Na titulní stránce francouzského deníku France Soir se prvního června 1956 objevila fotografie pěti českých vysokoškoláků s výrazným titulkem: První delegace studentů ze zemí za železnou oponou v Paříži.
Nejrozšířenější francouzský deník té doby považoval tuto událost za prvořadou. Po padesáti letech jde o střípek do mozaiky historie krátkého uvolnění napětí mezi dvěma mocenskými bloky. Vystoupení Nikity Chruščova na 20. sjezdu sovětských komunistů na jaře 1956 mělo umírněnou odezvu i v ČSSR. Zatímco spisovatelé pozdvihli hlavu na svém 2. sjezdu, František Graus publikoval v Literárních novinách stať O postavení historie v kulturním životě. Autor se v ní vyslovil proti „zprostituování historie“. České předjaří však ještě téhož roku vzalo za své po sovětské intervenci v Maďarsku. Jedině v tomto mezidobí se pětice českých studentů mohla na pár dní přenést do jiného světa. Pro pomíjivost tohoto vybočení z tehdejší každodennosti je příznačné, že mne k této vzpomínce přiměl až mladý kolega Martin Nodl. Část odpovědnosti tudíž padá na jeho hlavu. Budu-li příliš osobní, je to dáno povahou pamětnické výpovědi. Časem se některé okolnosti v jiném světle vynoří z archivu institucí, které tehdy o všem rozhodovaly. Na počátku bylo pozvání k výměnnému pobytu, které na jaře roku 1956 přišlo na pražskou filozofickou fakultu od Sdružení studentů historie na pařížské Sorbonně. Proč právě do Prahy, si už ani pamětníci nevybavují. Tak delikátní záležitost se ovšem musela projednat výše, a to nejméně na ústředním výboru Československého svazu mládeže. Jako naprostá většina posluchačů fakulty jsem o pozvání neměl ani potuchy. Zcela náhodně, a to za okolností dosti neobvyklých, jsem se o něm dozvěděl ve čtvrtém patře dívčí koleje v Opletalově ulici. Stalo se to kolem půlnoci, kdy jsem na chodbě potkal předsedu studentské stranické organizace KSČ. Trochu se zarazil i ulekl, neboť z titulu své funkce porušoval kolejní řád více než nestraník činný pouze ve Studentské vědecké společnosti. Dotaz, zda nechci jet do Paříže, mi zněl jakoby z jiné planety. Asi bych mu nepřikládal žádný význam, kdybych druhý den dotyčného nepotkal na fakultním schodišti. Moje otázka ohledně slíbené Paříže ho viditelně zaskočila a jen z nezbytí mi pak dal dotazník s ujištěním, že tak jako tak budu jen druhým náhradníkem pětičlenné delegace. Další dějství znám jen z doslechu. První náhradník o jednom z vyvolenců zjistil, že již v kapitalistické cizině byl, a dožadoval se proto jeho vyřazení. Kdosi nahoře rozhodl moudře. Když se dva hádají, pojede další náhradník, alespoň se dostane i na nestraníka. Na poslední chvíli jsem tak byl pozván na zahraniční odbor ÚV ČSM, kde jsem mimo jiné dostal poučení, jak se zachovat vůči nabídkám vtíravých pařížských prostitutek. Při této příležitosti jsem se také setkal s ostatními členy vyvolené skupiny. Role mluvčího připadla Karlu Bartoškovi (1930–2004), tehdy již odbornému asistentovi dějin KSČ na filozofické fakultě, jehož jsem poznal již na chrudimském gymnáziu. Jemu po ruce byl Jiří Burian, student dějin umění, jenž ve své době udivoval aktivní znalostí hned několika jazyků. My ostatní jsme na tom byli v tomto ohledu hůře. Narychlo jsem se učil francouzštině na základě latiny podle učebnice Rochera-Skály, což mělo za následek, že mé neumělé vyjadřování mělo blízko k jazyku doby Villonovy. Tak mi to alespoň úsměvně sdělila jedna pařížská kolegyně, která našla zalíbení i v mém klobouku. I tím jsem byl ve městě nad Seinou výjimečný, na rozdíl od khaki pláštů typu Montgomery, které uniformně krášlily většinu delegace. Jen Jiřina Šiklová (1935) byla jako vždy elegantní, bystrá, prostě „šik“. Zbývá zmínit, že čtvrtým členem naší skupiny byl Josef Haubelt (1932). Než jsme přejeli hranice, nikdo z nás se nechtěl na Paříž předčasně těšit. Sotva jsme přijeli do Markt-Redwitzu, dočkali jsme se smutné podívané. Vzrušení