Knihy je možné kupovat, vršit – i sbírat. A mýlil by se každý, kdo by se domníval, že dějiny knižních fondů a životní příběhy sběratelů byly dávno napsány a sbírky uloženy a zpracovány.
Jen před několika málo lety se obrazně i doslova vynořila z prachu zapomnění soukromá kolekce jedinečné hodnoty. Navíc za ní stojí i mimořádný osud jejího majitele. Na počátku příběhu je několik spěšně načrtnutých poznámek, které si při telefonickém rozhovoru dne 5. prosince 1934 zapsal Oskar Odstrčil, vedoucí knihovník a zástupce ředitele Ústavu T. G. Masaryka v Praze. Právě se dozvěděl o možnosti získat knihovnu po nedávno zesnulém Rudolfu Hirschovi z Plzně. O sbírce ani sběrateli do té doby nic neslyšel. Není divu. Hirschovo jméno se nenalézá v žádné biografii a sběratelovu smrt připomněly jen nekrology v deníku Prager Tagblatt a zmínka v bibliofilských Marginaliích. Nebýt alespoň sporých archivních dokladů, poskládali bychom si z tohoto zvláštního života dnes jen pramálo.
BIBLIOFIL A JEHO SVĚT Rudolf Hirsch se narodil 20. října 1880 v Plzni v německé židovské rodině, jeho otec vlastnil obchod s klobouky. Roku 1899 maturoval na plzeňském německém gymnáziu a odešel na studia filozofie do Mnichova. Jeho učiteli byly nadmíru vynikající osobnosti, zejména filozof a psycholog rakouského původu Theodor Lipps. Diskusní klub Lippsových studentů (Akademische Verein für Psychologie) později sehrál významnou roli ve vývoji fenomenologického hnutí. Kolem roku 1900 se Hirsch setkal s Edmundem Husserlem, i tato událost zahájila jeho postupný příklon k fenomenologii. Vedle filozofie studoval Hirsch souběžně archeologii, etnografii a dějiny umění; zde byl jeho učitelem archeolog a ředitel antických sbírek v Mnichově, profesor Adolf Furtwängler. Další z mnichovských univerzitních osobností, ekonom Lujo Brentano, rozhodl nepřímo o budoucích osudech svého žáka: doporučil ho jako soukromého sekretáře svému staršímu bratrovi. Filozof Franz Brentano, od roku 1895 usídlený ve Florencii, nalezl v Hirschovi i mimořádně schopného znalce a akvizitora filozofické literatury. Několik následujících let strávil Hirsch ve společnosti a pod vlivem již tehdy slavného filozofa. Za žáka téhož charizmatického učitele se považoval i Edmund Husserl a také T. G. Masaryk, jenž kdysi Brentanovy přednášky Husserlovi doporučil. Později, již jako prezident, podpořil Masaryk založení pražské Brentano Gesellschaft (1931). Její zakladatel a první předseda, univerzitní profesor Oskar Kraus, byl i blízkým přítelem Rudolfa Hirsche. Neznáme přesná data Hirschova florentského pobytu, mimo jiné proto, že Brentanův sekretář nepřerušil ani v těchto letech studijní styky s Mnichovem. Studia dějin umění a archeologie ho posléze zavedla na delší čas do Říma a na roční cestu s etnografickým záměrem po Itálii a Horním Rakousku. V roce 1911 zemřel v Plzni Rudolfův otec Ignác Hirsch. Rodinný obchod převzala matka a její syn příliš s návratem nespěchal, nepřestával cestovat, studovat, objevovat, poznávat. Především ale – sbíral knihy. U zrodu Hirschovy knihovny stála jistě bibliofilská vášeň. Knihy začal sbírat ve svých osmi letech a již pro spolužáky na gymnáziu byl v tomto směru zjevením, neboť zabýval se již tehdy zakupováním knih ve velkých rozměrech. Veškerá studijní průprava, evropské pobyty a cesty i přátelství s význačnými osobnostmi – to vše byly zároveň vynikající příležitosti ke shromažďování hojného množství cenných knih. Hirschovi pomáhaly úzké obchodní kontakty s evropskými antikváři a knihkupeckými a nakladatelskými domy, zvláště v Mnichově a Florencii. Florencie a Řím se pak také staly místy, kde Rudolf Hirsch mohl holdovati své vášni sběratelské či, jak se vyjadřují jeho němečtí přátelé, nechal zcela volný průběh své vášni pro knihy, která ho ovládala již od dětství. Výsledkem byla sbírka ohromující počtem a cenná svou skladbou. Za svůj nedlouhý život