K jedněm z dlouho opomíjených a zamlčovaných kapitol našich moderních dějin patří nepochybně osudy tisíců československých občanů, kteří byli v závěru 2. světové války a v prvních měsících po jejím skončení odvlečeni do sovětských gulagů. Široké veřejnosti tyto skutečnosti vytrvale připomíná publicista Vladimír Bystrov a hlavně díky němu se nejedná o téma neznámé a zapomenuté. Až dosud ale chyběla k této problematice ucelená historická práce, která by vycházela také z výzkumů v zahraničních archivech a celou problematiku by nahlížela z perspektivy mezinárodních vztahů. Nakladatelství Libri a bratislavský Ústav pamäti národa nyní přichází s knihou historičky Milady Polišenské, která se tomuto tématu několik let věnuje a výsledky svého bádání zpracovala v rozsáhlé studii.
Těžištěm práce je první část, která se detailně zabývá deportacemi a repatriacemi ze zahraničněpolitického hlediska, mapuje průběh jednání, priority obou stran a jejich postupnou proměnu. Diplomatická jednání probíhající mezi sovětskou a československou stranou již od roku 1944 vyústila v podpis smlouvy z 8. května 1944, která stanovuje poměr mezi čs. správou a vrchním velením Rudé armády na osvobozovaném území někdejšího Československa. Postupně se ovšem vzájemné vztahy komplikovaly, smlouva byla Sověty opětovně porušována a existovala řada nejasností, týkajících se např. internovaných občanů maďarské a německé národnosti. Vyjednávání o repatriacích pokračovala v poválečném období téměř nepřetržitě a je patrné, že ve vzájemných diskusích vystupují představitelé čs. diplomacie často nejistě a váhavě. Jak se autorka snaží vysvětlit, byl tento postoj dán zejména rostoucím vlivem komunistů ve státním aparátu a faktem, že bylo Československo začleněno do sovětské sféry vlivu. Absence razantních zásahů, argumentační nouze československé strany proti zjevnému bezpráví na vlastních občanech a její snaha udržet ve společnosti pozitivní obraz Sovětského svazu výmluvně dokreslují dobové milieu poválečného Československa.
K návratu deportovaných docházelo od konce roku 1945 až do roku 1955, i když oficiálně byly repatriace ukončeny již v roce 1949. Ačkoliv československá strana v počátcích požadovala bezpodmínečné navrácení všech občanů, postupně se, hlavně vlivem ministerstva vnitra, prosadil selektivní přístup — Československo si tak připravilo možnost zbavit se nežádoucích osob. Tento posun motivovala zejména nechuť politiků vůči Maďarům a Němcům, symbolům "mnichovského traumatu". Diplomaté museli na žádost sovětské strany sestavit jmenné seznamy zavlečených, a tak bylo mnoho těch, kteří se na seznamy nedostali a pro sovětské úřady neexistovali. Zájemci o návrat do Československa se pod dohledem sovětských úřadů soustřeďovali v repatriačních táborech, kde je prověřovali zaměstnanci zastupitelského úřadu v Moskvě. Posuzování bylo značně subjektivní a často záleželo na náhodě, zda bude internovaný poslán zpět do vlasti. V závěru knihy doplňuje tuto část podrobná dokumentační příloha, v níž se můžeme dočíst i odhady počtu deportovaných lidí.
Po vyčerpávajícím přehledu diplomatické stránky studované problematiky otevírá autorka druhou část, v níž se snaží formulovat znepokojivé otázky týkající se samotných příčin deportací. Východiskem jsou vzpomínky pamětníků popisovaných událostí a jiné shromážděné egoprameny. Autorka využívá hlavně dosud nepublikovaných svědectví přímých obětí a jejich potomků, které mají ilustrovat možné osudy zavlečených osob. Jednu z takto postižených skupin tvoří pro sovětský režim nepohodlná ruská a ukrajinská "bílá" emigrace. Důvody deportací byly různé — získávání pracovní síly, likvidace politických protivníků apod., ale vysvětlit je v plné šíři asi nikdy nebude možné.
Je třeba uvítat, že se autorka chopila této výzvy soudobé historiografie, snažila se rozplést složitá diplomatická jednání a vidět za jednotlivými položkami v seznamech deportovaných i konkrétní lidské příběhy. K větší přehlednosti práce by přispělo, kdyby již v úvodu předestřela, jaké skupiny lidí byly mezi deportovanými a jakými způsoby se tyto oběti sovětské zvůle dostávaly do táborů nucených prací. Kniha neprošla příliš pečlivou redakční úpravou — kromě stylistických prohřešků, jakými je časté opakování stejných slov nebo kostrbatý slovosled, se můžeme dočíst, že autorem knihy Smrt si říká Engelchen je Vladimír (sic!) Mňačko. Mezi velké přínosy autorčina výzkumu jednoznačně patří databáze civilních osob zavlečených do Sovětského svazu, která je přístupná na webových stránkách Ústavu pamäti národa.
Libri a Ústav pamäti národa, Praha—Bratislava 2006, 512 s., 490 Kč