nepřežila stará paní, které bylo umožněno vycestovat za příbuznými. Po halasném přivítání na Gare de L´Est jsme se rozešli do svých přechodných příbytků. Mne potěšilo i poctilo, že jsem byl ubytován v rodině historika Alberta Soboula (1914–1982) v ulici Raymond Losserand. Soboul právě dokončoval svou rozsáhlou disertaci o pařížských sansculotech u věhlasného Georgese Lefebvra, a třebaže byl aktivní komunista, předvídala se mu rychlá univerzitní dráha. Většina našich hostitelů z řad studentského Sdružení byla levicového smýšlení, nikoli však všichni. S Jeanem-Louisem Colasem, příštím pravicovým politikem, jsem se sblížil proto, že mne jako nestraníka rád vyhledával. Ze zámožných kruhů pocházela i studentka, která pro nás uspořádala večerní party ve výstavném domě svých rodičů v Saint-Germain-en-Laye. Ze všech stran nás obklopoval zájem, a to zdaleka nejen ze strany kolegyň a kolegů, kteří byli vybráni pro reciproční návštěvu Prahy. Během dvanácti dní jsme neměli ani chvíli volného času. Hned na počátku se nám dostalo přijetí na nádvoří Sorbonny, z návštěvy radnice si každý z nás odnášel grafický list s pařížským motivem. Zcela nečekaným zážitkem byla pro nás účast na zasedání Národního shromáždění s následným přijetím v kanceláři Rogera Garaudyho (1913). V té době se Garaudy těšil značnému věhlasu jako nonkonformní filozof, jehož marxismus dráždil více na Východě než doma. Kdekoli jsme se ocitli, všude jsme byli vtahováni do diskusí, tu s trockisty, tu se sionisty. Většinou jsme neobstáli, ani o Franzi Kafkovi jsme tehdy příliš nevěděli. Zkrátka nepřišly ani zážitky kulturní povahy. Prohlídku v Louvru bych ještě dnes mohl sledovat podle záznamů v dochovaném průvodci nikoli snad krok za krokem, nýbrž od jednoho veledíla k druhému. Poprvé jsem měl příležitost pozorovat, jak odlišně působí originál proslulého díla, znal-li jsem dosud jen jeho reprodukci. Zcela nový svět barev a tvarů se mi zjevil na vernisáži výstavy Jeana Lurçata (1892–1966). Tapiserie tohoto mistra, který s námi prohodil několik slov, jsem pak znovu a znovu vyhledával, abych si upevnil a zopakoval někdejší potěšení. Vedle Corneillova Cida v Comedie Française jsme zhlédli večerní představení mima Marcela Marceaua, který krátce předtím se svým Bipem rozšířil svou popularitu i ve Spojených státech. Naši hostitelé nám chtěli ukázat svou Paříž ze všech stran. Dostali nás mimo jiné na jinak uzavřenou přehlídku nových modelů v paláci Christiana Diora, kde se i elegán Bartošek cítil nesvůj. Dodnes si vybavuji, s jakým údivem nám hostesky odebíraly naše pláště. Zážitkem jiného druhu byl výlet do Vincennes. Na cestu jsme se chtěli posílit banány. V duchu jsem přepočetl pražskou cenu, za kterou jsem obdržel obrovský trs. Celé odpoledne jsme se pak živili jen tímto ovocem. Čas zbyl i na prohlídku nových provozů státní automobilky Renault v Bilancourtu. Vše uběhlo neobyčejně rychle. V paměti si vybavuji, co nám z návštěvy Paříže zůstalo. Nejlíp na tom byl Karel Bartošek, který zde poznal svou příští skvělou paní Susette. Všichni jsme si odváželi drobné dárky a knihy s podpisy našich nových přátel. Přiváželi jsme si ale i podněty pro vlastní psaní. Karel Bartošek vypsal společné zážitky v časopisu Univerzita Karlova, mé drobné Vzpomínky z Paříže otiskla Mladá Fronta, zatímco Lidová demokracie publikovala můj fejeton o večerech v pařížských divadlech. Nejvíce jsem si však považoval, když mne můj učitel Josef Polišenský vyzval, abych pro jeho stať o studiu historie ve Velké Británii a v Nizozemsku, odkud se právě vrátil, připojil své poznatky z Paříže. Učinil jsem tak a stal jsem se jedním z nejmladších revizionistů v pozdějším stranickém řízení proti profesoru Polišenskému. O škraloupu ve svých kádrových materiálech jsem se dozvěděl jako poslední. To je však již jiná historie, která nemohla zastínit a vymazat z paměti pařížské podněty.
