Mohl byste ve stručnosti představit českým čtenářům současnou běloruskou historiografii, její témata a zájmy? Po rozpadu Sovětského svazu na začátku 90. let 20. století prožily běloruské humanitní vědy svéráznou renesanci. V historiografii se to vyjadřovalo procesem desovětizace, zbavení se kontroly ze strany ideologů komunistické strany, překonáním vlastní izolovanosti a aktivním navazováním mezinárodní spolupráce, rostoucím zájmem o moderní metodologii historické vědy. Prioritním směrem se staly dějiny Běloruska, které byly v minulosti zaměňovány buď dějinami komunistické strany, nebo dějinami SSSR. Běloruští vědci úspěšně překonávali rozšířené stereotypy ruské a sovětské historiografie, které de facto zamítaly svéráznost běloruských dějin. Bohužel období „renesance“ netrvalo dlouho. V roce 1994 zvítězil v prezidentských volbách představitel dřívější sovětské nomenklatury Alexandr Lukašenko, který svou pozornost ihned zaměřil na problém historické paměti. Od tohoto roku až dodnes v zemi fakticky probíhá opravdová „válka“ politického režimu proti běloruské historické vědě. Vláda se snaží obnovit základní koncepty ruské a sovětské historiografie, a to jak ve vědě, tak i ve výkladu dějin. Úspěchem je ale například bádání na téma úlohy Polockého knížectví (9.–13.století), Litevského velkoknížectví (13.–17.století), Běloruské lidové republiky (rok 1918) a Běloruské sovětské socialistické republiky (BSSR) (1919–1991) v našich dějinách. Mnozí badatelé se v roce 2000 spojili v Běloruskou historickou společnost, která jako občanské sdružení reálně čelí a odolává pokusům přetvoření dějin v prvek státní ideologie.
Po společenskopolitických změnách v roce 1989 začaly pronikat i mezi české historiky nové myšlenky, teoretické a metodologické koncepty západní evropské historiografie. Reflektuje i běloruská historiografie postupný myšlenkový vývoj moderního dějepisectví v posledních desetiletích? Jako celek ano. Běloruská historiografie jde stejnou cestou, kterou zvolily česká, polská, litevská či jiné historiografie národů střední a východní Evropy, jež dostaly příležitost rozvíjet historickou vědu v kontextu teoretických a metodologických koncepcí západní evropské historiografie až po rozpadu SSSR. Ovšem o kardinálních změnách v oblasti metodologie dějin je stále ještě brzo hovořit. Míra izolovanosti humanitních věd v BSSR a zároveň politické změny poloviny 90. let, mnohem větší než v nedávném Československu nebo v Polsku, způsobily jistou konzervaci „metodologického vakua“, které nastalo po ztroskotání historického materialismu. Lze souhlasit s názorem G. Sahanoviče, který tvrdí, že běloruští historikové jsou ve své většině živelní pozitivisté.
