Chystal jsem se na cestu do Mnichova. Zdálo se mi zcela přirozené, že se při té příležitosti půjdu podívat na dějiště události, která je pro každého Čecha tak významná, že ji bezděky přímo spojuje se jménem bavorské metropole. Mnichov — to je přece především mnichovská dohoda. A domníval jsem se bláhově, že bude zcela snadné zjistit, kde to bylo, kde stála nebo stojí budova, v níž byla mnichovská dohoda podepsána.
Nebylo to však tak jednoduché. Nejdříve jsem vytočil číslo instituce nejpovolanější: ČSAV, Ústav dějin evropských socialistických zemí, oddělení nejnovějších dějin. Asi měli rozbitý telefon, nebo co... Po sedmém marném pokusu jsem se vzdal. Pak jsem zavolal Pražskou informační službu, číslo 544444. Velmi ochotný ženský hlas byl mou žádostí trochu vyveden z míry, prý abych počkal. Čekání se protáhlo, na druhém konci drátu bylo slyšet dohadování — a vše bylo marné. Mohou prý mi sdělit, kdy byla dohoda podepsána, ale kde, to opravdu nelze zjistit. Abych se obrátil na ČSAV. Poděkoval jsem. Začalo mě to vzrušovat.
Napadlo mě zeptat se ve Vojenském muzeu. Tam se věc hnula poněkud kupředu. Bylo to prý v tzv. Führerhausu, adresu mi však sympatický soudruh nemohl sdělit. (...)
Čas letěl, měl jsem také jiné starosti. A tu jsem už byl v Mnichově. Ve volných chvílích jsem pátral dále, zcela nevědecky, formou osobních dotazů. Milé bylo zjištění, že čeští kolegové, spoluúčastníci lékařského kongresu, zcela nezávisle na mně také hledali "místo činu". (...)
Ptám se místních starších dam, jež potkávam na ulici. Je to skvělý pramen — rády povědí vše co vědí. (...) U Königsplatzu, v blízkosti známých Propylejí a Glyptotéky (...) stojí budova Vysoké hudební školy. To je bývalý Führerhaus. (...) Byl jsem hrdý na svůj "objev".
(Dějiny a současnost č. 11/1966, s. 45)