František ŠMAHEL (nar. 1934) je historik středověku, autor čtyřdílné Husitské revoluce a řady dalších knih k dějinám husitství, pracuje v Centru medievistických studií AV ČR. První knihy vydal již v šedesátých letech. V poslední době vyšly knihy Idea národa v husitských Čechách, Praha 2000, Husitské Čechy, Praha 2001, dále sborník Mezi středověkem a renesancí, Praha 2002 a společně s Martinem Nodlem edičně připravil sborník Člověk českého středověku, Praha 2002. Dílčí bibliografie jsou dostupné ve sbornících Evropa a Čechy na konci středověku, Praha 2004, s. 11–33 a Verba in imaginibus, Praha 2004, s. 309–315. V tomto roce mu vyšla kniha o cestě Karla IV. do Francie v letech 1377–1378.
Gobelíny Jeana Lurçata
N ení nic užitečnějšího a zároveň nic smutnějšího než zeď, říká Claude Roy v básnicky podmanivé předmluvě ke katalogu výstavy Jeana Lurçata. Zeď nám poskytuje klid, oporu i stín, zbavuje nás však světla, zbavuje nás slunce. Zdá se, že to neplatí pro výstavní prostory Maison de la pensée française, které jsou zality slunečním světlem, proudícím sem Lurçatovými gobelíny. Byl-li dříve pro mne gobelín spojen s představou rokokového šlechtice na vzpínajícím se oři, je pro mne dnes sluncem. Je vůbec možné, aby tyto barvy, které mě obklopují, byly namíchány obvyklým způsobem? Zmocňuje se mě pošetilá myšlenka, že malíř vyrval tajemství slunečnímu spektru. Barvy jsou Lurçatovou ouverturou. Neodolal jsem a váben hudbou a poesií sestoupil jsem do „zahrady básníkovy“. Tak je nazván jeden nevýslovně krásný gobelín, který je poset květy, motýly, hvězdami a verši: Den se otvírá jak pomeranč, vidím všechny jeho barvy... Neméně výstižné motto otvírá pohled na zemi viděnou okem tohoto šedovlasého malíře: Slibuji píseň, v níž chybí noc... I noc je však plná světla a barev. I noc je poesie. Malíř neodolá a vyklene před námi večerní nebe s ohnivým kozorožcem, rozžatým měsícem a hvězdami. Ty hvězdy! Vidím je všude a propadám se do neznáma jako malý kluk, který přivírá oči v kostelním šeru, aby mohl pozorovat tajemnou hru světelných čar, jež spojuje jeho zrak se svíčkami na oltáři. Jak jsem byl dříve nevšímavý k svatojánským broučkům, kohoutům a sovám. Kolik jen barev rozezná citlivé malířovo oko na motýlím křídlu a na rybí ploutvi. A což teprve divoká pestrost tropických květů a ptáků! Vím, nechal jsem se zlákat a skočil jsem rovnýma nohama na stranu malíře. Ale není snad možné jednou nechat doma metr na změření všech ismů, které ostatně neobejmou toto dílo? Není snad lepší hned stisknout ruku tvůrci, kterému se jeví země jako koule slunečního světla, oblévající moře a ptáky, koule, z níž vyrůstají orchideje i jabloně, koule, která spočívá na obdivuhodně krásném květu bodláku s třemi planoucími písmeny: PAX. V několika ztlumených akordech kytary doznívá symfonie barev a světla.
František ŠMAHEL (Text recenze pařížské výstavy z 24. 8. 1956 napsaný pro Literární noviny. Nepublikováno).