Bělorusko budí v současnosti zvýšený zájem světové i české veřejnosti. Existuje v daných vnitropolitických souvislostech tlak státu na běloruské historiky usměrňující jejich tvorbu? Lze hovořit o zájmu státní ideologie o dějepisné bádání a jeho výsledky? Současný politický režim v Bělorusku obnovuje tradice sovětského autoritarismu a snaží se přeměnit dějiny ve „služku“ ideologie a plně kontrolovat vědeckou činnost v oblasti dějepisu a zároveň jeho vyučování. Momentálně jsou Institut historie Běloruské národní akademie věd a historické fakulty sedmi univerzit země de facto proměněny v jistou podobu ideologických útvarů Správního úřadu prezidenta. Většina badatelů a vyučujících, kteří zachovali věrnost dějinám jako vědě, byla propuštěna a připravena o možnost pracovat ve státních úřadech. Jiní se stali ideology-propagandisty. Současná vláda projevuje svůj zájem ani ne tolik o provedení vědeckých výzkumů jako spíše o obnovu bývalých ruských a sovětských názorů na běloruskou minulost. V Bělorusku nastala paradoxní situace, kdy se obnovuje ideologie již neexistujícího státu (SSSR). V červenci tohoto roku ve svém projevu během slavnostního otevření nové budovy Národní knihovny vyjmenoval Alexandr Lukašenko jako klíčové osobnosti pro běloruský národ Lenina a Stalina, což výmluvně svědčí nejen o historickém vědomí prezidenta, ale také o ideologických prioritách současné běloruské vlády. Dějinné vědomí vybudované na všelidských hodnotách a poznání minulosti svého národa představuje nebezpečí pro politické režimy, které vládnou. Uvědomění si pospolitosti a jedinečnosti vlastního historického osudu je pro Bělorusy důležitým faktorem národního sjednocení. Právě tomu se snaží zabránit současní vůdcové Běloruska. Místo národní jednoty se lidem nabízí „státní ideologie“, která ve skutečnosti vzhledem k vládě představuje eklektický souhrn konformistických stanovisek založených na sovětském systému hodnot. Tlak na pokřivenou interpretaci běloruských národních dějin pochází především od hlavy státu. Alexandr Lukašenko se ve svých projevech velmi často obrací k dějinám, přičemž téměř vždy se jeho hodnocení prudce rozcházejí s hodnocením současných badatelů. Lukašenko ustavičně kritizuje teze současné národní historiografie. Právě on byl iniciátorem vydání učebnic dějin Běloruska pro studenty od „patriarchy“ sovětského systému historického vzdělání Jakoba Treščtěnky. Učebnice představují pokus modernizace sovětského přístupu k běloruským dějinám za pomocí velkoruského šovinismu a pravoslavného fanatismu. Dnes jsou tyto učebnice na základě politického tlaku pojmenovány jako Dějiny Běloruska a vnucovány každé univerzitě státu.
Pociťují historici nějaké materiální zabezpečení, podporu ve zpracování konkrétních témat a možnosti bádání v zahraničních archivech a knihovnách?. O veškerou podporu jsou připraveni ti badatelé, kteří se nacházejí na pozicích běloruské národní historiografie. Vláda se navíc snaží izolovat běloruské historiky od veškerých kontaktů s evropskou historiografií. Pro historika, který pracuje ve státních úřadech, je dnes velmi komplikované odcestovat do zahraničí na konferenci nebo pracovat v archivu. Nedostatek finančních prostředků zde nehraje tu nejpodstatnější úlohu. Vedoucí státní organizace jednoduše svému zaměstnanci obvykle nepovolují vycestovat. Možnosti dost grant na provedení výzkumné činnosti nebo vydat vědeckou literaturu jsou omezeny legislativou Běloruska. Běloruská historiografie existuje a rozvíjí se ne díky podpoře státu, nýbrž překonáváním jeho odporu.
Jaké jsou publikační možnosti běloruských historiků a je vůbec možné publikovat texty, které zaujímají odlišný postoj od státní ideologie? Možnosti publikovat výsledky historických bádání jsou omezeny nepatrným množstvím vědeckých historických časopisů a faktickou cenzurou v státních vydáních. Dnes existuje státní Běloruský historický časopis (Belaruski histaryčny časopis), který byl kdysi zamýšlen jako centrální periodický časopis běloruské historické vědy, ovšem časem se stal didaktickým. Dále to jsou nezávislé časopisy jako Dědictví (Spadčyna), určené pro nejběžnějšího čtenáře, Běloruský historický přehled (Belaruski histaryčny ahliad), jehož hlavním cílem je konceptuální obnova běloruské historiografie, a časopis Běloruské historické společnosti Historický almanach (Histaryčny almanach). Tematicky převažují texty věnované dějinám Běloruska. Otisknout článek, který protiřečí současné státní ideologii, je možné pouze na stránkách nezávislých časopisů. Právě tato skutečnost zvyšuje jejich prestiž. Šíření těchto tisků je ovšem omezeno kvůli neexistenci možnosti předplatit si jej.