shromáždil Rudolf Hirsch na 60 000 knih mimořádné kvality. Soukromý knižní fond takových rozměrů vyžaduje samozřejmě jisté oběti. Tou první byla dobrovolná rezignace na další vědecký postup. Filozof, žák profesorů zvučných jmen, navíc s mimořádnou studijní průpravou i v jiných oborech, svá studia vlastně nedokončil. Přesněji: neodhodlal se k doktorátu, odmítaje se smíchem případné zmínky o tom. Zatímco jiní žáci Franze Brentana se stali univerzitními profesory ve Lvově, Štýrském Hradci, v Praze i jinde, jeho akademická dráha zjevně nelákala. Po ukončení italského pobytu (kolem roku 1914) se vrátil přes Mnichov, kde podle všeho odmítl nabídku místa a případné docentury na univerzitě, natrvalo do rodné Plzně. Bylo to pochopitelné: jakákoli kariéra by mu nedovolila věnovat se knihovně bezvýhradně a navždy. Druhou obětí byla zcela přirozeně oběť finanční. Zprávy o Hirschových majetkových poměrech jsou kusé a navíc rozporné. Jedni hovoří o stálém dostatku peněžních prostředků, druzí naopak o vloženém majetku a celoživotní velké oběti. Rudolf Hirsch zdědil po otci kloboučnický obchod na jedné z plzeňských hlavních tříd. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by se mu zvlášť věnoval. Ani dům, ve kterém bydlel se svou maminkou (a s knihovnou), mu nepatřil; byl zde jen nájemníkem šestipokojového bytu. Další hypotézy se opíraly o možnost bližšího příbuzenského vztahu mezi Rudolfem Hirschem a bohatou plzeňskou rodinou téhož jména, vlastnící prosperující továrnu na dráty a ocelové hřebíky. Doklady k pozůstalostnímu řízení a zejména urputnost, s jakou se později továrník Vilém Hirsch snažil knihovnu svého jmenovce výhodně prodat, naznačují, že zde nějaký vztah existoval. Nebyl však ani blízce příbuzenský, ani obchodní a pravděpodobně ani nijak vřelý. Vilém Rudolfa v jeho vášni jistě nepodporoval a spíše se lze domnívat, že továrnická rodina hleděla na bibliofila jako na vzdáleného strýce s poněkud nepraktickými zájmy. Knihovna si tedy pravděpodobně vyžádala celý majetek a skromný život (dobrovolného?) starého mládence. Nevíme, proč se o knižním souboru tak mimořádného rozsahu i hodnoty vědělo již tehdy velmi málo. Jediná nekonkrétní archivní zmínka hovořící o knihovně oceňované v zahraničí vyznívá spíše jako snaha zvýšit cenu bibliotéky před jejím prodejem. Nekrology a dobrozdání ke koupi ovšem nešetří chválou. Knihovědní odborníci i přátelé mluví o největší soukromé knihovně ve státě, ba dokonce v celé střední Evropě. S uznáním hovoří o nedělitelné jednotě souboru, ba o ztělesnění duchovního mikrokosmu. Dobrozdání vypočítávají jedinečné sbírkové celky, autory, ojedinělé knižní rarity. Majitel knihovny si však pravděpodobně jakoukoli publicitu nepřál. Raději se z knihovny těšil sám nebo s nevelkým okruhem přátel, jediných svědků osamělého života. Z dob gymnaziálních studií zůstalo Hirschovi věrných několik spolužáků. Ve stejném roce jako on maturovali i Josef Volf, knihovědec a od roku 1928 ředitel Knihovny Národního muzea, či Bohuslav Horák, pozdější univerzitní profesor historické geografie. Z mladších studentů téhož gymnázia vynikl Maximilian Beck, filozof ovlivněný fenomenologií a vydavatel časopisu Philosophische Hefte, který emigroval po příchodu nacistů přes Švýcarsko do USA a přednášel zde na Yale University. Brentanovský okruh zastupoval zmíněný Oskar Kraus, právník a filozof, od roku 1916 profesor na německé pražské univerzitě. Po roce 1939 jej emigrace vedla do Velké Británie, na univerzity v Edinburghu a Oxfordu. Autorem jednoho z Hirschových nekrologů byl mladý německy píšící prozaik, dramatik a literární kritik Walter Seidl, původem z Opavy. Z plzeňských osobností jmenujme ředitele tamního muzea Jindřicha Čadíka, spoluzakladatele klasické archeologie na Karlově univerzitě, vězněného nacisty i komunisty. Pominout nelze ani advokáta Jindřicha Kohna, publicistu, pracovníka