Bývalý dominikánský kostel sv. Václava v Opavě měl pohnutou historii. Vysvěcen byl v roce 1336 a ve třicátých letech 18. století byl barokizován. Z této doby pochází bohatá malířská výzdoba stropu. V roce 1783 jej císař Josef II. zrušil a chrám byl přeměněn na skladiště. V polovině 19. století nahradila gotický polygonální závěr rovná zeď. Od počátku dvacátého století začala být doceňována kulturní hodnota stavby. V postranní kapli sv. Dominika se dochovaly středověké žebrové klenby a barokní nástropní malby jsou nesporně kvalitním uměleckým dílem. Restaurátorskými průzkumy se navíc později podařilo v interiéru odkrýt fragmenty gotických maleb ze 14. století. Snahám vrátit chrámu bohoslužebné využití učinil přítrž únor 1948. V padesátých a šedesátých letech se v historickém centru Opavy mohutně bouralo. Demolovány byly i stavby v okolí včetně západního křídla kláštera. Kostel tak přišel o historické prostředí. V roce 1964 mělo dojít i na něj. ONV požádal o upuštění od památkové ochrany pro zchátralost a absenci využití. Tomu se naštěstí podařilo zabránit. Rozhodnutí nebourat s sebou přineslo statické zajištění a postupné opravy. Nejprve se v několika vlnách obnovil exteriér, nyní se opravuje interiér. Přilehlé budovy kláštera byly po válce adaptovány na Dům umění a základní uměleckou školu. Předpokládá se, že po dokončení stavebních a restaurátorských prací bude kostel využíván pro pořádání výstav a koncertů. Kulturní využití tak po více než dvou stech letech klášter a chrám opět spojí společným posláním. Je ovšem pravda, že výstavy se v kostele již pořádaly, takže to společné poslání není až taková novinka.
Poválečné úpravy této stavby jsou výstižnou ilustrací teorie a praxe památkové péče. Je na nich vidět vývoj názorů na to, jak k památce přistupovat. Zřetelně se rýsují úspěchy i prohry.
Tzv. statické zajištění bylo brutální a z dnešního pohledu spíše ublížilo, než pomohlo. Při opravě exteriéru nebyla snaha chránit autentickou hmotu památky. Historické omítky i krov zanikly. Nová břidlicová střecha, kterou obnova pláště začala, je však velmi zdařilá. Fasády se od rozhodnutí o zachování stavby opravovaly již dvakrát. Přeměna na skladiště po zrušení kláštera vedla k utilitární úpravě vnějšku. Při první opravě se proto podle návrhu architekta Leopolda Plavce přistoupilo k částečné rekonstrukci barokního tvarosloví západního průčelí. Dokomponoval se například vstupní portál. Z hlediska současného poznání si lze představit i ponechání dochované podoby. Rekonstrukce je však v tomto případě legitimní alternativou a s vědomím, že to nebylo jediné možné řešení, můžeme považovat výsledek za úspěch. Na začátku 21. století se fasády opravovaly podruhé. Výsledek této druhé opravy je problematický. Bez důvodu se zasahovalo do podoby středověkých oken kaple sv. Dominika. Otřesná je pohledová prezentace kamenů, která nemá historické ani architektonické opodstatnění a kterou lze označit jako velmi pokleslý kýč. Nevhodný je i materiál fasádního nátěru. Čím jsou fasády skutečně natřeny, je bez laboratorního rozboru těžko říci, ale vápno předepsané projektem to rozhodně není.
Ve srovnání s obnovou vnějšího pláště je přístup k interiéru zcela jiný. Pod vedením architektů Mikuláše Hulce a Daniela Špičky se konzervuje dochovaná torzální podoba. Konzervace je prostředkem, jak uchovat výraz a emocionální působivost architektury, která působením času a osudu získala novou estetickou kvalitu. V tomto případě by navíc výsledkem snahy po rekonstrukci zaniklé podoby byl "prázdný" kostel. Zkušenost ukazuje, že v odsvěceném kostele zbaveném vnitřního vybavení se člověk cítí tak nějak divně. Konzervací vznikne pro nové využití nové — protože na soudobém estetickém cítění založené — prostředí, a to je dobře.