V novověkých dějinách se stalo již běžnou praxí, že se mnoho historiků vyslovovalo k aktuálním společenskopolitickým otázkám a problémům obecným i vlastního státu, respektive národa, ať už to bylo v totalitních či demokratických režimech. Mohl byste zmínit konkrétní příklady angažování se běloruských historiků ve veřejné sféře? Běloruští historici se aktivně zapojili do veřejné činnosti ještě v době gorbačovské „perestrojky“. Patřili k těm osobnostem běloruské kultury, které v roce 1986 podepsaly takzvaný Dopis 28, adresovaný generálnímu tajemníku Ústředního výboru Komunistické strany Michailu Gorbačovovi. Tento dopis představoval faktický program obrození běloruského národa. Tehdy však zároveň část historiků, většinou vyučujících historických oborů starší generace, vystoupila jakožto ideologové konzervativních prosovětských sil v Bělorusku. Někteří z nich dokonce prokazovali oprávněnost stalinských represí. Dnes historikové také nezůstávají stranou společenského a politického života. Úřady, státní byty a vysoké platy „napomáhají“ zapomenout na profesionální etiku a lidskou slušnost. Takových lidí však není hodně a nejsou to ti, kdo udávají v současné běloruské historiografii směr.
Co lze říci k úloze dějepisu a třeba i konkrétně dějepisného školního vzdělávání pro formování běloruského národního sebevědomí a sebeuvědomování v průběhu 20. století až do současnosti? Úloha školního dějepisného programu je ve formování národního sebevědomí mimořádně velká. Právě škola utvořila základy historického vědomí většiny obyvatel současného Běloruska, přičemž tento proces se odehrával během sovětského období, kdy bylo Bělorusko chápáno výlučně jako součást odvěkého ruského území, a jeho rozkvět byl umožněn pouze díky Říjnové revoluci, genialitě V. I. Lenina, činnosti komunistické strany atd. Osobnosti běloruského národního hnutí byly v sovětských historických programech označovány za buržoazní nacionalisty a zrádce běloruského národa. Právě tyto postuláty ovlivnily historické vědomí těch běloruských politiků, kteří se dostali k moci v důsledku vítězství Alexandra Lukašenka v prvních prezidentských volbách v roce 1994. Současná škola „pracuje“ ani ne tak na posílení suverenity běloruského státu a rozvoji národní ideje, jako se spíš snaží zdůvodnit zákonitost a dějinnou legitimitu nynějšího politického režimu. To se rovněž týká i univerzitních programů a učebnic běloruských dějin. Vláda ovšem nebyla schopna úplně vymazat úspěchy dosažené historickým vzděláním. Některé zásadní prvky národní koncepce dějin Běloruska se ve školním programu zachovaly. Kromě toho vládou vnucovaná varianta historického vzdělání (přesněji historického bezvědomí) je sabotována značnou částí vyučujících.
Státní ideologie se vyznačují nutností vytvářet různé politické mýty či využívat a po svém interpretovat některé události státních, respektive národních dějin, aby tak dodaly váhu a legitimitu vlastnímu režimu. Jsou takové mýty i ve vašich dějinách a jaké mýty využívá současný politický režim? V období rozpadu SSSR a během prvních let nezávislosti zaměřili činitelé běloruského hnutí svou pozornost k tématům, jež byla dosud zakázána komunistickými úředníky. Probíhalo kritické přehodnocení stereotypů vnímání nejbližších sousedů: Ruska a Polska. V jejich důsledku byl úplně odmítnut za sovětské doby rozšířený stereotyp ruského národa jako „staršího bratra“. Co se týká historických mýtů, největší popularitu získaly mýty spojené s dějinami běloruské státnosti. Především jsou to mýty o Litevském velkoknížectví jako o „zlatém věku“ běloruského státu, o suverénní Běloruské lidové republice (1918) jako o obrození národní státnosti, o uniatské (řeckokatolické) církvi (1586–1839) jako o běloruském národním náboženství a jiné. Tyto mýty měly napomáhat konsolidaci běloruského národa v jeho novém období budování nezávislého demokratického státu. Nástup Lukašenka k moci a jeho politika obnovy SSSR – alespoň v mezích Běloruské republiky – byly doprovázeny pokusem obnovení sovětské historické mytologie. Nejvíce se to projevilo v pojímání BSSR jako v dějinách jediného nezávislého běloruského státu, v obrození mýtu „partyzánské republiky“ během poslední války, v hodnocení osvobození Běloruska od hitlerovské okupace jako obnovy státnosti atd. Zároveň je sovětská mytologie paradoxně doplňována prvky takzvané „západní ruské ideologie“, která vznikla ještě v 19. století a utvrzovala vědomí příslušnosti Bělorusů (spolu s Ukrajinci a Velkorusy) k jedinému ruskému národu. Také přiživovala tezi o pravoslaví jako o národní běloruské konfesi a snahu ospravedlnit ruskou politiku asimilace na běloruských územích v druhé polovině 19. a na začátku 20. století v rámci nezbytné „záchrany“ Bělorusů od polského vlivu.