česko-židovského hnutí a redaktora deníku Tribuna. Právě on spolu s Oskarem Krausem upozornil na existenci soukromého knižního fondu a na možnost jeho získání. Všichni tito Hirschovi přátelé se uznale vyslovovali nejen o knihovně, ale i o majiteli. Bibliofil měl podle nich znalosti polyhistora, skutečného humanistického učence. O radu se na něj obraceli antikváři, majitelé aukčních síní, kurátoři výstav z domova i z ciziny. Jiní ho obdivovali pro jazykovou, literární i filozofickou erudici, s níž studoval Hegela či recitoval básně klasiků i moderních světových autorů v originále. Nic ovšem nenasvědčuje tomu, že by Hirsch něco publikoval (snad kromě raných prací studentských). Nepodílel se ani na životě města či početné plzeňské židovské obce. Do knih pohroužený svět Rudolfa Hirsche málokdy překročil práh plzeňského domova, respektive knihovny. Walter Seidl píše v nekrologu: (...) významný muž (...), který by býval měl světu co říci, avšak dal přednost mlčení.
OSUDY KNIHOVNY PO SMRTI RUDOLFA HIRSCHE Rudolf Hirsch zemřel 27. listopadu 1934 svobodný a bezdětný. Byl pohřben na židovském hřbitově v Plzni. Přežila ho jen jeho matka Berta, v té době už více než osmdesátiletá nemocná paní. Existence dvou mladších sourozenců zůstala dodnes nejasná – ač uvedeni v matrice, v dospělosti už nikde zmiňováni nejsou. Nabídka koupě směřovala hned o několik dní později do prestižní knihovny Ústavu T. G. Masaryka (ÚTGM). Věhlas tomuto vědeckému pracovišti zajišťovala jak osobnost prvního prezidenta demokratického státu (ústavní knihovna byla stále vnímána jako knihovna Masarykova), tak i výborné vedení a propracovaný akviziční program, na který navazoval bohatě profilovaný fond. Je možné, že se pro odprodej své bibliotéky právě sem vyslovil ještě za života sám Rudolf Hirsch. Bibliofil měl na Masaryka vazbu, byť nikoli osobní, v souvislosti s Brentano-Gesellschaft. Archiv ÚTGM prozrazuje, že knihovna tato není neznáma panu presidentu Dr Masarykovi, který o knihovně byl dobře informován a svůj zájem o její osudy velmi blahovolně projevil. Vlastní akvizice knižního souboru z Hirschovy pozůstalosti se nicméně protáhla na neuvěřitelné čtyři roky. Již v březnu 1935 zemřel Jindřich Kohn, který by svým postavením i politickým vlivem mohl jistě běh věcí urychlit. Oskar Odstrčil, který si nejen jako knihovník, ale i jako filozof a teolog význam Hirschovy knihovny dobře uvědomoval, si neopomněl od přátel zesnulého bibliofila vyžádat ihned příslušná dobrozdání. Sám však obdržel teprve po půl roce úřední svolení ke krátké návštěvě Plzně a k prohlídce nabízeného souboru. Jeho odborný posudek vyzněl veskrze kladně, ale poněkud povrchně. Detailně zhodnotit sbírku šedesáti tisíc knih během jednoho dvou dnů pochopitelně nedokázal ani zkušený knihovník. Prezident Masaryk vyslovil zásadní souhlas s koupí plzeňské knihovny až nedlouho před svou abdikací. Dlouhé měsíce se pak čekalo na vyjádření nového prezidenta Edvarda Beneše. Kuratorium Ústavu TGM navrhlo kupní cenu až v lednu 1937, po zoufalých dopisech paní Berty Hirschové a poněkud vypočítavých urgencích Viléma Hirsche. Částku 200 000Kč, splatnou v deseti ročních splátkách, prodávající strana odmítla jako příliš nízkou. V dubnu 1937 zemřela paní Berta a náhle se vynořila řada dalších dědiců, z nichž někteří navíc žili v zahraničí. Než dali všichni souhlas k prodeji knihovny, přišlo jaro roku 1938. Transakce se nakonec uzavírala za napjaté politické situace a při stoupající nervozitě židovských advokátů zastupujících příbuzné. Teprve 17. listopadu 1938 byla sbírka právně předána do majetku ÚTGM. Jeden z posledních archivních dokumentů naznačuje, že dědicům byla vyplacena první ze čtyř splátek ve výši asi 90 000 Kč. O osudu dalších splátek i jejich příjemců nevíme téměř nic: ti členové rodiny Hirschů, kteří včas neodešli do emigrace, zmizeli z Plzně s prvními transporty roku 1942.
