenným oltářem, na jehož vlysu zápasí giganti, také milétskou tržní bránu, ovšem z doby helénistické; před rokem 1945 tu býval i Schliemannem vykopaný tzv. Priamův poklad. Milétos i průměrný vzdělanec automaticky spojuje s matematikem Thalétem: odtud vyšlo ono zmíněné povstání proti Peršanům, které bylo důvodem k Dareiovu tažení na západ; ze jména Pergamon se ozývá jméno pergamen, který dlouho soutěžil s egyptským papyrem. A Efesos zůstane navždy spjat s "temným" Hérakleitem a jeho okřídlenými větami o tom, že všechno plyne a že otcem všeho je válka (nebo snad spor). Ani se nechci zmiňovat o Pavlově Epištole k Efezským s doporučením, aby slunce nezapadalo na hněvivost vaši.
Člověk je tedy předem rozhodnut vstupovat na svatou půdu s dojetím: posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš. Pod tureckými jmény někdy snadno poznáváme řecká. U turistů oblíbená Antalya je antickou Attaleií (podle zakladatele, pergamského krále Attaly, jak jsem tušil bez předběžného vědění), Bergama a Izmir jsou samozřejmě Pergamon a Smyrna, řeka Menderes Meandros (skutečně "meandruje"); jen pod jménem letoviska pro bohaté Istambulce Bodrum bez cizího výkladu netušíme starý Halikarnassos. Velké sladkovodní jezero Çamici Gölü, původně mořská zátoka časem zanesená bahnem vedlejšího ramene meandru, je antický Lamos. Tak ostatně byly zaneseny i přístavy měst Milétu a Efesu, takže kdysi statisícová města byla opuštěna a jejich zbytky dnes leží k zklamání návštěvníků desítky kilometrů od moře. Úzká cesta podle pobřeží někdejší Lýkie je nová; strmé stěny výběžku západního Tauru, stoupající až do třítisícovky, dovolovaly cestovat jen lodí. Tak samozřejmě činil i apoštol Pavel, kterého připomínají nejen v městečku Myra, které kvůli bazilice sv. Mikuláše dnes navštěvuje spousta Rusů. Je tam ale i překvapivě velké římské divadlo a hned vedle mnoho bizarních lýckých skalních hrobů.
Řeka Dalaman Çayi, starověký Indus, se kvůli odčerpání vody na okolní pole scvrkla na polovyschlý potůček; kdysi rozděloval Lýkii a Kárii. Dalaman se jmenuje i město a kraj a našinec se přirozeně hned ptá, zda odtud nepochází nejen turecký med a kukuřice, ale i naše oblíbené pečivo (nikdo je neznal). Krajina se v Kárii mění, přibývá olivovníků a v deltě se nám otevírá pohled na nekonečné pole rákosu, dříve plné komárů: slavný Galénos se tu dopustil chybné diagnózy malárií postiženého obyvatelstva: zezelenají prý proto, že jedí příliš mnoho fíků.
Rákosu se kupodivu hospodářsky nevyužívá, třebaže evropské banky financují řadu tamějších projektů, a Turci se zdají překvapivě přičinliví, takže bychom měli přestat používat pejorativního výrazu "turecké hospodářství". Podle řeky Menderes vznikla vedle rozsáhlých plantáží ovoce a zeleniny u Aydinu (blízko starověkého Tralleis u Nysy) průmyslová zóna s továrnami a dílnami, na nichž čteme jména nejméně tuctu zahraničních firem. Města a městečka jsou plná pěkných nových domů, které svědčí o jistém blahobytu, mimořádně krásné pobřeží, které skutečně zasluhuje název turecké Riviéry, není naštěstí už všude zaneřáděno betonovými hrady hotelů. Zvlášťní je jen dnešní tvář kdysi malebné rybářské vesnice Kuşadasi blízko zřícenin Efesu. Údolí Meandru ostatně mělo i v antice význam strategický (spojení s anatolskou náhorní výšinou), hospodářský i dopravní: překvapení naší cesty v podobě znamenité sochařské školy města Afrodisias se stadionem pro téměř 30 000 návštěvníků a nedalekými horkými prameny Hierapolis, dnes Pamukkale. Oblíbené lázně zanechaly celou antickou nekropoli, která nesvědčí právě o léčebném úspěchu; sochy z Afrodisias však byly tak žádané, že se dopravovaly volskými povozy a lodí až do Říma. Bílé terasy Pamukkale vznikly z tisíciletých vápenných usazenin. Japonští turisté se na nich brouzdají po kotníky v teplé vodě.
Jinak byl ovšem vrcholem naší pouti Efesos. V antice málokdy samostatný, poznal střídavou nadvládu Peršanů, Seleukovců, Římanů a dalších, nakonec Byzance. Největšího rozkvětu doznal až v 1. a 2. století po Kr. jako hlavní město římské provincie Asie, kdy byl s 200 000 obyvateli po Alexandrii nejvýznamnějším kosmopolitním centrem východního středomoří (po zemětřesení roku 17 po Kr. znovu vystaven a rozšířen). Do té doby spadá misie Pavla z Tarzu, s níž se spojuje vyprávění o pozdvižení efezských kovotepců, živících se dosud devocionáliemi pro chrám Artemidin a rozhořčených — jako v Čapkově vyprávění o rozzlobených pekařích po Ježíšově zázraku — Pavlovým kázáním a židovsko- křesťanským zákazem kultovních figurek. Křesťanství se i jinak protivily efezské zvyky (divadlo upadlo, chrám Artemidin zbořen a zbytky bordelu na přístavní třídě se zachovaným předimenzovaným mužským údem nasvědčují o obdobném osudu). Časem však místo mnohaprsté Kybely a Artemidy přešli na výrobu sošek Panny Marie, která podle legendy s evangelistou Janem v Efesu dokonce léta pobývala, i když marně hledali její hrob. Divadlo, místo oné demonstrace kovotepců, budí úžas svými rozměry, stejně jako nádhera bulvárů, obrovské dvě agory, obnovená Celsova knihovna, zbytky lázní a vodovodu a zčásti restaurované římské vily s peristylem a podlahovým topením na svahu Koressos (který Turci pateticky nazvali Bül-bül-Daģi — Slavičí hora).
Turci jako kočovníci původně neměli smysl pro pozůstatky vyšší civilizace, ve 20. století a zvlášť poslední desetiletí se energicky modernizují, třebaže za cenu vytěsňování a přísné státní kontroly tradičního islámu, který převrstvuje kult nacionální: socha Kemala Atatürka stojí v každé vesnici. Před nějakým časem pochopili význam a také komerční hodnotu antických památek. Vojáci je střeží před zloději a čestné třídy uniformovaných školáků vážně nebo vesele procházejí řeckými troskami, mezi nimiž kvete tmavě rudý mák. Z Artemidina chrámu, kdysi jednoho ze světových zázraků, zbyl jediný sloup, na němž hnízdí čápi. Panta rhei, všechno plyne, šeptá nám vhodně genius loci.