Existují nějaké stálejší a rozvinutější kontakty běloruské historické obce se zahraničím? Kam je v současné době obrácena pozornost běloruských historiků? Na východ, na Rusko, nebo směrem na západ, k Evropě?
V úsilí státní moci přeměnit historickou vědu v doplněk oficiální ideologie hraje velkou roli politika izolace běloruských historiků. Ovšem zachovávají se stále kontakty představitelů národní koncepce dějin s badateli z Polska, Ukrajiny, Litvy, Německa a Ruska. Je ovšem pravda, že s německými a ruskými badateli mají tyto kontakty epizodický charakter. Ruská historiografie velmi citlivě reaguje na přehodnocení úlohy Ruska i Rusů v běloruských dějinách. Vzniká dojem, že mnozí současní ruští badatelé se pokládají za pokračovatele buď imperiální, nebo „západně ruské“ tradice v pojímání rusko–běloruských vztahů. Je nutné uznat, že dnes je pro běloruské historiky mnohem lehčí navazovat spolupráci na Západě než na Východě.
Co se týká kontaktů běloruských a českých historiků, bohužel stále spíše chybějí a seznamování s českou historickou literaturou má v Bělorusku náhodnou a epizodickou povahu. Výjimkou jsou ovšem pouze práce profesora Miroslava Hrocha věnované národním procesům.
Je možné, že, pozitivním změnám přispěje konference Cesty k národnímu obrození: běloruský a český model, jež proběhla na Karlově univerzitě v Praze letos v červenci. Velkou roli v její přípravě sehrálo vedení Fakulty humanitních studií Karlovy univerzity v čele s Janem Sokolem a také Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Konference ukázala, že podobná mezinárodní vědecká setkání vyjdařují zájem obou stran. Chci doufat, že to bude teprve začátek plodného dialogu běloruských a českých historiků.
Alexandr SMOLENČUK se narodil v roce 1959, absolvoval Historickou fakultu Státní univerzity Janky Kupaly v Grodnu (1981). Vyučoval dějepis na střední škole a působil jako vědecký pracovník v Grodněnském krajském muzeu. V roce 1991 zahájil doktorandské studium na Institutu historie Běloruské národní akademie věd, kde se zaměřil na dějiny národních hnutí v Bělorusku na začátku 20. století. V roce 1995 obhájil svou habilitační práci na téma Polské národní hnutí v období revoluce 1905–1907 a v roce 2002 v rámci postdoktorandského výzkumu obhájil práci Polské společensko-politické hnutí na běloruském a litevském území v letech 1864–1917. Je autorem monografií věnovaných polskému národnímu hnutí a jeho úloze v běloruských dějinách, četných článků o problematice národních hnutí a politické a kulturní historii Běloruska 19.–20. století. Od roku 1998 je náměstkem redaktora časopisu Histaryčny almanach (Historický almanach), členem Výkonné rady Běloruské historické společnosti. Od roku 2003 je profesorem Ústavu teorie a dějin práva Běloruské vysoké školy práva v Grodnu a o tři roky později se stal profesorem Evropské humanitní univerzity (Vilnius, Litva).