HIRSCHOVA KNIHOVNA V ÚSTAVU TGM Dramatické události podzimu 1938 urychlily několik let připravované vystěhování ÚTGM z Pražského hradu. Kuratorium zakoupilo činžovní dům v Praze-Bubenči, kam se na nátlak hradní správy ústav ještě před koncem roku přesunul i se svými obrovskými sbírkovými fondy včetně knihovny Rudolfa Hirsche. Její knihy prošly prvotní evidencí a byly označeny razítkem Rudolf Hirsch. Většina z nich dostala i signaturu, která odkazovala na některý z tematických celků ústavní knihovny. Badatelům však zůstala tato jedinečná sbírka nadále uzavřena. Hned od počátku německé okupace na sebe ÚTGM poutal nežádoucí pozornost. Vadila připomínka Masarykova jména, navíc dva z členů kuratoria – Edvard Beneš a Alice Masaryková – pobývali tehdy v exilu a několik zaměstnanců bylo činných v odboji. Nepohodlná instituce tak byla již na jaře 1941 zrušena, její sbírky zabaveny a příkazem říšského protektora přesunuty do Klementina. Hirschova knihovna obdržela ještě před uzavřením ústavu nenápadné jméno Pilsner Bibliothek. Snad i díky tomu přežila bez větší újmy ztráty, které postihly další sbírky ÚTGM: asi 10 % fondu se ztratilo v Pruské státní knihovně v Berlíně, v semináři východoevropských dějin pražské německé univerzity a v knihovně říšského protektora. Po roce 1945 získal ústav zpět dům v Bubenči a počaly se – byť zdlouhavě – navracet fondy archivu a knihovny. Pracovníci se soustředili na uspořádání sbírek, ale nucené přesuny pokračovaly v souvislosti s tím, jak po únoru 1948 opětovně slábly naděje na zachování samostatné existence institutu. ÚTGM se stěhoval nejprve do Kramářovy vily na Letné (k danému účelu zcela nevhodné) a v prvních měsících roku 1951 pak do budovy dnešní Kanceláře Akademie věd ČR na Národní třídě. Na podzim roku 1951 zemřel Oskar Odstrčil, vyčerpán neustálou snahou o záchranu ústavu. Byl jedním z posledních a nemnohých pamětníků nákupu jedinečné Hirschovy knihovny. V následující době, nepříznivé lidem i knihám, se tímto fondem alespoň okrajově zabývaly pouze dvě ženy. První byla Anna Schreilová z Plzně, která pro Rudolfa Hirsche pracovala jako knihovnice pravděpodobně už od roku 1914. Po bibliofilově smrti se stala tichým, ale důsledným prostředníkem mezi paní Bertou Hirschovou a ÚTGM. Zdárný průběh nákupu pro ni byl více otázkou cti než peněz, neboť dědické nároky se jí netýkaly. Ještě před faktickým převzetím knihovny se stala Anna Schreilová zaměstnankyní ústavu, kde setrvala až do jeho zrušení. Následně pracovala ve Státní pedagogické knihovně Komenského a v šedesátých letech 20. století dostala povolení vystěhovat se za příbuznými do německého Pasova. S její smrtí zhasla i naděje na objasnění bílých míst v životopise Rudolfa Hirsche a historii jeho knihovny. Druhou ženou byla Vlasta Tatjana Miškovská-Kozáková, komenioložka a později spolueditorka Komenského spisů. V ÚTGM byla zaměstnána od roku 1949 a kromě archivářské a ediční činnosti se věnovala i některým bohemikálním starým tiskům, původem převážně z Hirschovy knihovny. Provenienci historického fondu však neodhalila, ostatně k tomu ani neměla mnoho možností: její poznámky ke starým tiskům jsou vesměs datovány rokem 1953, tedy předposledním rokem existence Masarykova ústavu. V lednu 1954 rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ o likvidaci Masarykova ústavu. Knižní fondy čekalo nešetrné a nelogické rozdělení, které nerespektovalo ani základní knihovnická pravidla: oddělení historického fondu od nově shromažďované produkce a zachování původních knižních sbírek. V mnoha případech se zcela nepochopitelně nepodařilo uchovat pohromadě periodika, ba ani vícesvazková díla. Nařízené přesuny fondu nebyly rozhodně maličkostí: po připojení Hirschovy sbírky dosáhla knihovna ÚTGM úctyhodného rozsahu 200 000 svazků. Knihovna Rudolfa Hirsche se tak ocitla na dvou místech. Převážnou část s malým podílem starých tisků si odvezla tehdejší Základní knihovna ČSAV. Početně menší díl sbírky, ale spolu s ním téměř celý její historický fond, si vybrali pracovníci Národní a Univerzitní knihovny a převezli do Klementina. Na místo třetí – do Ústavu dějin KSČ – se Hirschova sbírka nedostala: tam byla cíleně shromážděna historicky nejpozoruhodnější část Masarykovy knihovny (tzv. profesorská). Sem, do budovy České spořitelny v Rytířské ulici, byl převezen i celý archiv ÚTGM – a s ním i příslušná (a jediná) složka dokumentů dokládajících čtyřleté jednání kolem nákupu Hirschových knih. Doba po roce 1954 pochopitelně postrádala jakýkoli zájem o objasnění struktury sbírky i o osobu zapomenutého bibliofila. Knihy neměly v dalších letech často ani nárok na přiznání původní provenience: v mnoha případech byla razítka ÚTGM tehdejšími pracovníky Národní a Univerzitní knihovny vskutku důkladně začerněna či přeškrtána. Někdy se takové zásahy nevyhnuly ani razítku Rudolf Hirsch. Staré tisky byly posléze uloženy v depozitáři v Postoloprtech. Část Hirschovy sbírky v Základní knihovně ČSAV měla poněkud šťastnější osud. Původní provenience vymazána nebyla, knihy se evidovaly, a dokonce svitla naděje na zpracování zde uložených starých tisků. V depozitáři v Jirnech je na konci 60. let objevil dr. Bohumír Lifka. Jako historik a bibliolog, spjatý s věstníkem Marginalie, patrně dobře věděl, kdo byl původcem sbírky. Sestavil alespoň stručný seznam nalezených starých tisků se základními bibliografickými údaji. Dále ovšem ve výzkumu nepokračoval – všechny obvyklé cesty badatelů zůstaly na mnoho let uzavřeny. V devadesátých letech 20. století – spolu s obnovováním činnosti ústavu v novém demokratickém státě – se i fondy knihovny začaly, byť komplikovaně, navracet ke svému majiteli – Masarykovu ústavu Akademie věd ČR. Spolupůsobily zde nepříznivé finanční podmínky, spleť právních předpisů a zprvu i nemožnost umístit knihy do vyhovujících depozitářů. Praktické starosti přirozeně ovlivňovaly i pohled na knihovnu jako historický celek, zdroj knihovědných analýz a netušených objevů. Z Národní knihovny a Knihovny Akademie věd se tehdy mohla spolu s dalším fondem vrátit i sbírka Rudolfa Hirsche. Nevěděl o ní vůbec nikdo: od roku 1934 uplynula příliš dlouhá doba, svědkové zemřeli, souvislosti se pozapomněly, paměť vybledla. Své vykonal cílený nezájem i prostá lidská lhostejnost. Teprve v roce 2002, kdy se poprvé naskytla příležitost zpracovat, lépe řečeno objevit fond starých tisků Masarykova ústavu, začal se pomalu a provázen neustálými překvapeními odvíjet příběh razítka Rudolf Hirsch. Zároveň nám bylo možno zatím jen nahlédnout do knihovny samotné, ač nezpracované a neuspořádané. Dnes už se zdá téměř nemyslitelné, že by bylo možné – v jakékoli sbírce – uskutečnit myšlenku všeobecnosti, encyklopedického pokrytí všech oborů činnosti lidského ducha. Právě takový cíl si nepochybně vytkl při výběru knih Rudolf Hirsch. V jeho bibliotéce jsou zastoupeny veškeré nauky, byť se zřetelným příklonem k humanitním disciplínám. Nejen to: všeobecnost se projevuje i v jakési pomyslné časové přímce procházející napříč věky. Tím se přirozeně stírá i hranice mezi fondem „starým“a „novým“. Filozofie se svými hraničními disciplínami psychologií a sociologií je zde zastoupena autory, díly a ideovými směry v šíři a rozmanitosti nevídané. Jsou zde právní vědy, politologie, státověda a ekonomické spisy, pedagogika, dějiny jednotlivých zemí i kulturní historie, církevní dějiny, teologie a náboženství, dějiny umění a hudby, jazykověda, literární historie, beletrie, dramatická tvorba a literární kritika, memoáry, četná jsou díla z pomocných věd historických, jazykové lexikony a příručky, etnografické zajímavosti, ale též, i když v menší míře, spisy lékařské, balneologie, botanika, biologie, matematika a astronomie, geografie, architektura a mnohé jiné. Ohromující je ještě další věc. Celou šestinu Hirschovy sbírky, asi 10 000 svazků, tvoří tisky vydané mezi lety 1501–1800. Nález takového počtu nezpracovaných starých tisků na počátku 21. století na našem území představuje vskutku objev sám o sobě. Navíc vyniká tento historický fond stejnou rozmanitostí jako zbývající „nová část,“ pokud ji dokonce nepředčí. Najdeme tu všechny výše popsané obory i rarity v knižních sbírkách mnohdy nevídané: žasl by zde literární historik, hispanista, teolog i historik přírodních věd, bibliofil by jásal nad krásnými tisky Bodoniho a Elsevierů. Nalézáme tu rozsáhlý soubor z období Velké francouzské revoluce i sbírku napoleonik, literaturu k dějinám zednářství, můžeme zalistovat kolekcí atlasů, obdivovat řecké a římské klasiky, pozastavit se nad ranými vydáními dodnes živých knih (Robinson Crusoe aj.), na pomezí historického a „nového“ fondu lze objevit dokonce i kolekci kuchařek a gastronomických knih 19. a počátku 20. století. Knihovna Rudolfa Hirsche skrývá i rukopisy a několik prvotisků. Počet tisků 16. století lze odhadovat asi na 200 svazků. Jazykově česká je přirozeně pouze nepatrná část sbírky; knihovna je souborem vskutku světovým. Přesto tvoří její součást několik set starých tisků bohemikální povahy. V produkci 19. a 20. století převládá němčina, v historickém fondu je patrný silný vliv románských jazyků, v našem prostředí poněkud neobvyklý. I kdybychom však nepátrali po obsahu, přináší pohled na knihy, po desetiletích znovu tříděné, jen radost a obdiv. Zlacené hřbety 18. století se stylizovanými květinovými ornamenty vedle důstojných kožených svazků církevních otců, obrovitá výpravná folia i řádky knižních formátů, které se vejdou do dlaně, číslované edice klasiků literatury, jejichž svazky ležely dlouho rozděleny a až tady se znovu setkaly v úplnosti. Porozumíme pak dobře slovům Maximiliana Becka, že [Rudolfa Hirsche] naplňovala jediná myšlenka: kniha jako nedílná jednota vnější formy a myšlenkového obsahu (...) Svým knihám se věnoval s nekonečnou láskou a péčí, jako by to byly živé bytosti, které mohou pociťovat bolest. Zbývá otázka podobná té, jakou si kladli Hirschovi přátelé před více než sedmdesáti lety. Najdeme dostatek porozumění, času a vůle, abychom poklady knihovny Rudolfa Hirsche předložili veřejnosti? Či jinak: Splatíme dluh té podivuhodné a skromné osobnosti, která knihy milovala nadevše?
Michaela TYDLITÁTOVÁ (nar. 1963) studovala knihovnictví a vědecké informace na FF UK. Pracuje v knihovně Masarykova ústavu – Archivu AV ČR, zabývá se starými tisky a historií soukromých knihoven.